Resident Evil 7: Biohazard

Jasná past

Na začátku všeho je videonahrávka, kterou coby hlavní hrdina Ethan jednoho dne objevíte ve své poště, a od té doby si ji přehráváte do zblbnutí. Jenže, kdo by se vám divil, když její hlavní aktérkou je vaše žena Mia, která před pár lety zničehonic zmizela. A protože zoufalý se stébla chytá, přehlédnete podezřelost situace, spakujete se a vyrazíte do Dulvey v Louisianě, odkud záznam pochází. Tajně přitom doufáte, že se nejedná pouze o opožděnou zprávu a Mia tam na vás bude čekat s otevřenou náručí.

Nakonec ji sice najdete, ale vaše setkání má do srdceryvného dojáku daleko, a o řadu komplikací později se probouzíte u stolu obklopeni novou rodinou – Bakerovými. Když na vás posléze upřou své vodnaté oči, ve kterých se mísí šílenství s chutí zabíjet, budete chtít vyskočit z kůže a utéct, jenže to by bylo moc snadné. Svou svobodu si musíte zatraceně dobře zasloužit, a asi netřeba dodávat, že se k ní nebudete prosekávat růžovým sadem, ale spíš masem…

Nová kapitola 

Nalijme si čistého vína – se sérií Resident Evil to posledních několik let šlo z kopce. Z původního hororového držáku se s každým dalším pokračováním stávala akčnější nuda se špetkou zajímavých monster. Řada podobných kritik přivedla Capcom k myšlence, že je čas na razantní změnu. V pokračování s pořadovou číslicí sedm proto série přeskočila na jinou kolej, která nejen vede zpět do hratelnostní minulosti, ale také ke světlejším zítřkům.

Mimo jiné se proto obejdete takřka bez jakýchkoliv znalostí dřívějších dílů. Děj se sice odehrává čtyři roky po událostech šestky a sem tam narazíte na nějaký odkaz. Celkově však sedmička působí jako samostatný příběh ze světa, ve kterém se dějí podivné věci. Při hraní nemusíte řešit Umbrellu ani různé druhy viru či hrozící zkázu – akční tempo zpomalilo, což je velmi příjemná změna.

Zdaleka nejpatrnější rozdíl oproti starším dílům však představuje přesun perspektivy do očí hlavního hrdiny, který vyřešil občasné problémy s kamerou, ale hlavně zbavil titul jisté míry odosobnění. Pohled přímo z hlavy vnáší do hry novou vrstvu jakési intimity, díky níž se konečně cítíte být ohrožení tím, co se právě děje kolem vás – ať už to znamená, že se plížíte chodbou, která zrovna bují monstrózním hnusem, nebo třeba jen saháte do ucpaného záchodu plného kdovíčeho. Díky „vlastním zážitkům“ vás každá aktivita vtáhne, a když se pak budete cítit zapojeni, daleko snadněji se leknete – a o to přece v hororech jde.

Struny atmosféry 

Daleko lépe také funguje strašení zvukovými kulisami, které je najednou mnohem efektivnější, protože jste v epicentru dění. Obzvláště se sluchátky na hlavě vás hra bude trýznit dupáním, chrchláním, bubláním, řevem a spoustami dalších efektů, které často slouží jen k tomu, aby vás rozhodily – jakmile si na ně ale začnete zvykat, dostaví se trest v podobě monstra nebo nějakého jiného problému.

Napnutou atmosféru pak udržuje i hratelnost, která výrazně upustila od akce a daleko víc se soustředí na skrývání se, řešení jednoduchých logických hádanek a prohledávání rozlehlých, relativně otevřených lokací. Jako v každém dobrém hororu i tentokrát platí, že munice je málo, klíče ke dveřím se nepovalují jen tak na očích, a když něco chcete, klidně se vsaďte, že vám to hra dá až poté, co vás přinutí udělat něco nepříjemného.

