Resonance: A Plague Tale Legacy

Byl jsem proto radostí bez sebe, když se zajímavý svět morových krys a nadpřirozených schopností dočkal pokračování Requiem, které prohloubilo zákonitosti nákazy a vztahy postav, zejména hlavní sourozenecké dvojice Amicii a Huga. Jednou z těch příjemnějších nových postav byla Sophia, která si k mému velkému překvapení vysloužila svou vlastní hru.

Resonance: A Plague Tale Legacy je tak příběhem této pašerácké pirátky a rovnou prozradím, že celá hra od začátku do konce má jen pramálo společného s předchozími dvěma tituly. Spojitosti tu musíte hledat lupou a i tak budete většinou odcházet s prázdnou.

Je to dobře? Je to špatně? Tak přesně na tyhle nelehké otázky se pokusím odpovědět níže. Každopádně, pokud potřebujete osvěžit paměť ohledně událostí předchozích dvou her, tak jen trochu zascrollujte k prvnímu a druhému info boxíku.

Mladá rváčka

Se Sophií jsme se poprvé potkali ve hře Requiem v roce 1349, kde pomohla sourozencům dostat se na ostrov La Cuna a odkráglovat řadu nepřátel. Resonance ji sleduje už od dětských let, které trávila v klášteře, až po počátky její dospělosti, kdy se hra převážně odehrává. Konkrétně v roce 1334, tedy 15 let před událostmi původních her.

Zároveň tu ani obloukem nezavadíte o Francii. Chvilku si pobudete v Benátkách, abyste po zbytek doby naplno prozkoumávali řecký Mínótaurův ostrov (ano, Krétu). Na ten Sophii od raného dětství vábí vidiny, které byly předmětem výzkumu, možná spíše týrání, ve zmíněném klášteře, z nějž ji zachránil až její podnikavý otec a udělal z ní další členku svého zločineckého gangu pašeráků.

Právě tyto vidiny se staly hlavním cílem celého gangu – dosud neprozkoumaný ostrov přece musí znamenat velké bohatství. Tím spíš, když je plný pastí a smrtelných zkoušek! A tak se vydáváte na nebezpečnou cestu po boku věrné kamarádky Leni, zatímco vás pronásledují vojska hledající tentýž poklad.

Takový je příběhový základ, který ale není tak jednoduše přímočarý. Hodně se tu zamotávají jak příbuzenské, tak přátelské vztahy. Mezi hlavní motivy patří vypořádávání se s náročnou minulostí a ztrátou. Řeší se tu nebezpečná posedlost, ctižádostivost i nastupující nemoc. A také ještě mnohem dávnější minulost.

Nejenže má Sophia vidiny ohledně ostrova a jeho minulosti, ale také „rezonuje“ se samotným řeckým hrdinou Théseem. Skrze jeho oči objevujeme ostrov v době jeho největší slávy a lesku, kdy na jeho tribunách jásaly davy diváků. Sledovaly odvážné hrdiny, kteří podstupovali promyšlené zkoušky pečlivě vybudované samotným Daidalem. Všechny zakončené bájným labyrintem s minotaurem uprostřed.

V roce 1334 je to ale dávno Bohem zapomenuté místo s rozpadajícími se ruinami, ale stále fungujícími hádankami a pastmi. Většina z nich je postavená na práci se světlem, takže vás čeká řada navádění paprsku k cíli s pomocí zrcadel i používání Sophiiny koule, která na světle umí vysílat barevné paprsky – vy už jen musíte stát na správném místě a kouli správně natočit tak, aby všechny paprsky zasáhly svůj cíl.

Bohužel platí to, co v obou předchozích dílech. Hádanky nejsou moc zajímavé a opravdu jen výjimečně nutí k zamyšlení. A to ještě jen lehkému. V drtivé většině případů je to rutinní zdržovačka, kde bez přemýšlení jen vyčistíte prostředí a ohýbáte zrcadla, aby paprsek otevřel další dveře. Bohužel ani fakt, že koule má dohromady tři módy použití (druhý odhaluje skryté symboly a třetí vám nevyzradím) a že občas musíte nahlédnout do deníku pro indicii z vlastních vidin, nečiní z hádanek nic zajímavého.

Pro hru mají ale docela důležitou funkci, protože jenom u nich si doopravdy odpočinete. Jinak totiž trávíte čas četným skákáním přes propasti, šplháním po starých zdech a šouráním se po římsách, u čehož vás často něco pronásleduje. Takže jste neustále pod tlakem a děláte smrtelné chyby.

