Project Quarantine

Už jsme dostali demo, které vyšlo relativně v tichosti jako předzvěst předběžného přístupu, do nějž se hra chystá. Prvotina studia Games Of Tomorrow slibuje looter shooter z destabilizovaných Spojených států, kde se jednotlivci i skupiny mariňáků bijí o zdroje, které zbyly z bohatství evakuovaných velkých měst. To všechno výhradně v singleplayeru nebo v online kooperaci, to znamená bez šikany ze strany přehrocených hráčů a cheaterů známé z Tarkova.

Byl jsem mimořádně zvědav, na co mě naláká demo, jenže po pár vstupech do demilitarizované zóny jsem nabyl dojmu, že vývojáři tak trochu zapomněli, že úlohou demoverzí je hráče lákat. Demo má hráči naservírovat pěknou předkrmovou porci, která rozdráždí jeho hlad, aby se začal těšit na víc. Místo toho jsem ale dostal velmi nedopečenou variaci na cizí pokrm, po které jsem radši prohlásil, že jsem úplně plný, a taktně, přesto svižně, se klidil od stolu.

Hra vám nejdřív představí úkryt se střelnicí, který slouží jako vaše základna a kde skrze maily v notebooku přijímáte zakázky od zadavatelů ze zóny (v případě dema jedinou zakázku). A hned jak jsem otevřel systém inventáře, abych si dal do kupy vše potřebné do akce, okamžitě mi bylo jasné, odkud vítr fouká.

Inventář je natvrdo okopírovaný z Tarkovu. Můžete si říct, že na herních inventářích prostě není donekonečna co vymýšlet, jenže v tomhle případě nejde o inspiraci mechanismy, ale o ryzí kopii. Zcela shodně jsou pojaté karty jednotlivých předmětů, organizování zbraní, zásobníků, nábojů a příslušenství (mimochodem pojmenovaného po skutečných produktech) i systém vlastního vybavení do akce.

Prázdno a vyprázdněno

Dobrá tedy, hry od sebe občas opisují, beru. Takže nabiju pár zásobníků, na nepříliš přesvědčivě vymodelovanou M4 nasadím puškohled, do pouzdra strčím Glocka a hurá do akce. Do akce na mapě, která má být opuštěnou průmyslovou zónou, ale působí nepřirozeně a vyprázdněně.

Opět nelze nevidět, že by tvůrci chtěli mít mapy jako z Tarkovu, jenže zatímco tam byla každá lokace přesvědčivě živá, úzkostlivě dotažená do nejposlednějšího detailu a dýchala ponurým dojmem opravdového světa, který jeho obyvatelé ve spěchu opustili, tady běháte po nehezké placce posázené několika druhy nezajímavých objektů.

Mapa je k uzoufání jednotvárná, graficky zapadající tak do roku 2007, a podobně vyprázdnění jsou i její obyvatelé v podobě úplně tupých botů. Dokud s vámi nenavážou kontakt, prostě chodí tam a zpátky. Jakmile vás zvětří, snaží se naběhnout tak, aby na vás viděli, a jakmile vás vidí, tak střílí, nezávisle na tom, jak jsou daleko. Prakticky při každém startu hry se mi stalo, že jsem během pár sekund v dálce zaslechl výstřely patřící nepřátelskému pěšákovi, který mě na několik set metrů zavětřil a začal po mně střílet z pistole. Já jsem tedy v klidu zamířil a poslal ho k zemi, ale že bych z toho měl nějakou radost…

Zbraně z druhé ruky

Zbraně a střelba se snaží o realismus. Třeba Tarkov se v oblasti zbraňového realismu řadí mezi naprostou špičku, jak jsem popsal v samostatném článku, a Project Quarantine se i tady snaží jít v jeho šlépějích. Až na to, že mu to tak úplně nejde.

Chválím některé celkem pěkné modely zbraní (sem nepatří opakovací odstřelovačka, od které jako by někdo v půlce odešel) a systém přebíjení s možností kontroly zásobníku a rychlým/pomalým přebitím (což samozřejmě není nic nového pod sluncem). Chválím i fakt, že hra skutečně odděluje záměrnou osu a osu hlavně nebo to, jak vyobrazuje pohled skrz puškohledy.

Co už moc nechválím, jsou nedotažené animace manipulací nebo zpětný ráz při střelbě dávkou, řešený tím, že se ústí zbraně prostě jen konstantně zvedá kolmo vzhůru. Aspoň že ti připitomělí nepřátelé padají na jednu ránu a nevstupují tady (zatím) do hry RPG prvky jako v Tarkovu.

Postupně si tedy postřílíte pár nepřátel, „vylootujete“ pár mrtvol a kontejnerů, které vypadají, že jsou plné bahna nebo možná něčeho horšího, a když zjistíte, že nenacházíte nic zajímavějšího než pár zbraní a zásobníků pořád dokola, dojdete sebrat složku papírů, která je cílem vaší mise, a pomocí auta se klidíte ze zóny pryč.

Až vyrostu, možná ze mě bude Tarkov

Může to znít, že jsem až moc přísný. Že demo hry, kterou zjevně vytváří pár nadšenců a která teprve zamíří do předběžného přístupu, si něco takového přece nezaslouží. Věřte mi, že bych chtěl mít Project Quarantine rád. Chtěl bych do něj vložit obrovské naděje jako do hry, která mi dá parádní looter shooter s prvky RPG a survivalu, ale v singleplayeru a bez toho lynčování, které je vlastní Tarkovu. Jenže demo, které mě mělo na tohle všechno nalákat, mě vlastně odradilo.

Celé to totiž působí jako build z extrémně rané fáze vývoje, který má ještě daleko k tomu, aby mohl být prezentován. Obsah hry je nanicovatý, chybí třeba i spousta zvuků, nemluvě o tom, že je prakticky u každého předmětu v popisku buď „bla bla“, nebo „placeholder“.

Chápu, že tvůrci chtěli potenciálním hráčům ukázat aspoň něco, a předehřát si tak publikum na plánovaný předběžný přístup, do nějž by měla hra vejít ještě letos. Ale moc si neumím představit, s čím tam přijde. Moc rád se budu mýlit a ještě radši se nechám překvapit, ale v téhle fázi mi pouhá vidina toho, že tvůrci možná jednou v budoucnu Tarkov okopírují dobře, tak úplně nestačí.

A tak nadšenci do taktických stříleček, kteří by si svůj vypilovaný zážitek rádi dali v singleplayeru, případně v kooperaci s jinými hráči, a nedejbože třeba i s příběhem, čekají a budou čekat na svou hru dál. Pokud vás láká vize, jakou má Project Quarantine, doporučuji vyzkoušet Ground Branch nebo Ready or Not – nejsou to sice looter shootery a jsou v předběžném přístupu, ale už teď se hrají skvěle a patří mezi nejlepší taktické střílečky současnosti. Nebo můžete samozřejmě zkusit ten Tarkov… Jen se u něj připravte strašně trpět.