Railway Empire 2

Naštěstí se mi ale s pokročilým věkem proměnily chutě a zájmy a čím víc času ve vlacích sám trávím, tím je mám radši. A stavět si velkolepé tratě je neskutečný manažerský relax. Což nás přivádí k dnešní recenzi.

Na půl páry

V Railway Empire 2 si hrajete na vláčkového boha. Na obrovských mapách Spojených států a kontinentální Evropy stavíte koleje a nádraží, posíláte vagóny v čele s lokomotivami do správných destinací a staráte se o svoji vlastní dopravní společnost, která má potenciál vyrůst z nováčka až do největšího kapitalistického mocnáře 19. století.

Problém je, že druhý díl se dá sotva považovat za opodstatněné pokračování pět let staré jedničky, především kvůli padesátieurové cenovce. Je to překvapivě vysoká cena na to, jak málo novinek dvojka přináší, a pokud jste hráli jedničku, zjistíte, že mantrou druhého dílu je jediné – přístupnost.

Hra si zachovává základní rozložení uživatelského rozhraní, od hlavního menu až po samotnou hru. Týká se to i jednotlivých kampaňových misí, které se stejně jako v prvním díle věnují dobývání severoamerického středozápadu a západu a zároveň slouží jako tutorial, prostřednictvím kterého se seznámíte s tím nejdůležitějším. Zároveň je ale potřeba hned zkraje zmínit, že dohrání jednotlivých misí vám zabere povážlivě víc času, přestože jde o mnohem jednodušší hru než v případě jedničky.

Zmíněný důraz na přístupnost zásadním způsobem mění například to, jak budujete železniční uzly. Stavba železnic v jedničce byla občas trošku otravná, bylo třeba všechny trasy ručně nalinkovat, zapojit semafory, výhybky a postavit všude dostatek zásobovacích stanic, bez kterých jste velmi rychle splakali nad výdělkem.

Druhý díl nabízí automatickou stavbu paralelních kolejí, což šetří ohromné množství času, protože pokud investujete do stavby alespoň trošku rozumně a nestavíte jen nahodilé kusy trati, budete mít většinou dostatek financí na to, abyste natáhli dvě sousedící trasy. S tím odpadá nutnost budovat plno nejrůznějších výhybek, ve kterých se člověk dokáže tu a tam sám ztratit.

Mzdová spirála

Druhé znatelné zjednodušení se týká způsobu, jakým se staráte o své zaměstnance. Bez nich by totiž žádné kapitalistické impérium, to železniční nevyjímaje, dlouho nepřežilo, bez ohledu na kvalitu managementu. Zatímco v první díle jste bojovali o zaměstnance tak trošku jako v aukční síni, druhý díl celý tento koncept škrtá a zjednodušuje na pět různých kategorií pracovníků, které ale nerekrutujete podle jména a osobnosti. Nesnažíte se je ani vhodně nakombinovat do konkrétního vlaku, abyste maximalizovali účinnost sehraného týmu železničářů.

Vyjma sabotérů, které najímáte po jednom pro specifické úkoly, máte u všech dostupných kategorií čtyři různé aspekty, do kterých můžete investovat, například mzdu a výcvik. Hráči tak nemusí vůbec nad ničím přemýšlet, prostě naklikají, kolik chtějí investovat, a rovnou uvidí týdenní výdaje. V kontextu průměrných týdenních příjmů na začátku hry není problém elegantně přeplatit všechno a všechny o desítky procent, zůstat v plusu a užívat si bonusů.

Je to trošku škoda, že protože v prvním díle jste o ty opravdu kvalitní lidi museli poctivě zabojovat a mít zdroje na to, abyste je zaplatili. Plus jste mohli investovat i do back office, který pro jistotu úplně zmizel. Stejně tak se bohužel vypařili různí speciální jednotlivci jako vědci nebo novináři, do kterých se vyplácelo investovat větší množství peněz, a dopřát si tak dlouhodobé i okamžité výhody takové investice. Dvojka nic takového nemá a něco tím ztrácí.

