Proun

Byť je hlavní autor Joost van Dongen národností Holanďan, hra působí nesmírně familiárně. Česky. Nebo spíš československy. Připomíná starý kaleidoskop od Železnobrodského skla K.P, připomíná efekty z našich starých kreslených pohádek, jako je Potkali se u Kolína a uvidíte v něm třeba i Malý televizní kabaret s frkačkami za kačky.

Za to ale mohou nejen barvy a geometrické obrazce, ale i hudba. Možná, že ta za pocity může ze všeho nejvíc. Jednou jako by vypadla z notové osnovy večerníčku, podruhé ze Světáků a potřetí třeba z malovaných hippie vložek od Básníků. Proun je prostě hymna českých barev a zvuků, kterou složil Nizozemec. Pochybujeme, že to tak chtěl, ale povedlo se mu to náramně.

Přilepeni? Tak jedeme

Co je vlastně Proun? Při pohledu na screenshoty nebo na trailer zase zpátky řeknete, že Wipeout. A ano, je. Je to nový, jednodušší a možná méně ambiciózní Wipeout. Stejně ale pořád nesmírně zábavný. A po první jízdě nakonec řeknete, že i překvapivě originální. Celé prounovské závodění je totiž obsaženo v poněkud neobvyklém kontaktu kuličky k různě kroucenému potrubí, po kterém se rozjedete a musíte se vyhýbat překážkám, které jsou k trubce přilepeny vždy v jednom bodě. Ve velké rychlosti se jim musíte vyhýbat včasnou rotací, tedy spíš zatáčením po vnějším kruhovém plášti roury, a to je zábavné a efektní.

Proun vlastně klade důraz na postřeh a schopnost zapamatovat si celou dráhu tak, aby kulička co nejméně narážela do překážek, protože pak se nejen vyprazdňuje zásobník energie, nutný k aktivaci nitra, ale hlavně ztrácíte nabranou rychlost. A zpomalovat, to je v Prounu děsná otrava.

Ovládání hry je maximálně jednoduché. Na gamepadu volíte boční naklánění D-padem a rychlost, brzdu a boost pak dalšími libovolně namapovatelnými tlačítky. Proun je jedna z těch her, které jsou okamžitě přístupné i pro naprosté herní analfabety. Je ideální pro chvilkové hraní ve split screenu pro dva nebo i čtyři amatéry, které můžete bez obav rekrutovat přímo ze své domácnosti.

Tak málo?

Joost van Dongen z Ronimo Games, jejichž Awesomenauts nebo De Blob jste už možná hráli, stvořil v Prounu atraktivní závodění, ve kterém se mísí prvky dynamiky, fyziky a také architektury, malířství a počítačové geometrie, přesto však není bezchybným uměleckým dílem se skvělou hratelností a adekvátně dlouhým zážitkem. K dokonalosti mu totiž chybí to nejdůležitější - obsah.

Ronimo Games jako by se vyšťavili na nápadu, a pak už neměli sílu nebo chuť na samotnou tvorbu herní náplně. Čtyři tratě v základní nabídce, to je totiž tragicky málo a čtyři rychlosti odemknutelné přes čtyři šampionáty o třech tratích jakbysmet. V singleplayeru to nakonec znamená asi dvě tři hodiny učenlivé jízdy, a proto je Proun mimochodem i jedna z her, které zpočátku oslní především tím, že na sebe hned všechno prásknou.

V Prounu sice při prvních jízdách zapomínáte i dýchat a teprve po pěti minutách začnete vnímat například okolní infografiku, ale pak si projdete menu s výběrem jízd a soutěžních módů a zjistíte, že už hru dokonale znáte. Její základní vlastnosti se totiž s časem nemění a až na ono zvýšení rychlosti a potkávání překážek, které kolem vodící trubky mohou rotovat, vstřebáváte pořád ten samý zážitek.

Šmouhy na plátně

A tak se nakonec dlouho nezabavíte ani v onom splitcreenu. A začnete si všímat dalších, byť drobnějších chyb a nedotažených myšlenek. Proč by se třeba v nějakém módu nemohly překážky na tratích přeskupovat? Třeba z kola na kolo. Nebo aspoň mezi šampionáty. To by jistě prodloužilo herní dobu. A proč není ve hře možné vypnout AI soupeře při split screenu? To by zas odpadl zmatek v hlavách herních začátečníků, kteří nechápou, že ne všechny kuličky na trati patří ostatním osobám u počítače.

Proun je tedy zatím hra s parádní atmosférou, hezkým nápadem a pro mě i citlivým audiovizuálním zpracováním, ale trestuhodně trpí na obsah. Zkusit byste si ji však měli. Už pro ten pocit. A proto, že je ke stažení zdarma (ale zaplatit byste měli, sluší se to). I za to si nakonec Proun zasluhuje kladné hodnocení.