Re-Legion

Netrvá to dlouho a Ellionovo soukromé povstání v čele hrstky rekrutů z řad prostého lidu přeroste v něco daleko mohutnějšího, a sice v pořádný kult. Půjde o kult osobnosti, anebo jiný druh sekty? To je na vás.

Ocitáme se opět v Poláky tolik oblíbené orwellovsko-gibsonovské vizi světa budoucnosti, tentokrát s číslovkou letopočtu 2184. Zdá se, že téma kyberpunku je v posledních letech opravdu především polskou doménou – když vynecháme rozpracovaný magnum opus studia CD Projekt Red, za zmínku určitě stojí kratší, Blade Runnerem říznutá detektivka Observer s Rutgerem Hauerem či výborná rubačka s fenomenálním hudebním doprovodem Ruiner, v obou případech velmi zdařilé herní pocty žánru.

Re-Legion se pokouší o totéž a pomáhá si netradičním námětem – a tentokrát to je ve formě realtimové strategie. Mnoho nechybělo, aby se to povedlo.

Vírou proti korporaci

Příběh je slepencem nejrůznějších propraných žánrových klišé mělce servírovaných útržkovitými lineárními dialogy s dabingem na hraně průměrnosti. Citelným prvkem je výrazný polský akcent bezmála půlky namluveného materiálu, což zavání amatéřinou, která spolehlivě nahlodává jinak vydařenou atmosféru.

Stylisticky nejblíž má hra k Tronu, odkud si půjčuje mimo jiné také termín „derazzed“ během dialogů a hlášek. Povstání proti elitám a ostatním heretickým kultům v kůži Elliona povedete v roli božského proroka, jemuž svůj slib věrnosti postupně složí nekonečné legie šedých lobotomizovaných občanů. To je vlastně taky jediná hlavní devíza odlišující děj hry od jinak standardního spasitelského klišé.

Svěží impuls přichází zejména v počáteční fázi, kdy kolem sebe po prvních pouličních bitkách s pořádkovými roboty shromáždíte několik desítek přívrženců a stanete se jejich posvátnou modlou, Prorokem. Transformaci v poloboha završíte zvolením tradice a dogmat vašeho čerstvě založeného kultu.

Pasovat se můžete buď do role pastýře božských oveček, nebo technookultisty věřícího v božský potenciál každého jedince skrze technologický upgrade organické schránky. Poslední možností je ještě mocný neuromystik, ztělesnění samotné božské podstaty, tedy v podstatě pořádně naštvaný neo-Ježíš, který s nepřáteli svého lidu tentokrát zatočí.

Tato volba následně předurčí dostupná dogmata vašeho hrdiny, která prakticky simulují strom dovedností ústřední jednotky a ovlivní několik dialogových morálních voleb v pozdějších fázích hry.

Kdyby vaše volba výrazně ovlivnila příběh a vázalo se na ni dostatečné množství nejrůznějších eventů, bylo by to skvělé. Jenže bohužel je to nakonec spíš spouštěč achievementů než něco, co by výrazněji ovlivňovalo jinak přísně lineární spád hry.

Pastýř ulice

Ústřední mechanikou je konvertování populace na vaši stranu, což má asi nejblíže k megabožárně Syndicate od legendárního Bullfrogu. Kdo zažil městské hrátky s „přesvědčovačem“, ten na ně zaručeně nikdy nezapomene.

Re-Legion je velmi podobná v tom, že na rozdíl od valné většiny klasických RTS nestavíte žádné extra budovy za účelem rekrutování jednotek. Novým potenciálním válečníkem je každý, koho potkáte běžně na ulici. Stačí jedno rychlé kázáníčko a je to.

Město je rozděleno do několika zón, které lze získat pod kontrolu podobně jako třeba u her od Relicu – Company of Heroes či Dawn of War. Dvě základní suroviny jsou zde kredity a víra potřebné ke konverzi specializovaných jednotek. Lze je získat obsazením chrámu a bankovních poboček, kterým lze dále přiřadit až čtveřici buď hackerů, anebo uctívačů k rychlejšímu sběru té či oné suroviny.

