Redfall

Na poledním sluníčku jsem se ovšem brutálně spálila při čekání na Vampire: The Masquerade – Bloodlines 2, lehké zčervenání mi před pár lety způsobil Vampyr a s politováním musím oznámit, že si během psaní následujících řádků budu panthenolem potírat i popáleniny, které mi způsobilo vystavení se Redfallu.

Vize primárně kooperativního zážitku v otevřeném městě v Nové Anglii mi k autorům Prey nebo Dishonored od začátku dvakrát neštymovala, ale experimentálním obdobím si zkrátka asi musíme projít všichni. Ještě v březnových dojmech jsem doufala, že se tvůrcům podaří skloubit svůj ikonický přístup k designu úrovní, které se dají projít na sto způsobů, s nevtíravým, přesto poutavým vyprávěním a obohatit ho zdánlivě nesourodými prvky populárního žánru stříleček-sbíraček. Však co by se mohlo až tak moc pokazit? 

Bohužel, pokazilo se toho docela hodně a vlastně víc, než mě ještě před měsícem zvládlo napadnout. Počínaje zcela základními chybami v designu a místy dost ošklivou grafickou stránkou, konče naprosto tragickým technickým stavem, vedle kterého Cyberpunk 2077 při vydání na PS4 a Xbox One bledne jako upír po poctivém dvanáctihodinovém denním spánku. Už dlouho ve mně recenzování nevyvolalo takovou dávku frustrace, ještě déle jsem neměla pocit, že jsem glorifikovaný beta tester, a snad ještě nikdy mi hra neházela s takovou kadencí klacky pod nohy v mé snaze se u ní bavit. 

Redfall se odehrává ve stejnojmenném městečku kdesi v americkém státě Massachusetts, kde se skupinka vysoce privilegovaných lidí rozhodla založit farmaceutickou společnost Aevum a společně vyvinout lék, který jim a ochotně platícím zákazníkům zajistí nesmrtelnost. Experiment vyšel tak napůl: První zájemci se stali závislými na přísunu vlažné krve, což zakladatele nezastavilo, v honbě za věčným životem se rozhodli stát jakýmisi upírskými božstvy, Redfall pod věčným zatměním proměnili v hřiště, kde se nechávají uctívat kultem doufajícím ve svou brzkou proměnu a nahánějí hrstku přeživších. Včetně vás, samozřejmě. 

Na cutscény nebyl čas

Zápletka a následné dění rozhodně nemůže sbírat ceny za originalitu, výrazné slabiny má ale tentokrát i u Arkane jindy vynikající vyprávění. Drobné příběhy, které si domýšlíte z prostředí, vzkazů a úryvků, jsou po městečku rozeseté hojně a je zábavné rozplétat jejich klubka, pokud na to máte trpělivost a volitelní spoluhráči vás zrovna nepopohánějí, že už byste měli uhánět k dalšímu cíli. 

Hlavní dějovou linku na začátku každé z misí vám ovšem kdovíproč neodvypráví animovaná custscéna, ale zcela statické, jako kdyby komiksové výjevy doprovázené poněkud znuděným komentářem hlavního hrdiny či hrdinky.

Osazenstvo ostatních přeživších se sice snaží vás alespoň trochu zaujmout vedlejšími úkoly a svými osudy, ale reálně se mu to nedaří ani v nejmenším. Navrch mají postavy naprosto tragické animace, rty se hýbou do dabingu jen tak zhruba a zkrátka vám všichni budou tak nějak jedno, protože vás stejně pošlou cosi kamsi sebrat nebo zabít jednoho konkrétního pojmenovaného upíra, který se od ostatních liší jen tím jménem. 

Navíc vás zhruba ve třetině pošlou na úplně jinou mapu, byť s varováním, že se do původní části města už nemůžete vrátit, ale jak si pak ke komukoliv máte utvořit nějaký vztah, když na postavách a jejich osudech evidentně nezáleželo ani samotným scenáristům?

Když nemyslíte na víc hráčů...

Jistě, asi je bláhové čekat od akční, zpola kooperativní střílečky kdovíjak hluboký příběh. Jsme tu ostatně kvůli těm upírům a jejich likvidaci na stovky způsobů. Tedy, těch způsobů i typů nepřátel je tu o poznání méně a nevyhnete se sbírání barevných pušek s různými úrovněmi a čísly a 20% bonusem k poškození při ranách do hlavy.

