Project CARS

Fakt to není Forza!

Někomu může připadat snaha o srovnání Project CARS s etablovanou sérií Forza Motorsport úplně mimo. Forza je typickým zástupcem závodního titulu pro širokou veřejnost. Obsahuje kariéru, ve které nabíráte zkušenosti i sponzorské slevy, vyděláváte peníze, nakupujete a vylepšujete auta. Klasika. Krom toho ale můžete ve Forze narazit i na technologický fetišismus známý ze seriálu Top Gear.

Forza vám podsouvá exkluzivní speciály z garáží arabských šejků a říká: „Tohle auto nejspíš v reálu neosedláte, ale zkuste to alespoň virtuálně. Koukněte pod kapotu, pokochejte se ladnými křivkami karosérie. Nastupte si, nastartujte a dupněte na pedál, aby se sametový ševel nadopovaného desetiválce proměnil v majestátní dinosauří řev, ze kterého vám naskočí husí kůže. A teď tohle monstrum vezměte do Alp!“

Nic z toho Project CARS nenabízí. Žádné levelování, žádné kredity a odemykání nového obsahu. Nepromluví k vám huhlavým hlasem Jeremy Clarksona a modely aut na obrazovce se objevují se stejnou nudnou samozřejmostí jako v Need for Speed před patnácti lety. Dlaždicová menu jsou spartánská a nikde na vás nebudou vyskakovat detailní informace a grafy o všem možném a nemožném. Na první pohled je závodní hra od Slightly Mad Studios chladná, téměř až sterilní. Ale pak sednete za volant!

Mávnutí kouzelného proutku

Samozřejmě, u závodního simulátoru záleží především na pocitu z jízdy. A věřte, že už první závody na obyčejných motokárách s motorem o objemu 125 ccm vám rozpumpují krev v žilách a nechají vás zapomenout na všechno ostatní. Naprosto geniální je třeba kamera umístěná přímo v helmě - nejenže vám spodní okraj obrazu lemuje trojrozměrný okraj přilby, ale především se (po vzoru Need for Speed: Shift od stejných autorů) automaticky natáčí pohled do zatáček. Je to zdánlivá drobnost, ale praktické využití je nezpochybnitelné. Navíc je tahle funkce zpracována s takovou samozřejmostí, že si člověk říká, proč tohle už dávno není ve všech závodních hrách.

Gamepad z Xbox One či léty prověřený volant Logitech G27? Teoreticky můžete Project CARS hrát i na klávesnici, ale jedná se o velmi krajní řešení. Zatímco xboxový ovladač funguje dle předpokladů (plyn lze nastavit po vzoru Gran Turisma na pravý analog), největší zábavu i fyzickou námahu si pochopitelně užijete s volantem.

Většina známých periferií má v Project CARS připravené hotové profily, které lze dále editovat a nastavovat. Konkrétně třeba možnosti přizpůsobení volantu G27 jsou nepředstavitelně rozsáhlé a reakce pedálů lze ladit snad donekonečna. Odezva force feedbacku je výborná. S naprostou jistotou poznáte rozdíl mezi starým vyběhaným posilovačem v BMW E30 a tuhým a přesným řízením v novém Mitsubishi Lancer.

Reakce na nejrůznější výmoly, hrboly (nebo nedej bože na trávu či písek) jsou jasně čitelné, a když vám volant začne vztekle škubat s rukama, jste schopní rozpoznat, co se s virtuální přední nápravou zrovna děje. Project CARS umí zkrátka skvěle zprostředkovat iluzi, že se obrovskou rychlostí řítíte po úzkém pruhu asfaltu a záleží hlavně na tom, jak dokážete svoji plechovou bestii zkrotit. Z vozů máte přirozený respekt a na nevyzpytatelné a roztěkané vozy z Need for Speed: Shift můžete v klidu zapomenout.

Hranice simulátoru

Určit, co ještě není simulátor a co už ano, je dost obtížné. I mainstreamová Forza umí být při vypnutí asistentů dost těžká a při neopatrné práci s plynem vás s chutí pošle do hodin kdykoliv a kdekoliv. Všechny důležité prvky simulace tu však jsou: jasně rozpoznáte rozdíl mezi studenými a zahřátými pneumatikami, mohou se vám přihodit nejrůznější poruchy, lze upéct motor, bouračky a strkanice vám odlámou důležité aerodynamické části auta nebo poškodí nápravu. Palivo v nádrži ubývá, kapota s utrženými držáky vám zakryje výhled z vozu… myslelo se zkrátka na všechno.

