Repressed

Naslouchání duši

Repressed od Sigur Studio vás angažuje do role člověka podstupujícího psychoterapii. Místo ale, aby si udělal pohodlí a vyprávěl bílému plášti o nešťastné lásce, bloumá virtuálním bludištěm a na místech s výjevy z vlastního života se sám sobě snaží porozumět. Nedokáže to však, stejně jako vy nejspíš neoceníte špatně odvyprávěný příběh a mizerné herní mechaniky.

Psychoterapie ve virtuální realitě je bezesporu svěží tvůrčí nápad, nicméně jeho zpracování kulhá na obě nohy. Se siluetou hlavní postavy putujete po šedivých plošinách v černém vzduchoprázdnu, nasloucháte monotónnímu šumu okolí, který připomíná nenaladěné rádio, a to je bohužel všechno. Netřeba hledat nějaký skrytý smysl, Repressed není natolik rafinovaná hra, aby ve správnou chvíli odhalila své pravé kouzlo.

Protivně jednotvárnou kulisu občas přeruší hudební melodie, zatímco se na obzoru objeví červeně zvýrazněný objekt a zazní komentář terapeutky Lindy Youngové. To jsou zhmotněné výjevy ze života hrdiny, které mají v myšlenkách posunovat děj a logickými rébusy herní kampaň. Málokdy však správným směrem.

Hop do díry

Repressed se vzdáleně podobá Skyroads, svižné a zábavné arkádě z vesmíru, kde raketka skáče z plošiny na plošinu a vyhýbá se smrtonosným propastem mezi nimi. Mezi interaktivními uzly (výjevy ze života) tady Repressed buduje překážkovou dráhu, ve které místo raketky ovládáte stín hrdinovy postavy. Jenomže není ani svižná, ani zábavná.

Samotný hrdina ve hře vidět není, což je určitě zajímavý koncept, ale jak myslíte, že se ovládá dvourozměrná silueta v trojrozměrném prostředí plném děr a překážek? Samozřejmě špatně.

V geometrickém prostoru složeném z různě nenavazujících ramp a plošin se stín každou chvíli propadá do hlubin a hra se vrací na uložené pozice. Pointou je vytrvat a navzdory všem nepříjemnostem se ke zhmotněným vzpomínkám přeci jen dobelhat.

Když cestu od jednoho bodu scénáře ke druhému přehradí propast či vyvýšená překážka (stín nevyskočí ani na patník), musíte se kus vrátit a zkusit to jinudy anebo využít zvláštní herní mechaniku, která manipuluje s úhlem dopadu světla a přeskupuje na scéně stíny tak, že otevřou původně zapovězenou trasu.

Rotování se stíny je jako pozorovat zrychlený film, ve kterém během chviličky mnohokrát vyjde a zase zapadne slunce (v barevných konturách hry spíš měsíc). To je taktéž dozajista skvělý nápad, jenomže uvězněný v nepoddajném ovládání. Rotace většinou spěje k nepředvídatelným výsledkům, neboť často operujete na vzdálenosti, na které buď vůbec nedohlédnete, anebo ano, ale pod zkreslujícími úhly. Slovy rady Vacátka je budovatelská práce se stíny zapeklitá a čert vám ji bude dlužen.

V podstatě budete pracovat metodou pokus-omyl a vlastně stejným způsobem budete celé bludiště i prozkoumávat. Ztratit se v něm není vůbec těžké, stejně jako nevědět, kam jít a co vlastně v tu či onu chvíli dělat.

Nuda šeď na obrazovce

Repressed mohla ze souhry světla a stínu vytěžit mnohé, ale nenabídne nic než bloudění v děravém prostoru. Zklame i po výtvarné stránce, která zapůsobí uměleckým dojmem snad jen na nehybných obrázcích. Ve skutečnosti se ale hra ohlíží za 80. léty minulého století, kdy se teprve začaly potahovat barvou drátěné grafické objekty. A na tom nic zajímavého neshledáváme.

Stejně jako je někdy těžké pochopit, co chtěl svým dílem říci básník, zůstává rozum stát nad hrou, ve které se máme ztotožnit s anonymní siluetou postavy a v krkolomných mechanikách odhalovat její minulost. Repressed bohužel není skvělé komorní dílo, které by těžilo maximum z minimalismu. Je to jen umělecké cvičení s minimální dávkou empatie, které si bohužel nezaslouží ani průměrnou známku.