Naopak se takřka můžete rozloučit s plíživým postupem, Redfall dokonce ani nemá dedikovanou animaci pro zabití zblízka. Počet nepřátel se zároveň neškáluje s počtem hráčů, takže pro čtveřici bude většina střetů naprosto triviální a pro jedince zase frustrující, přičemž se postup stejně ukládá vždycky jen hostiteli. 

Na výběr máte ze čtveřice přeživších, z nichž každý přichází s vlastní skladbou trojice speciálních schopností a posléze i stromem vylepšení. Sniper Jacob se například dokáže zneviditelnit, kryptozoolog Dev se umí teleportovat, veteránka Remi má robůtka Bribena, který odlákává pozornost, a nakonec studentka telekineze Layla vyvolá deštníkový energetický štít anebo svého upířího expřítele, který ji rád vytáhne z bryndy střelbou do vlastních řad. 

Právě s Laylou jsem strávila nějakých osmnáct hodin a na její třetí schopnost spektrální trampolíny jsem během té doby prakticky zapomněla. Některé postavy se svými synergiemi hodí víc na kooperativní hraní, kupříkladu Remi se svou léčivou ultimátkou, s jinými můžete snáz sólovat. Záleží tak spíše na vás, jestli se chcete věnovat primárně akci, anebo si vychutnat příběh za cenu samoty, kdy ani na nepřátelské skupinky kolikrát nenarazíte dlouhé minuty. 

Reálně se kooperace vyplatí akorát v těch několika ojedinělých soubojích s upířími bohy, kdy se jeden věnuje roli volavky a zbytek střílí, co se do nich vejde. Postavy spolu totiž nijak neinteragují, obtížnost je zkrátka nevyvážená pro libovolný počet hráčů a nepřátelé stejně moc umělé inteligence nepobrali, takže kolikrát stačí je jen bohapustě ignorovat, protože na oplátku udělají to samé. Pokud ne, pravděpodobně sami poměrně rychle umřete, životů máte málo a oni překvapivě přesnou mušku.

Lidští protivníci postrádají variabilitu úplně a ani těch upířích typů není zas tolik, přičemž na všechny platí ty stejné triky. Bez kapesního sluníčka nebo kůlu se neobejdete. Najde se pár relativně osvěžujících výjimek, jako jsou strážci krvavé mlhy anebo pojídači hříchů, které v příběhových pasážích musíte složitěji nahánět, jinak ale design vampýrů vesměs dost postrádá originalitu.

Tři rány z kůlometu a je hotovo

Až do konce hry mi prakticky na všechny upíří nepřátele stačil jeden až tři zásahy z kůlometu, na ty lidské jedna rána z brokovnice zblízka nebo z odstřelovačky zdálky. Střílení samotné ani není moc zábavné a i na myši má podivnou prodlevu, kvůli které zaměřovače na obrazovce zvláštně plavou. 

Asi můžete být kreativní, snažit se upíry nejdřív sesmažit paprskometem a jejich sochy proměnit v hromádky popela nebo je škvařit světlicemi a explozemi okolostojících aut, ale na pokročilejší taktizování je zas boj příliš frenetický, ale vlastně svým způsobem i repetitivní, chaotický a únavný. 

Pokud zemřete a parťáci vás včas nezvednou ze země, probudíte se v nejbližším bezpečném sklepení nebo u objevené památky a přijdete o pár drobných součástek, které si vyděláváte sbíráním vycpaných veverek, lahví ředidla či francouzských klíčů a rozkládáním nepotřebných zbraní. Za ně si na oplátku můžete nakupovat náboje, lékárničky či paklíče, kterých ale zároveň nacházíte dostatek, takže nemáte moc důvod to dělat. 

S nedostatkem motivace dělat různé věci jsem v průběhu hraní Redfallu bojovala mnohokrát. Hra vám kupříkladu představí mechanismus upířích hnízd, procedurálně generovaných paranormálních úrovní. V nich se musíte probojovat skrz nepřátele, zničit tlukoucí srdce a poté v časovém limitu utéct s cennou kořistí. Pokud hnízdo nezničíte, údajně se zvětšuje plocha, kde jsou upíři v městečku silnější.

Jenže… zaprvé, ona se nezvětšuje. Zadruhé, proč bych měla stát o řečenou cennou kořist, když stejně neustále rozebírám desítky zcela zbytečných zbraní, které na mě hra chrlí? Zatřetí, proč bych měla chtít bojovat s těmi stále stejnými, nudnými nepřáteli, jen v trochu psychedeličtějším prostředí? Zlikvidovala jsem tahle hnízda tři, abych zjistila, že se okamžitě objeví někde jinde, a do konce hry se jich pak už ani nedotkla.