Největší vražedkyně všech moří

A když ani neluštíte, ani nehopkáte, tak buď nasáváte informace z cutscény, nebo – a to mnohem pravděpodobněji – čelíte nesmyslné přesile nepřátel. Resonance je totiž na rozdíl od ostatních Plague Tale titulů akce jako řemen.

Sophia je velice schopná, ale i křehká. Stačí pár nevykrytých útoků a jdete si celou bitvu zopakovat. Stačí ale časně parírovat nebo provést úhyb a nic se vám nestane. V pozoru vás udrží rozličné typy nepřátel, které se ale velmi rychle omrzí, i barvy jejich útoků – červeným se musíte vyhnout, zatímco odražením těch žlutých svého soupeře okamžitě omráčíte. Pak se vyplatí zasadit mu silný, ale pomalý úder dýkou pro uštědření největšího zranění.

Jsou to jednoduché zákonitosti, které nepřinášejí nic nového, ale fungují a souboje jsou od začátku zábavné a na vyšších obtížnostech opravdu náročné a nepromíjející chyby. Zajímavějšími je dělají kolem se povalující se předměty, které můžete bleskově sebrat a házet. Stejně tak nabízí oživení boje vaše kotvička, díky níž stáhnete lučištníky z nedostupných plošin a přitáhnete si je k sobě. Nebo příhodně do pasti pod nimi.

Na své si přijdou i milovníci scény „This is Sparta!“, jelikož je tu nepřeberné množství příležitostí někoho skopnout z mostu bez nutnosti mu byť jen poškrábat pokožku dýkou. No a aby toho nebylo málo, můžete si odemknout i pár schopností, které to všechno modifikují. Jako například možnost místo kotoulu svého protivníka vrhnout na jeho kolegu a tím je oba omráčit či si sebraný vrhací předmět ponechat do chvíle, než bude skutečně potřeba.

Odměňující průzkum

Zkušenosti v novém Plague Tale nezískáváte obvyklým způsobem. Dostanete jich pár po bitvě, ale primárně je nacházíte v prostředí. Pokud tedy nebudete šmejdit v každém koutě, moc schopností si za celou hru neodemknete.

A když takto nenajdete tuto takzvanou „rezonanci“, můžete najít třeba jeden z přívěsků. Je jich několik typů a každý vám dává zase něco vhodného do boje: například zvyšuje šanci, že vás jindy smrtící rána nezabije. Je to poměrně netradiční systém. Vy totiž neovlivníte, co vám ten či onen přívěsek přinese, ale s každým dalším jste odolnější. Abych pokračoval v příkladu, tak první přívěsek jednoho typu vám dává nepatrnou šanci nezemřít, druhý stejného typu už to přepíše na malou, třetí na střední a tak dále.

A když to není ani přívěsek, ani rezonance, můžete najít třeba novou dýku se svou vlastní malou schopností. No a konečně jsou tu i sběratelské předměty, které na hru vůbec nemají vliv. Zkrátka se takřka vždy vyplatí kouknout do tmavého rohu, kde určitě něco bude.

Vylepšení jsou to ale pocitově dost malá a hra vám v jejich výběru spíše nedává kontrolu. To ale není nutně na škodu, protože RPG prvků je v dnešních hrách přespříliš a jsem rád, že tady se bavíme skutečně o akční adventuře a ne RPGčku. I tak máte z nových věcí radost a cítíte, jak postupně sílíte.

Stejně tak cením, že se tvůrci stále nevydali cestou otevřeného světa a nedají před vás jedinou volbu. Je to pravá přímočará singleplayerová záležitost, jaká se dnes už moc nevidí. Díky tomu Resonance hra skutečně funguje jako film s akčními a logickými pasážemi. Moc hezký film.

K průzkumu totiž dle mého daleko víc než vidina pokladu vybízí samotné prostředí. Vývojáři z Asobo Studio jsou mistři level designu i grafické prezentace. Na Mínótaurově ostrově se skutečně vyřádili a úplně pustili uzdu své fantazii (což jim v historickém kontextu zasazené lokace předchozích her neumožňovaly).

S otevřenou pusou jsem zíral na každý další obrovitý monument, kochal se výhledy a zasněně si představoval, jaké to asi tehdy muselo být procházet se tímto místem (což vám tedy hra sama umožní, ale já u toho spíš fantazíroval o skutečné řecké kultuře a jejích hrdinech).