Hratelnost se díky všem popsaným mechanikám pohybuje ve slušném nadprůměru a příznivcům RTS nabízí zajímavý, vcelku svěží koncept. Bohužel ji trápí pestrá paleta lecjakých neduhů, které ani v „dobré víře“ nelze přehlédnout.

Kultovní klopýtání

První výraznou šmouhou na kráse hratelnosti je umělá inteligence nepřátel. Hra nemá žádné nastavení obtížnosti, takže nečekejte extra výzvu. Herní systém se veze na klasickém systému přetlačované známém už z dávných klasik žánru. Fundamentální elastický prvek v rytmu nalej-vylej vás tak nakonec dotlačí k tomu si prostě vyčkat a naklikat co největší množství levných jednotek, příliš nepřemýšlet a protivníka prostě převálcovat surovou masou dřív, než to on udělá vám.

Ano, existuje zde variabilita jednotek, o tom žádná, jenomže k jejímu využití vás hra nikterak neinspiruje. Navíc se v tomto případě hlásí o slovo další z neduhů, a to AI vašich vlastních jednotek.

Kamenem úrazu je diametrálně odlišná rychlost pohybu různých typů jednotek. V důsledku pak dochází k tomu, že vaše první linie rváčů naběhne do předpřipravené obrany protivníka mnohem dříve než zbytek party včetně hlavních postav, takže váš kanónenfutr je zbytečně a předčasně eliminován. Nepříliš intuitivní práce s klávesovými zkratkami pro označování skupin jednotek tomu vskutku nepomáhá.

Dalším problémem je pathfinding. Jednotky mají totiž ve zvyku se neustále někde zasekávat a bývá poměrně obtížné a frustrující je následně na nepříliš výrazné minimapě hledat.

V neposlední řadě není příliš intuitivní ani samotný systém konverze věřících. Ta probíhá v kruhu okolo Elliona, takže když se okolo vás časem nakupí pořádných chumel složený z desítek uctívačů, dojít si hrábnout do hloučku nevěřících pro další ovečky je opravdu složitý úkol. Zaručeně elegantnějším řešením by byla možnost dopředu označit místo kázání, kam by váš hrdina jednoduše sám došel a schopnost automaticky aktivoval.

Kacířské zpracování

Technický stav hry také není žádné posvícení. Hra má ve zvyku nezvykle často padat, a to i po aplikaci nejnovějších patchů. Plynulosti hraní příliš nepomáhají ani dlouhé sekvence ukládání a načítání pozic. Několikrát jsme se museli ujistit, zdali jsme hru omylem nenainstalovali namísto SSD na externí disk.

Vizuál hry lze celkově považovat za povedený, a ač nejde o nic, co by vám vyrazilo dech, rozhodně dokáže společně s příjemným, byť nikterak výrazným hudebním doprovodem udržet obstojnou kyberpunkovou atmosféru města, podobně jako tomu bylo třeba v případě trilogie Shadowrun či Satellite Reign.

Z atmosféry vás však bude pravidelně vytrhávat nejen dabing, ale především výše popsané problémy. Multiplayer anebo skirmish zde navíc budete hledat marně, což zamrzí obzvláště u prvního zmíněného, protože hra více hráčů by zdejším kulisám slušela jako záplata na chabou AI.

Re-Legion tak nakonec odchází z ringu pouze s lehce nadprůměrným hodnocením. Pevně však věříme, že hra v budoucnu dostane do vínku dostatečné množství záplat a rozšíření, jež ji kvalitativně pošoupnou o stupínek výš.

Byla by škoda jejího potenciálu nevyužít, protože kde jinde si dnes založíte vlastní technokult osobnosti, jehož fanatické přívržence můžete masově obětovat svým dobyvačně-revolučním choutkám a pobít všechny znepřátelené heretiky, kteří nemají do paže vypálenou vaši pečeť?