Riders Republic

Verdikt

Sjíždění svahů na všechny způsoby už je za rohem. Riders Republic působí stále nadějně, i když po zahrání betaverze máme i jisté obavy. Hra vychází 28. října.

Počítač

WindowsWindows

Nedostupné

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

Nedostupné

PlayStation 4PlayStation 4

Nedostupné

Xbox Series XXbox Series X

Nedostupné

Xbox OneXbox One

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Ubisoft
Štítky: arkáda, otevřený svět, závodní

V roce 2016 se po velmi dlouhé odmlce do videoher vrátily zimní sporty. Ubisoft využil díry na trhu a vydal docela slušné lyžování/snowboardování/wingsuitování/paraglidování zvané Steep, které umělo být dechberoucí, zábavné, ale spíš než o cokoliv jiného šlo o otevřený sandbox bez cíle. Blbnout v několika disciplínách byla sranda, které došel elán až příliš brzy.

Přestože Riders Republic svým názvem na Steep vůbec nepoukazuje, jedná se skutečně o jeho plnohodnotné pokračování. Opět se před vámi otevírá úctyhodně obrovská mapa se zasněženými vrcholky a prohřátými údolími, kde si opět stoupnete na lyže, snowboard, obléknete si wingsuit a využijete paraglidingu.

Jenže co bylo v případě Steepu kompletní náplní hry, je zde jen jejím zlomkem. Riders Republic totiž zmíněné „dopravní prostředky“ rozšiřuje o bicykly, tryskami poháněná křídla, sněžný skútr a spoustu variant téhož, jejichž smyslem existence je čistě pobavení hráče a diváků.

Přítomnost vozítek schopných zdolávat rozsáhlou krajinu nepokrytou sněhem znamená, že sjezdem z vrcholku hory to nekončí. Jediným tlačítkem si zapauzejete hru a z kruhového menu vyberete, v jakém módu chcete pokračovat dál. Během vteřiny se vám snowboard promění v horské kolo, a vy tak můžete navázat bez ztráty rychlosti.

Tento prvek činí z Riders Republik pocitově mnohem ucelenější a plnější hru. Už se nemusíte spoléhat na neustálé teleportování na vrcholky, abyste se dostali k zábavným adrenalinovým sjezdům. Tentokrát na ně můžete s pomocí sněžného skútru sami vyjet (jde to i na kole, když najdete dobrou cestu, ale počítejte s delším výšlapem).

S bicykly a skútry se do hry dostává nový prvek, a totiž skutečné objevování amerického národního parku Yosemite. Jinými slovy nejste odkázaní pouze na dílčí závody a sjezdy, ale můžete si jen tak svobodně objevovat krajinu a její lahodné výjevy.

Mapa vás nezahltí změtí ikonek, ale otazníčky se tu najdou. A když si dáte tu práci a dopravíte se k nim na metr přesně, může se vám například přehrát kratičká cutscéna zachycující jednu z největších sekvojí na světě, přičemž dostanete i krátký faktický popis skutečného úkazu, na který se zrovna díváte.

A funguje to. S radostí jsem v proběhlé uzavřené betě vyhledával taková místa, abych objevil krásy americké přírody, něco se dozvěděl a cestou k nim se zabavil free ridem. Další náplní hry jsou samotné závody a nejrůznější výzvy, v nichž se snažíte dojet na prvním místě, předvést ty nejodvážnější triky nebo třeba jen sjet velmi náročný terén.

Většina disciplín se nese ve znamení závratné rychlosti schopné navodit velmi adrenalinové zážitky. Ať už závodíte na lyžích, kole, či s raketovými křídly, budete uhánět stovky kilometrů v hodině z prudkých svahů a doufat, že se blížícím se lesem nějak prokličkujete.

Každý jednotlivý prostředek se dobře ovládá (nejdéle jsem si zvykal na poháněná křídla) a umí zabavit svým jedinečným způsobem. Ale ne vždy je všechno růžové. Jedním z hlavních lákadel Riders Republic jsou masivní závody čítající klidně 64 hráčů a když se takový počet těl snaží při závratné rychlosti jízdy ze svahu vměstnat do úzké branky checkpointu, snadno se stane, že záchytný bod o pár centimetrů minete.

V takovém případě vás čeká vrácení času známé ze závodních her a druhý pokus vychytání branky. Možná se vám to povede, možná se o tyčku rozmáznete, což v horším případě nesebrání checkpointu znamená další cestu časem, v tom lepším postavení se na nohy a pokračování v závodu.

