Project Hospital

Nemocnice už z principu věci prostě není úplně nejpříjemnější místo. Když v ní jste, buď je to v roli pacienta, tudíž je vám zle, nebo personálu, tudíž je vám taky zle. Z toho, jak je ostatním zle.

Project Hospital je naprosto realistická hra, budete se v ní potýkat s obrovským množstvím skutečných diagnóz a při čtení jejich popisků chtě nechtě pracuje představivost. Zejména pokud, nedejbože, máte osobní zkušenost s danou nemocí nebo nějakou negativní vzpomínku na pobyt v nemocnici. Samozřejmě to nelze ani v nejmenším zazlívat samotné hře. Berte to jen jako drobné varování pro hráče, kteří si podobné věci pouští k tělu.

Postav a kurýruj

Váš budoucí korunní klenot mezi špitály bude začínat jako malinká klinika s personálem čítajícím zhruba jednoho značně znuděného doktora a uklízečku, která svou práci miluje natolik, že zvládne vytřít denně asi tak půl chodby. A tak to má být – správně nuzné začátky jsou pro dobrý pocit z postaveného kolosu zásadně důležité.

Samotný stavební interface se od bety nezměnil, což znamená, že si ovace bohužel nezaslouží. Není moc intuitivní, má zbytečně moc tlačítek (například k různým druhům odstraňování věcí má snad pět funkcí), neumí přesunout objekt, na kterém je položený jiný objekt (stolek s vázou a podobně) a vůbec působí těžkopádně. Po chvíli si zvyknete, pravda, ale ta chvíle je dost frustrující.

Projektantské gró leží v postupném rozvržení celkem devíti oddělení tak, aby to nikdo nikam neměl moc daleko a pacienti vám tak ideálně neumírali na nosítkách. Což se může stát, když se necháte unést a mezi lůžkové oddělení a operační sál postavíte takový spletenec chodeb, že by se v něm jeden nedivil dostaveníčku s Mínotaurem. Jinak řečeno, územní plán nové nemocnice je třeba si řádně promyslet, což je u budovatelské strategie známkou kvalitního herního designu.

Na zdraví!

Ten zdejší stojí na jedné jediné věci. Na léčení. Což není v případě nemocnice zase tak šokující zpráva, ale pokud se rádi hrabete v tabulkách, šoupete táhly a cizelujete každý finanční aspekt, budete z Project Hospital zklamaní. Plat nikomu nezměníte, měnit rozpočty oddělením nemůžete, investovat do tréninku či školení taky nejde, údržba zařízení je zdarma, jediný výdělek poskytují granty od vlády a hlavně pojišťovny vyléčených klientů.

Slabší manažerskou stránku bohatě vynahrazuje léčebný proces, který je alfou i omegou hry. To ostatně odpovídá realitě, cílem skutečné nemocnice je také přeměna davu marodů v jak řípa zdravou chasu. Nebožáka od chvíle, co přijde (nebo je přivezen) můžete kurýrovat ručně, nebo to nechat na personálu. Cílem je z obrovského množství procedur, vyšetření a prohlídek vybrat ty, které správně odhalí dostatek symptomů na to, aby šla určit diagnóza se stoprocentní jistotou.

Pro ni pak samozřejmě zvolíte léčbu, ale pokud chcete být opravdu důslední, můžete v průběhu mírnit i příznaky. Třeba předepsat analgetika na bolest, aby zoufalec netrpěl, než zjistíte, co mu vlastně je. Některé vedlejší stavy můžou navíc dokonce ohrožovat život. Kupříkladu taková sepse (lidově otrava krve) a následný septický šok. Tudíž rozhodně není od věci se jim věnovat – pokud tedy chcete, aby pacienti opouštěli vaše zařízení po vlastních nohou a ne nohama napřed.