Střelba a strach 

Kouzelné na sedmičce však je, že se její hratelnost v průběhu asi osmihodinového děje vyvíjí, takže nemůžete ustrnout ani zpohodlnět. Ze začátku jste prakticky bezbranní a musíte se před nebezpečím schovávat. I když pak najedete nějaké zbraně a trochu střeliva, ani náhodou však nemáte vyhráno. Po úrovních se totiž pohybují monstra, která buď nejde úplně zabít, pouze je na chvíli omráčíte, nebo se likvidují velmi těžko a při troše nešikovnosti do nich vyplýtváte hromadu munice.

Po celou dobu hraní tak máte pocit, že si hra schovává nějaká esa v rukávu, a kdykoliv si pomalu začínáte říkat, že už se hratelnost opakuje, přijde zvrat. A samozřejmě mezi ty nejdrastičtější patří souboje s bossy, které jsou minimálně ze začátku zábavné (posléze standardní) a kreativní. Po jejich „vyřešení“ se navíc vždy trochu změní tempo a atmosféra hry, protože každé velké monstrum žije v jiné části Bakerovic sídla a má okolo sebe odlišnou sebranku nohsledů. A ne, pokud se vám ježí chlupy při představě, že jedna z těch lokalit bude plná vzteklých psů, nemusíte mít strach – v sedmičce prostě nejsou.

Chorobná nepraktičnost 

Zatímco však jedni z nejobávanějších nepřátel zmizeli (úhly kamer a psi), jiná stigmata minulosti zůstala a jedním z nich je práce s inventářem. Ano, v sedmičce se vám sice samy přerovnávají věci a jejich přesouvání v batohu je tak intuitivní, jak jen může být. Pokud se vám ale něco do inventáře nevejde a vy to stejně chcete sebrat, máte problém. Ve hře z roku 2017 totiž nejdou odhazovat věci na zem.

Bezpečně se můžete přebytků z inventáře zbavit u save pointů, v jejichž blízkosti se často nachází větší box, ve kterém se vám přenášejí předměty napříč celou hrou. Pokud vás ale od ukládací pozice dělí dlouhá cesta, nezbude vám než nějakou věc z inventáře zahodit a natvrdo o ni přijít. Což je často dost problém, protože obvykle máte batoh plný užitečného matroše jako jsou lékárničky (zapomeňte na samoléčení!) a náboje. Ve hře je navíc systém kombinování předmětů, který by vám často uvolnil další místo v batohu, kdybyste mohli něco na chvilku odložit na zem a sebrat věc potřebou ke craftění. Bohužel ale máte smůlu.

Hnus a špína hororu 

Poněkud zjevnější vada na kráse pak spočívá v technickém zpracování. Na jedné straně musíme uznat, že se PS4 verze (recenzováno na standardní konzoli) hýbala stabilně a nezaznamenali jsme žádné poklesy snímkové frekvence, která by omezovala při hraní. Na straně druhé je však třeba podotknout, že je plynulý luxus vykoupen slabší grafikou. Abychom hře nekřivdili, je třeba připustit, že dovede vytvořit opravdu nádherné scenérie, což je nakonec vidět na obrázcích okolo. Často ale pracuje s texturami, které se vám zaostřují před nosem až po delší době, co na ně zíráte, a nezřídka ani pak neodpovídají tomu, co by se dalo nazvat současným standardem.

Jasně, dá se říct, že kouzlo sedmičky spočívá v její zrezivělosti, zaprášenosti, upocenosti a dusnosti. Když na vás ale svým svítícím okem pomrkává boss, jehož textury se zapomněly v minulé dekádě, nemůžete se zbavit pocitu, že jej zabíjíte, abyste se na něj už nemuseli dívat. Na rozdíl kontraproduktivního inventáře se sice nejedná o zásadní problém, nicméně jde o jeden z důvodů, proč nelze hru hodnotit ještě o fous lépe.

Když ale pomineme dvojici výše popsaných kiksů, není si moc nač stěžovat. Tvůrci sedmičky sice nevytvořili nic objevného, jejich láska k žánru a ke strachu však dala vzniknout hře, která vás bude napínat, děsit i bavit. Navíc je jí solidní porce – při jejím zdolávání si člověk už dvakrát myslí, že už se na něj vyvalí titulky, jen aby dostal další nášup. A vůbec si nebude stěžovat, právě naopak.