Vizuální prezentace je zkrátka na vysoké úrovni, což se týká i samotných postav a jejich animací. A platí to i při režimu upřednostnění výkonu, který doporučuji. Takhle akční hru nechcete na PlayStationu 5 hrát ve 30 FPS jen kvůli o fous hezčímu pozlátku…

A celá ta nádhera je podpořena vynikajícími ambientními tóny vracejícího se skladatele Oliviera Derivierea, který v těch správných momentech rozeznívá epický chorál i mrazivou temnotu. Pochválit musím také vynikající herecké výkony všech hlavních postav v čele s Annou Demetriou v roli Sophie a Benjaminem Homewoodem v roli Fara (nejlepšího přítele Sophiina otce), kterým věříte každé slovo a prožíváte s nimi všechny okamžiky, jako byste stáli vedle nich.

Teď ani muk

Fanouškům série dlužím ještě jedno vysvětlení. Co stealth? To jádro hratelnosti obou předchozích her? Uklidním vás, je tu, ale ne tam, kde byste ho čekali. Bitvy s lidskými protivníky kradmý postup vůbec nenabízejí. Není tu žádná možnost plížit se za zídkou a vojáky tiše likvidovat jednoho po druhém, ani si je někam odlákat pískáním či kamením. Jakmile vejdete do jejich „arény“, hned o vás všichni vědí a jde se bojovat.

Stealth totiž přichází ke slovu v těch nejlepších pasážích celé hry. Ve chvílích, kdy čelíte jednomu z nejzajímavějších monster za dlouhou dobu. Svou prvotní prezentací ve mně vyvolalo vzpomínky na první díly seriálu Ztraceni a i tady se stará o děsuplné situace.

Je to těžko specifikovatelná potvora, která vás nemůže vidět, ale dokáže vás cítit. Respektive prachové částice, které se na vás usazují. Nechcete být viděni? Stačí se schovat za překážku tak, aby částice na vás usazené nemohly volně odletět k nestvůře. Nicméně tím, že monstrum není omezené pevnou půdou a může se objevit kdekoliv, máte vždy jen 1–2 vteřiny na zorientování se a nalezení správného úkrytu.

Bojovat se s ním nedá, takže přímá konfrontace je okamžitý konec a ne, utéct se mu také moc nedá, protože za sebou necháváte prachovou stopu, po níž jde jako slepice po produktu slinných žláz. Víc už prozrazovat nebudu, protože poznávání tohoto tvora a pasáže s ním jsou opravdu zapamatováníhodné a velice originální. Něco, co jsem od Resonance nečekal.

Něco nového

Ostatně tak by šla shrnout celá hra. Resonance: A Plague Tale Legacy je něco, co jako fanoušci série prostě nečekáte. Není tu středověká Evropa s morovou ránou, místo toho jste v exotickém Řecku a procházíte starými ruinami jako Lara Croft.

Nemáte prak a vojáků se nemusíte bát. Místo toho jich za celou hru zabijete stovky, jako by se nechumelilo. Stealth tu je, ale čelíte při něm něčemu daleko zlověstnějšímu než ozbrojencům a hejnu krys. Kvůli přebujelé akci to není dospěle ponuré, ale zejména v cutscénách není o temná témata nouze.

Je to zkrátka úplně jiná hra, která nese jméno Plague Tale asi proto, že hrajete za Sophii a že se tu tak nějak řeší starobylá nákaza Prima Macula. A já si ji užil. Sice si umím představit, jak vůbec nenese jméno morového příběhu a funguje plnohodnotně sama o sobě, ale nakonec jsem rád, že se právě touto formou rozšířily příběh série a její hratelnost.

Přece jen hrát potřetí primárně stealthovou adventuru by se už mohlo pořádně zajíst a nedivím se, že i tvůrci chtěli po letech pracovat na něčem opravdu novém. A povedlo se jim to. Myslím si, že je tu prostor pro pokračování v podobném duchu a jakožto milovník všech těch Indiana Jonesů, Tomb Raiderů a Unchartedů mám radost, že je tu nová konkurence, která v oblasti atmosféry z hlediska hledání pokladů v dechberoucích tajuplných kulisách opravdu exceluje.

Není dokonalá, protože jak v soubojích, tak v platformingu i ve stealthu je časem dost repetitivní a má spoustu systémů, které ale využívá jen málo. Fanouškům ji ale rozhodně doporučuji – i přes její odlišnost se nedá hovořit o zklamání či nemilém překvapení, a pokud vám akce nebude šmakovat, můžete si zapnout příběhovou obtížnost, v níž nemusíte řešit vykrývání útoků. A pokud vás doteď Plague Tale míjelo právě pro absenci akce, pak máte ideální příležitost naskočit. Jen nevím, zda vás potom budou bavit předchozí dvě hry, které jsou oproti Resonance opravdu velmi pomalé a temné.