Tyto masivní závody v sobě mají všechno. Start 64 lyžařů je působivý a v první zatáčce vtipný, u náročnějšího, přísného checkpointu začne závod frustrovat, aby vás následně ohromil tím, že ve třetině jízdy všichni do jednoho automaticky vyměníte lyže za kolo a po další třetině se vám místo kola zjeví na zádech křídla a už proletujete jednou levitující obručí za druhou.

Chybovat v takovém závodě, často ani ne vlastním přičiněním, ale znamená téměř jistou ztrátu jakéhokoliv zajímavého umístění a chybovat dvakrát pak vede k tomu, že závod ani nestihnete dokončit. Jakmile totiž první závodník protne cílovou pásku, spustí se všem ostatním šibeniční odpočet.

Nemohu říct, že bych si tyto závody vůbec neužíval, stejně jako nemohu říct, že jsem je absolvoval vyloženě rád. Nakonec, odměnou jsou hvězdičky, které vám v určitém počtu odemykají další obsah, takže ani umístění se ve druhé půli není vyloženě naštvávací. Nechybí zde ani herní a prémiová měna, s jejichž pomocí si kupujete kosmetické doplňky.

Ne, Riders Republic ze značné části rozhodně není hrou pro mě. Z té části, která hraje barvami, ve které se všechny postavy zdejšího „příběhu“ chovají děsně cool a kvůli které se tu na zmrzlinářském kole může prohánět žirafa v obleku. Pro streamery asi vděčná věc, ale pro hráče, kteří chtějí jednoduše zažít adrenalinové závodění, je to zbytečně rušivý element.

Až na masivní závody je ve výsledku docela jedno, jestli hrajete sami, nebo s jinými hráči. Svět je ostatních závodníků plný (tedy teď, když je uzavřená i otevřená beta zadarmo, ale jak to bude vypadat po vydání?) a jejich přítomnost zabraňuje pocitu, že byste na obrovské mapě byli sami. Dodává to prostředí život, zalidněnost a to mi přišlo hrozně fajn.

I když jsem se jen tak mimo závod projížděl krajinou a dělal čistě pro radost tríčky mezi popadanými stromy, vedle mě zničehonic jelo dalších pět hráčů, a aniž bychom se jakkoliv domluvili, vypadali jsme jako parta kamarádů sjíždějící kopec, užívající si dovolené a života, načež jsme šli každý svou cestou.

Nakonec zmíním jeden famózní výdobytek, kterým se v Ubisoftu opravdu vytáhli – není zde žádné načítání. Teleportace po světě je naprosto okamžitá, stejně jako změna dopravního prostředku za letu. Díky tomu neustále hrajete, na nic nečekáte a není vám zkrátka systémem diktováno: „Tak, a teď máš pár vteřin si odpočinout při koukání na statickou obrazovku s tipy.“

V betě Riders Republic jsem strávil moc příjemné chvíle, které tu a tam narušila frustrace způsobená chaotickým masivním multiplayerem a přísností checkpointového systému. Nicméně i přes nespornou zábavnost v prvních hodinách musím vyjádřit obavy ohledně plné hry.

Přestože počet disciplín oproti Steepu značně narostl a jak lyže, tak i kola mohou být po vzoru křídel poháněná tryskami, což je zase trochu jiný zážitek, po čase to sjíždění vrcholků a hledání zajímavých míst s poučnými popisky může omrzet. A jakmile se mapa nebude hemžit ikonkami představujícími reálné hráče ve hře, kterých v betě bylo opravdu požehnaně, zdejší vrcholky, údolíčka a říčky osiří a z dříve živého prostředí se stane mrtvá pustina.

Právě z toho důvodu mělo jít o free-to-play hru, protože pak by o zaplnění jejího světa nebyla nouze a neexistoval by strach, že masivní závody jednoho dne úplně umřou. Během hraní jsem měl obrovskou chuť v Riders Republic pokračovat, ale vůbec mě neláká představa dát za takovou hru 18 stovek, abych v ní za pár měsíců byl úplně sám.

Ale i pokud se Ubisoft později nerozhodne pro přechod na model free-to-play, pište si, že jakmile se hra octne ve výrazné slevě za pár stovek, což u her od tohoto vydavatele vážně není neobvyklé, hned se mi objeví v knihovničce.