Bílý otec z Washingtonu tě vidí

Vývoj měst je velmi podobný jedničce, byť je tu pár novinek. Například v kampani se seznámíte s imigračním úřadem, který můžete stavět ve městech nad třicet tisíc obyvatel a který pomůže s dalším růstem. Ostatní budovy jako knihovna, muzeum nebo univerzita (bez ní nepřerostete přes sto tisíc obyvatel) zůstávají.

Naopak se zásadně mění možnosti vlakových zastávek, opět ve formě zjednodušení herních systémů. V první řadě si teď můžete svoji stanici rozšířit o dvě doplňkové budovy – vyberete si z depa, restaurace nebo třeba výpravní budovy, přičemž každá podpoří něco jiného. Jedna budova udrží větší množství cestujících na zastávce, další urychlí expedici všech vlaků. Tou vůbec nejzásadnější budovou pro každý dopravní uzel je ale skladiště.

Zatímco v prvním díle šlo o samostatnou budovu s dedikovanými traťovými odbočkami, tady si vystačíte s pouhým rozšířením. Nemusíte tak nutně stavět oddělenou linku pro přepravu nákladu a druhou pro lidi a poštu. Pokud to utáhne vaše infrastruktura, ušetříte peníze za údržbu. Budovu skladiště v rámci rozšíření stačí rozkliknout, navolit, co se má ve městě hromadit, a můžete směle plánovat dál.

V rámci dobývání severoamerických prérií se nevyhnete ani historickým momentům, kterých by na můj vkus mohlo být mnohem víc, protože skvěle dokreslují atmosféru budování vlakových tratí napříč Severní Amerikou. Zde hráli zásadní roli jak bílí kolonisté, tak i severoameričtí indiáni, jejichž osady můžete na mapě nejen zahlédnout, ale také můžete stavět železnice přímo přes ně. Stačí mít dostatečné finanční zdroje, abyste zaplatili přestěhování celé kmenové vesnice.

Tady je opravdu škoda, že autoři neudělali další krok a nepřidali do hry vrstvu, která by se věnovala právě rozšiřování trati na úkor domorodého obyvatelstva. Celá tato část světové historie totiž nabízí neuvěřitelnou studnici lidského dramatu. Pokud vás zajímá víc, odkážu vás na knihu Bury My Heart at Wounded Knee.

Co s takovým pokračováním

Jak je z celého textu doufám patrné, Railway Empire 2 přináší do celkového obrazu hry jen drobné změny. Vypadá zkrátka trošku líp a zjednodušení spousty mechanik má za následek plynulejší hratelnost. A o to právě jde. Dvojka se prostě hraje skvěle. Podezřele skvěle.

Veškeré popsané změny jsou z kategorie úprav, které klidně mohlo přinést DLC do prvního dílu, ale hráčský požitek zlepšují maximálním způsobem. Je až absurdně snadné propadnout celkové atmosféře budování železnic a optimalizaci jejich každodenního chodu. Možná budete mít podle výsledného skóre z kampaní pocit, že jste se ani moc nenadřeli, protože dosáhnout na to nejvyšší je opět překvapivě snadné. Ale celou dobu zůstanete přilepení k obrazovce a budete se těšit na každou novou výzvu, kterou před vás hra postaví.

Ano, mohl tu být lepší technologický strom, systém aukcí už také není tak zajímavý, postavy ovládané počítačem by mohly být průbojnější a ve své expanzní politice aktivnější. Mohly být zachovány některé mechaniky z předchozího dílu, jiné se daly rozšířit ještě o něco víc, například správa měst a továren.

Jenže hratelnost Railway Empire 2 je tak návyková, že jí zaručeně propadnou všichni fanoušci železnic. Není to revoluční hra, určitě ne, a možná se vyplatí počkat na slevu, ale pokud máte rádi vláčky a třeba jste ještě nehráli jedničku, druhý díl by vás mohl oslnit.