Nuda hraničící se stupiditou

Struktura misí v Redfallu vůbec hraničí se stupiditou a v nedobrém jsem si kvůli ní vzpomněla na Mafii III. Podobně jako tam totiž musíte postupně vysvobodit jednotlivé městské čtvrti zpod nadvlády krvesajů. Nejdříve objevíte úkryt, pak splníte jeden ze zhruba čtyř typů opakujících se misí a posléze si počíháte na upířího šéfa dané čtvrti, z nějž vypadne lebka. Když máte tyhle zářezy tři, můžete je společně s traumatickou upomínkou na předchozí život použít k odemčení brány k šéfovi šéfů. Neoriginální, nudné a celé to spíš působí jako domácí úkol, ne jako zábava.

A to jsem zatím jen letmo nakousla úplně otřesný technický stav. Věřte mi, že snesu hodně – anebo jsem zatím možná jen vždycky měla štěstí, třeba s tím omílaným Cyberpunkem. Redfall ale štěstíčku v optimalizaci ani ladění chyb rozhodně nešel naproti a po ročním odkladu současný stav hry nechápu dvojnásob. Na počítači současné střední třídy jsem si o plynulých 60 FPS v 1440p mohla nechat zdát, což ještě pochopím, když si o nich můžou nechat zdát i na méně výkonném Xboxu, náhodné proměny ve slideshow po výletu do menu či po změně zbraně už ale nepobírám.

Pravidelně jsem se dívala na nechutné, rozplizlé a doskakující textury, které se opakovaně vykreslovaly a zase rozmazávaly, a to dokonce i v těch statických, komiksových předělech mezi misemi. Nepotřebuju mít všechno fotorealistické, typická stylizace Arkane je mi vlastně celkem sympatická, ale Redfall jsem místy měla tak hnusný, až mě to rušilo. 

A do toho všudypřítomné bugy. NPC s rukama rozpaženýma do téčka, která se po opětovné návštěvě úkrytu rozdvojí, patří k těm úsměvným, stejně jako poletující protivníci nebo jejich záseky o sebemenší překážky. Jenže těmi to pro mě ani zdaleka neskončilo. Párkrát mě poslali pro předmět, který zkrátka nešel sebrat nebo na daném místě ani nebyl, takže mi nezbývalo než restartovat celou hru a přijít o desítky minut postupu. 

Ještě otravnější byla opakující se chyba, kdy jsem si v inventáři prohazovala zbraně, v perzistentně běžícím světě na mě mezitím kdosi zaútočil, ale já už z rozhraní batohu až do smrti nemohla odejít. Za technický stav a chyby body z hodnocení nesrážím ráda, protože se můžou relativně rychle zlepšit, ale výslednému dojmu z už tak výsostně podprůměrného zážitku rozhodně nepřidaly. 

Pokud jste na podobné vrtochy citliví, rozhodně s hraním Redfallu nikam nespěchejte. Zároveň bych nepočítala ani s nějakou masivní dlouhodobou podporou, přece jen jde o uzavřený příběh, kde ale kooperativní formát dává smysl ještě o to míň. Hned po dohrání se můžete do kampaně pustit znovu se stejnou, vylevelovanou postavou, ale opět se nabízí otázka: Proč byste to dělali? Žádná extra výzva ani odměna tam na vás nečekají a osobně jsem po odvinutí závěrečných titulků byla ráda, že mám tuhle zkušenost už za sebou. 

Pro koho to je? Pro políčko v Game Passu?

Obecně se vlastně velmi zdráhám doporučit Redfall komukoliv. Kovaní fanoušci předchozí tvorby Arkane budou patrně podobně zklamaní jako já a nezbývá nám než doufat, že tenhle výtvor nesrazí studiu nadobro vaz. Pro milovníky žánru looter shooterů se zase najde hromada her, které z něj těží mnohem zábavněji a nejsou takovým bizarním kočkopsem kombinujícím tolik nesourodých prvků, až si výsledek nemůže užít nikdo.

Na druhou stranu, pro odvážné je hra rovnou k dispozici v Game Passu, takže vstupní investice není vysoká. Pro mě byl tenhle zážitek ale i zadarmo drahý.