Retro/Grade
Stylová a originální Retro/Grade ve vás zanechá intenzivní pocit zábavy z plavby vesmírem, který se však příliš brzy rozplyne.
Z vousků mi jako cinkrlata ještě padají kousky ledové tříště, ale tělo mi přitom hicuje tak, že by si mě lidé mohli dávat do koupelen místo karmy. Chladný vesmír občas přináší horké chvilky. Třeba když vás v drobné raketce pošlou vstříc roji stovek nepřátel a ještě se k tomu ručičky na božím ciferníku roztočí nazpátek. Ano, vzad. Retro/Grade je óda na šílenost.
Po letu na Berlín přistál nedaleko Varšavy
V Retro/Grade se čas zhroutil a od posledního výstřelu tahle skrolovačka nezadržitelně spěje k startu. Vlastně k cíli. Ne, vlastně na start. Vlastně… Kruci, čas je to, co vám bude v hlavě dělat pořádný zmatek - minimálně do doby, než si mozek zvykne na obrácenou realitu. Musí se vyrovnat s tím, že v Retro/Grade se skóre se odčítá, místo aby rostlo, 2D obraz ubíhá nepřirozeně zleva doprava a raketa vlastně vůbec nestřílí. Naopak pohlcuje své vlastní již dříve vyslané projektily.
A to je vlastně základ hratelnosti. V Retro/Grade musí hlavní hrdina pozpátku rekonstruovat dřívější dobrodružství, takže akčním tlačítkem doslova „pojídá“ své vlastní střely a zároveň se vyhýbá těm, které do něj pustili nepřátelé. Ty se v obrácené realitě „samozřejmě“ blíží zezadu. Tak tohle stráví snad jen ostřílení diváci Trpaslíka.
Vajíčka letí, vesmírný Vlčku
V epicentru, kde se střetávají vlastní i nepřátelské projektily, kmitá hrdinova raketka v několika horizontálních rovinách. Nemůže se pohybovat dopředu nebo vzad, pouze nahoru a dolů, aby stíhala „hltat“ co má a vyhýbat se tomu, co hrozí. Na nejlehčí obtížnost jsou roviny pouze dvě, ale na nejtěžší už rovnou pět. Retro/Grade tak v jádru vylepšuje klasickou hru na sbírání předmětů, kterou známe už z Vlka s košíkem nakřáplých vajec. Všechno je ale mnohem akčnější a náročnější na postřeh a bleskurychlé rozhodování.
Když se totiž z jedné strany přibližuje patero napřeskáčku poskládaných střel k sebrání a z druhé strany kontruje podobná salva střel pro vyhýbací manévr, bývá člověku skoro až na zvracení. Hra samozřejmě zaběhnutý systém ještě komplikuje dalšími nápady, takže někdy dojde na minisouboje s bossy, kteří v několika rovinách vysílají smrtící paprsky, jindy zase přiletí smrtelné prstence, jejichž dírami je nutno ladně proklouzávat.
Retro/Grade navíc všechno dokáže mixovat i v grafický chaos. Ke všemu tomu hýření s barvami a efekty se hra nestydí ani kosit či jinak naklápět obraz, takže ten, kdo dosud nenaplnil kbelík, učiní tak bezprostředně po deformaci herní scény.
Dus dus dus, chytni rytmus!
Chaos ovšem nepostrádá kouzelnou disciplínu. Autoři odvedli brilantní práci v programování vln, takže i když je hra v některých fázích extrémně náročná na postřeh a periferní vidění, vždycky existuje jistota úniku z nebezpečí. Jen si ji v té schrumáži najít.
Pro trénink náročných sekvencí hra nabízí dvě vtipné pomůcky. Pokud v kritické chvíli opravdu nestíháte sbírat střely a ve zlomcích vteřiny navazovat s vyhýbacími manévry, můžete si čas vždycky vrátit na místo, kde jste začali chybovat a sekvenci napravit. Ve hře tak v podstatě nemůžete umřít, systém vás jen bude úměrně zdržovat do té doby, něž se mu v konkrétní situaci přizpůsobíte.
Druhou pomůckou je překvapivě hudba. Ano, již od prvních minut vám v Retro/Grade rozklepe ušní bubínky příjemný rytmický soundtrack, který tu však není pro ozdobu. Hra by se vlastně dala označit za hudební akci, protože vlny střel přicházejí ve zvukových rytmech a kdo nestíhá očima, může se ve změti střel orientovat sluchem. Začne hrát na jakousi akustickou babu. Najde v každém beatu chytrý manévr? Brilantní hratelnost!
Všechna ta paráda ale trvá do chvíle, než si člověk uvědomí, že už se Retro/Grade vyčerpalo. A ta chvíle bohužel přijde docela brzy. Hra vlastně doplácí na svůj originální koncept. Je v něm jako ve vězení. Uvažujte už tu základní logiku – akce, která pílí od konce k začátku, přece nemůže být stále těžší a přidávat nové prvky. Hratelnost se přece normálně staví naopak.
Autoři si pochopitelně byli vědomi absurdnosti svého konceptu a nedá se říct, že by se Retro/Grade s postupem času katastrofálně zlehčovala a nepřinášela ani za mák nové hratelnosti. Avšak základnímu nápadu se úplně zpronevěřit nemohla, takže zhruba od poloviny kampaně začnete postrádat nové nápady a rozhodně vám hra ve finále (vlastně na startu) nebude připadat jako větší výzva.
Retro/Grade se tedy nijak nevyvíjí a postrádá i jakkoliv zajímavé vyvrcholení. Je to zvláštní případ, kde forma vítězí nad obsahem. Náplastí na nevhodně gradovanou kampaň v trvanlivosti asi pěti hodin má být jakýsi arkádový mód, ve kterém můžete strávit zhruba další čtyři hodiny ve známých misích s proměnlivými pravidly. Máte například prolétnout level bez jediné chyby, sledovat obraz v zrcadlové perspektivě nebo sbírat násobiče bodů.
Ale ani to nemůže změnit základní pocit, že Retro/Grade je hra se špičkovým, leč zároveň sebevražedným nápadem, který ji brzy vyždímá. Jakmile stereotyp dovrší svou míru, nezbude vám než vypnout motory.