Renoir

Duše vyhrabaná z hlíny 

Hra zaslouží obdiv přinejmenším za to, jak umí vyprávět. Osudy dobrého policejního vyšetřovatele Jamese Renoira vám učarují. Tenhle chlapík totiž přežil svou vlastní smrt, jeho duše povstala z hrobu a začala pátrat po svém vrahovi. Bizarní zápletku časem obohatí i širší souvislosti, Renoir bojoval s organizovaným zločinem a jak víme, elitní detektivové nikdy neumírají bez otazníků. Máte-li chuť na zapeklitou kriminálku s trochou spirituálna, Renoir je báječná volba.

Příběh hry začíná tam, kde klasické gangsterky zpravidla končí. Skutečného detektiva z masa a kostí hra připomíná pouze retrospektivně jako člověka, který ve svém městě vyhlásil válku mafii, ale náhlá smrt způsobila, že hybatelem dalších událostí už bude pouze jeho duch. Zápletka je vlastně mimořádně absurdní, nečekané výstřely zasáhnou detektiva zrovna v době, kdy jeho život dostává díky boji s gangstery vyšší smysl. Zajímavé paradoxy ostatně prosákly i do herních mechanismů.

Se záznamníkem pohybu

Logickou část hry tvoří výstřední hádanky, založené na strachu Jamesova ducha z denního světla. Protože se detektivův někdejší život odehrával většinou po tmě, hrozbou pro jeho novou identitu zůstávají umělé světelné zdroje, jako jsou domovní lustry a zářivky, pouliční lampy nebo dokonce reflektory automobilů. Vytváření bezpečně tmavých koridorů k průchodu různými příběhovými lokacemi se stane zábavným doplňkem velkého pátrání.

Vytvářet si bezpečný stín, tedy vlastně všude zhasínat, není ve hře jen tak. Světla totiž bývají jako naschvál napájená z té nejzašmodrchanější energetické sítě, jakou si dokážete představit. Revizní technici tuhle hru asi neunesou, protože třeba k zhasnutí lampy v levém horním rohu je nutné zmáčknout vypínač v pravém dolním, a dostat se k němu není vůbec snadné. Půjde to jen skrze mnoho chodeb, dveří, žebříků a samozřejmě i další nebezpečná světla. Kdo chce zbít elektrikáře?

Rébusy nadchnou svojí složitostí, žádají si totiž komplexní řešení s dlouhou myšlenkovou přípravou, dobrým načasováním a prostorovou představivostí. Chaoticky pospojované světelné zdroje se samozřejmě navzájem ovlivňují, jeden bez druhého nefunguje, nebo se jejich efekty ruší, což příjemně zvyšuje obtížnost.

Vymyslet a v pravou chvíli spustit hru světla a stínu je věcí trpělivosti a správného úsudku. Abyste ze složité kaskády činností nezešíleli, budou hlavní postavě k dispozici její klony, podobně jako v arkádě The Swapper. Nicméně, tentokrát je množení identit zároveň signálem zvyšující se obtížnosti. Čím více postav na scéně, tím složitější řešení následuje. Vrcholem všeho je jakési „programování“ dílčích činností, protože s duchy nepracujete v reálném čase, ale takříkajíc na záznamu.

Herní praxe velí, abyste jednotlivým postavám předem sestavovali sled akcí a teprve až dávají nějaký smysl, je možné realizovat rébus vcelku a naostro. Jenomže, každá dílčí sekvence musí samozřejmě zapadat do sledu aktivit ostatních postav, což je velký oříšek. Teprve až jedna postava něco správně zmáčkne, další s něčím zahýbe a poslední někam správně odkráčí, může detektivův duch pohodlně vstoupit do další úrovně. Je nádherné a současně velmi bizarní, kolik povelů a činností se musí sladit dohromady, aby éterický James doklopýtal, kam potřebuje.

Špatně naladěná technologie 

Umělecky i herně působivá arkáda bohužel není zcela dokonalá. Pravděpodobně víte, že Renoir je původem česká hra, kterou ale pro 1C dokončili až v estonském studiu Black Wing Foundations. Autorům ze zlínského studia Soulbound Games totiž nevyšla kickstarterová kampaň a dokončení projektu umožnil až prodej do zahraničí. Komplikovaná produkce a výměna autorů se pak podepsala na celé řadě vad a zbytečných kontroverzí.

Díky využití Unreal 4 technologie sice Estonci obohatili původní projekt o působivější grafické zpracování, ale nedokázali uspokojivě vyřešit řadu jiných technických záležitostí. Hra trpí zejména na katastrofálně necitlivé ovládání. Pohyb se drobí do špatně navazujících animací, a tak budete mít s postavami problém dokonce slézt obyčejný žebřík. Ještě že Renoir není klasická akční plošinovka a rychlý či přesný pohyb v ní není tak zásadní.

Šedivost a logika nejdou dohromady

Pokud jde o celkové grafické zpracování, vznáší se velký otazník nad samotným výtvarným stylem. Nic proti starým černobílým detektivkám, noir stylem se inspirovala řada kvalitních her, a i v Renoir se stará o perfektní atmosféru. Kombinace šedi a puzzlů je však v tomto konkrétním případě nešťastná kvůli nepřehlednosti prostředí. Řada důležitých herní prvků splývá s pozadím, což je při řešení puzzlů opravdu nepraktické. Stačí malá nepozornost a herní zákys je na světě.

S přehledností je hra na štíru všeobecně. Mechanismy hádanek například často přesahují rozměr jedné obrazovky, ale scénu nejde oddálit nebo jinak přizpůsobit k lepší orientaci. Minimapa sice ve hře existuje, ale v dosti nešťastné formě, protože ji tvoří několik malých obrazovek, zafixovaných na pohyb konkrétních postav. Spíše to mate, než pomáhá, a navíc to celé zabírá spoustu prostoru, což přehled o situaci paradoxně ještě snižuje.

Vrcholem uživatelské nevlídnosti je matoucí označování a výběr postav. Duchové vypadají všichni stejně, a dokonce se graficky příliš nezvýrazňuje ani právě vybraná postava, což dělá nepořádek v plánování úkolů. Zaměnit postavy je velmi snadné a napravování chyb přitom velmi frustrující. I drobným omylem rozhodíte nehodící se postavě všechny její naplánované úlohy, což znamená pracovat od začátku. V plánování se bohužel projevují i bugy umělé inteligence. Postavy občas zapomínají vykonávat naplánované úlohy, a i když to není pravidlem, bylo by lepší, kdyby se to nestávalo vůbec.

Renoir je opravdu krásná hra, ale stíhaná stigmaty obtížně vznikajícího projektu. Špičkovému nápadu se nedostalo zcela adekvátního zpracování, což je opravdu škoda. Nicméně chmury stranou, zbytečné komplikace hru nezničily. Zapamatujete si hlavně světlé okamžiky, a nakonec si řeknete, že to byla fajn zábava. Stačí trocha shovívavosti.