Příznaků, metod, nemocí i medikamentů hra obsahuje nespočet, což znamená že léčení jako takové se jen tak neokouká. A nejlepší na něm je, že je vlastně nepovinné. Nechcete-li se jím zabývat, doktoři to celkem v klidu zvládnou sami. Minimálně pokud jste v záchvatu spořivosti nenajali skvadru absolventů, kterým ještě nezaschl inkoust na diplomu. Ale pocit z úspěchu je při ruční práci pochopitelně lepší.

Kampaň nekampaň

Project Hospital se dají vytknout dva větší problémy. Tím prvním je příliš lineární progres. Příliš pravidelná smyčka hratelnosti, chcete-li. Vyléčením pacienta na klinice oddělení si odemknete hospitalizaci tamtéž, následně se přesunete ke klinice dalšího oddělení, její konstrukce zpřístupní kontrakt s novou pojišťovnou, což znamená víc pacientů, první vyléčení opět odemyká hospitalizaci... a takhle devětkrát dokola. Žádné změny tempa, nové mechaniky či ozvláštnění.

Vrcholem je čtyřpatrové monstrum s dvěma sty zaměstnanci. Jakmile však váš nemocniční osmý div světa stojí, máte v podstatě dohráno. Pravda, nutno připustit, že tradiční hračičkovský klimax v podobně samolibého pozorování mumraje po chodbách, co jste sami vymysleli a postavili, zde také funguje velmi dobře, ale i ten nakonec po pár hodinách omrzí.

Za to je nutné zabodnout obviňující prst do věci, kterou tvůrci poněkud optimisticky zvou kampaní. Pod ní si můžete představit několik scénářů, ve kterých vždy začínáte s už postavenou nemocnicí a je například potřeba ji vhodným vedením dostat z dluhů. To znamená úplně stejný zážitek jako v sandboxu, jen horší, protože koho má bavit se starat o špitál, co sám nevybudoval.

Nestačí to. Je sice fajn, když hra uvede, že minulý ředitel utekl s penězi a proto je váš účet v červených číslech, ale hraje se to pořád stejně. Co takhle místo toho stavba polní nemocnice někde v Africe a zvládání místní epidemie zároveň s bojem proti mizerným hygienickým podmínkám?

Jinak řečeno – je potřeba představovat nové věci, udržovat zájem, rozšiřovat postupně mechaniky (ne, odemčení nového oddělení, které je principiálně úplně stejné jako to předtím, se nepočítá) a nebo alespoň nějakým způsobem měnit rytmus hraní. To Project Hospital bohužel nedělá, místo toho si nerozvážně vystřílí všechnu munici hned na startovní čáře a jak plyne čas, slyšíte prázdné cvakání spouští čím dál tím víc.

Pokašlávající lazaret

Druhá věc hodná kritiky je informační skoupost hry. Nabídne vám sice milion způsobů, jak vyšetřit pacienta, ale když chcete diagnostikovat samotnou nemocnici a její chod, odpovídá rozpačitým pokrčením ramen. U malých budov je všechno v pořádku, tam problém zkrátka zmerčíte sami, ale jak se něco pokazilo ve větším zařízení, propukal jsem zoufalství.

Nebožák leží na jipce a něco ho zabíjí. Nevíte, co to je, ale selhává mu kvůli tomu srdce. Je nutné ho okamžitě a urgentně vyšetřit. V procedurách, které čekají na provedení, máte naklikáno, co je potřeba, ale doktor dřepí v kanclu, drbe se na pleši a mastí solitér. Proč? Zmateně prohlížíte felčarovy pacienty a ano, ten umírající je mezi nimi. Proč se o něj nejde postarat? Vždyť nemá nic na práci! Přejmenoval snad přes noc někdo oddělení na jednotku velmi vlažné péče? Proč, proč, proč?

