Race the Sun
Až poletíte třistapadesát a před čenich vám spadne padesátimetrový kvádr, neříkejte, že jste to nečekali. Race the Sun je prostě báječný trenažér reakcí. V podstatě se nejedná o nic jiného, ale to neznamená, že by to byla nuda.
Když v Race the Sun zapadá slunce, dostávají za pravdu všichni kádři přes sejčkování. Pokaždé, když totiž obzor zčervená, skončí ošklivou nehodou další level plný rychlosti a adrenalinu. Ten a mnoho dalších vytvořili blázni ze studia Flippfly, kteří svoji divokou závodní hru popisují jako "hyper-kinetickou" arkádu s minimalistickým stylem. Mluví pravdu. K dokonalosti se sluší dodat, že v Race the Sun se potkaly Wipeout a Skyroads a že to s tím smrtonosným západem slunce myslím opravdu vážně.
Race the Sun je mixem adrenalinové zábavy, v níž sedláte kosmické prdítko, co zrychlí z nuly na sto dřív, než dočtete tuhle větu. Odehrává se v šedivém prostředí plném geometrických překážek a jediné, o co v ní jde, je prokličkovat si cestu co nejdál, až za nejvzdálenější horizont. A herní základ, jak už bylo naznačeno, je dán také víc než stroze: z Wipeoutu si hra bere šílenou rychlost a ze Skyroads úhybné manévry. Toť vše. Chcete něco víc? Když Race chce, hýří stylovostí, generovaným světem a spoluprací s hráčskou komunitou.
Buch a bonus je v trapu
V Race je vše - od grafiky až po herní logiku - natolik minimalistické, že v ní není prostor pro výmysly a všechno má svůj důvod. I to Slunce. Je to symbol honby za dokonalostí. Sednete do rakety a v obrovské rychlosti se začnete vyhýbat nespočtu generovaných překážek, které přestávají být vidět ve chvíli, kdy se zářivý kotouč schová za obzor.
Race the Sun tedy není metafora. Je to opravdu závod se sluncem a hlavní pilotovou starostí je to, aby ho nějakými fígly co nejdéle udržel na obloze. Třeba sbíráním speciálních bonusů. Ovšem baštěte je, když trůní mezi zákeřně rozmístěnými překážkami! A co náraz, to nešťastný konec levelu.
Úžasná rychlost
Základní pointa hry je neměnná. V pětadvaceti levelech hlavní kampaně vždy odstartujete v určitém bodě vesmírného světa plného kvádrů, koulí, stromů a dalšího haraburdí a sbíráním několika druhů powerupů si prodlužujete herní dobu nebo zdokonalujete svůj stroj.
Bodování a pocity rychlosti jsou dvě veličiny, kvůli kterým budete muset (nebo chtít) hrát Race pořád dokola. Šílené závodní tempo možná rozhoduje o trochu víc.
Rychleji než obraz se totiž míhají před očima už jenom hrůzné obavy z každého úhybného manévru. Z takového, který vás ve vteřince dostane z jedné dopravní šlamastyky do druhé. Dávivý reflex je v Race the Sun v základní výbavě. Mnohokrát si ani nestihnete rozbalit pytlík.
Ko-ko-ko komunikace
Bourání je v Race the Sun součástí velkého principu. Je to prostě přirozenost téhle hry. Stejně jako občas nestihnete sesbírat „prodlužováky“ slunečního svitu a daný level se automaticky ukončí, hra se před totálním pokořením brání i nastavováním stále smrtonosnějších bariér. Je v tom kus logiky ze starých osmibitových her. Právě ony dokázaly herní dobu prodlužovat uměle zvedanou obtížností. V Race the Sun se jakoby vrátila zapomenutá historie.
Nicméně hra do staré mechaniky pochopitelně přináší mnoho moderních prvků. Ty ji ve výsledku činí mnohem přívětivější. Žádný level neopakujete milionkrát a žádný vás nepřestane bavit kvůli frustraci. Nakonec ho totiž splníte přes nějaký lehčí achievement, který hra po pár kolech nemilosrdnosti nabídne. Nakonec po vás může jen chtít, abyste čtyřikrát nabourali! Není to vtip. Když už nevíte kudy kam, hra s humorem pomůže.
Tohle svědčí o milém faktu, že Race the Sun není jen inertní shluk počítačového kódu, nýbrž přemýšlivá entita. Taková hodná Shodan. Když hráči občas nabídne snadný achievement, znamená to, že sleduje jeho výkony a nepřímo s ním komunikuje. A těch případů je mnoho. Když se opravdu nedaří, šoupne vám do mapy třeba i vícero power-upů a to už by v tom byl čert, aby se nezačalo vyhrávat. Komunikativnost patří k nečekaným a moc milým překvapením.
Generované štěstí
A je tu ještě jedno. Svět, který v mnoha levelech objevujete, je generovaný! Race the Sun opravdu není nikdy stejná. Nejenže autoři každých 24 hodin překopávají obsah levelů, ale ani při aktuálním hraní není závodění pokaždé na jedno brdo. Drobně se mění jak rychlost západu slunce, tak i místa ze kterých startujete.
A také složení závodních koridorů je jiné. Ovšem „koridor“ má v téhle bláznivině trochu posunutý význam. V rámci obsahové svobody totiž autoři závodní dráhu neokleštili žádnými hranicemi. Stejně jako dopředu tedy můžete závodit i do stran. Můžete klidně strávit pětiminutový level cestou doleva a pořád se před raketkou bude něco dít!
Kolik potenciálu tenhle nápad skrývá, už si domyslete sami. Člověk nabytou svobodu může investovat třeba do změny strategie. Místo na sbírání bonusů se klidně může orientovat na hledání jednodušších cest s cílem zajet co nejčistší jízdu. I to bývá totiž častým achievementem.
Šeď, šeď, šeď
Race the Sun je dílo, které doslova a skutečně překonává hranice. A to možná i v technickém zpracování. Vzezření hry je slušně řečeno spartánské. Odstíny šedi jakoby hlásily, že si autoři dali Limbo a zajedli ho LHX: Attack Chopprem, kterému zas odpovídají všemožné hranoly, jehlany a nepovedené koule.
Hře sice nelze upřít zajímavou náturu, ale jenom na první pohled. Přehnaná strohost si totiž občas tyká se stereotypem. V kontrastu s generovanými mapami je to vážně škoda.
Ostatně autoři v tomto ohledu spoléhají na práci komunity. Herní základ je skutečně jen technologické demo. Uživatelské světy jsou mnohem pestřejší, nápaditější a dokonce i barevné. Dobře, chceme méně stereotypu, ale autoři tím definitivně přiznávají, že s minimalističností původního konceptu přestřelili. A udělali chybu.
Race the Sun tedy není dokonalým dílem. Nicméně klady převažují. Pocit rychlosti, zajímavý nápad s mapou a koneckonců i ty povedenější amatérské tratě dokazují, že si Race the Sun může nárokovat místo na nezávislém herním výsluní. Čas a píle komunity nám jednou dají plně za pravdu.