Hře ke cti je potřeba přiznat, že pouze jednou to bylo kvůli bugu. V ostatních případech jsme někde něco zazdili sami, a ruku na srdce, přijít si na to svépomocí je fantastický pocit. Mimochodem, bývá to zpravidla nějaká maličkost, které když si po půhodině zoufalého skrolování sem a tam konečně všimnete, máte chuť si jednu vrazit.

Pokud by se hra nebála alespoň po chvíli naznačit něco ve smyslu „Ty chytráku, bez defibrilátoru, cos zapomněl přilepit na zeď, se sál nebude počítat za provozuschopnou místnost!“, ušetřilo by to opravdu hodně nervů. A životů.

Bylo by zkrátka ku prospěchu věci, kdyby Project Hospital nabízela podrobnější nástroje, jak se selhání podívat na zub, protože kvůli nedostatečnému hlášení problémů často působí dojmem, že nejen nemáte věci pod kontrolou, ale že je nemáte jak mít pod kontrolou. Což je sice velmi poetická analogie života, ale v budovatelské strategii by skutečně nevadily o něco pevnější otěže.

Údržbářská elegie

Stejně tak by se hodily i větší možnosti v dirigování doktorstva. Lékařům sice můžete přikázat, jestli se mají věnovat diagnóze, či jen chirurgii a podobně, ale to je holý základ. Citelně chybí nastavování priorit – kupříkladu donutit vaše lékaře, aby vždy raději běželi nejdřív obstarat kolabujícího nešťastníka místo chlápka s modřinou na noze.

Jejich autonomní rozhodnutí v podobných případech nepříjemně často odporuje logice a přednost tak nezřídka dostane teenager s rýmičkou, zatímco o kousek vedle dává chudák skrze náchylnost k podlaze vehementně najevo své selhání dýchacích cest.

Rovněž třeba nenajdete možnost nechat jednoho zaměstnance automaticky obsluhovat víc přístrojů. Jedno pracoviště rovná se jeden pracovník a nikdy jinak. Jakmile si vytvoříte grif na správné plánování nemocnice, peníze nebudou představovat žádné větší trápení, takže čert to vem, prostě si zaplatíte víc lidí. Ale alespoň údržbáři by měli jít nastavit líp. Mají jen jednu zvolitelnou roli, uklízení, což by v ideálním světě mělo stačit – kdyby borci se smetáky šli automaticky sami od sebe primárně po špíně.

Jenže oni si, zdá se, vybírají místnosti náhodně. A tak není problém se potěšit pohledem na gang uklízečů, co zarputile pucuje dávno nablýskanou chodbu jak při tréninku kanadských šampionů v curlingu, zatímco o místnost vedle na zemi div že nehnijí mrtvoly a nikoho to ani v nejmenším nevyvádí z míry. Království za přidělování území metařům z RollerCoaster Tycoonu!

Stavitelova radost

Kdyby to snad nebylo nabíledni, Project Hospital rozhodně není bezchybná hra. A po výčtu výhrad se může zdát, že je hodnocení nepřiměřeně vysoké. Jenže co naplat, stavění je zde vážně zábavné a léčení dvojnásob. A to jsou samozřejmě velmi důležité pilíře jakékoliv nemocniční strategie.

Nedostatků tu najdete dost a dost, ale jádro je zdravé a kvalitní. Zmiňovaný pocit, když sami a bez nápovědy rozlousknete problém v chodu nemocnice, je navíc vážně parádní. Tak moc, že skoro až stojí za všechnu předchozí frustraci.

Jen křivka hratelnosti by prostě chtěla trochu rozhýbat, protože v současném stavu se hra vyčerpá celkem rychle, což rozhodně neodpovídá jejímu potenciálu. A to je samozřejmě škoda. Bavíme se nicméně o v podstatě jediném produktu svého druhu na trhu, a pokud vám nevadí, že ona povedená stavitelsko-medicínská zábava momentálně potrvá jen nějakých deset patnáct hodin, než jí dojde dech, směle se pusťte do Project Hospital.