V rozsáhlém menu si pak samozřejmě můžete nastavit přehršel parametrů pro jednotlivé položky. Jak rychle se budou opotřebovávat pneumatiky, kolik paliva si necháte před závodem natankovat nebo zda dovolíte náhodné poruchy. Plně nastavitelné je i počasí, které se může dle vašeho zadání v průběhu závodu plynule měnit.

Když se pak na startovním roštu sejde až 32 vozů, začne vaše tělo vyplavovat adrenalin. Tohle není víkendové ježdění ve Forze, kde můžete v případě chyby těsně před cílem přetočit hru o pár vteřin vzad. Tady jedete proti překvapivě schopné AI klidně 30 kol a jestli pár minut před koncem odpálíte převodovku, smůla.

Protivníci jsou navíc skutečně zajímavá cháska. Jasně, i tady narazíte na vyloženě slabé momenty, kdy všichni pojedou po ideální stopě, ale dojde i na strkanice, auta mimo trať, agresivní řidiče deroucí se vpřed stůj co stůj i na opatrné taktizující profíky. Pochopitelně je žádoucí snažit se o čistou jízdu, někdy to ale přece jen nejde a skončí to pár odřeninami. Jen pozor na záměrné bouračky, nebo rázem skončíte diskvalifikovaní v depu.

Není všechno zlato…

Jízdní model je sice v naprostém pořádku, ale třeba kolizní model je často dost pofidérní. Při kolizích v zatáčkách občas máte pocit, jako by k sobě byla auta přilepena magnetem. Navíc zvuky nárazů nejsou moc hlasité, takže občas ani netušíte, že se o vás někdo opřel.

Krom toho je vidět, že většinu své snahy vývojáři soustředili především na tvorbu skvělého fyzikálního modelu aut, zatímco na to ostatní už pravděpodobně nezbyly prostředky (hlavně čas). Fatální nedostatek je nemožnost měnit nastavení během hry. Jestliže vám nevyhovuje třeba citlivost volantu či pedálů, musíte závod vypnout, skočit do menu, poštelovat hodnoty a znovu začít. Stejně tak změna grafických nastavení není možná bez restartu hry. V momentě, kdy už všechno máte nakonfigurované a vše šlape tak, jak má, to už samozřejmě problém není. Ale než si hru vyladíte, je to, s prominutím, šílený vopruz.

Rozporuplné pocity budí i režim kariéry, který asi nebude každému po chuti. Project CARS totiž neřeší nějaké zkušenosti či peníze. Režim kariéry probíhá tak, že listujete kalendářem, zapisujete se na různé šampionáty a po skončení závodu si čtete e-maily od sponzorů a tweety od fanoušků.

A pak už tu jsou jen „drobnosti“ – menu s obrovskými dlaždicemi sice svádí k ovládání pomocí kláves, ale stejně musíte čas od času sáhnout po myši, automobily nelze vylepšovat tuningem ani vizuálně pomocí barev a polepů, a fotorežim je v porovnání s konzolovými rivaly tristní. Ale jsou tu i trumfy, na které se konkurence od Sony a Microsoftu zkrátka nechytá.

Je libo 4K nebo Oculus Rift?

Každý, kdo viděl screenshoty či videa ze hry, musel záhy pochopit, že Slightly Mad Studios nechtějí nechat nic náhodě. I se zastarávající kartou typu Radeon 280X lze hru velmi uspokojivě rozběhnout na vysoké až ultra detaily při rozlišení 1440p a více jak 60 snímcích za vteřinu. Jakmile se ale spustí déšť a na trati se objeví krásné kaluže, framerate výrazně klesne, což je pochopitelné.

Grafická nastavení jsou skutečně rozsáhlá a obsahují všechny očekávané položky. Navíc je tu možnost zapnout či vypnout některé rušivé prvky – vlnění vzduchu, lens flares a další. Škoda jen, že jednotlivé položky nemají vysvětlivky. Ostřílení pardálové sice vyjmenují rozdíly mezi MSAA, FXAA a SMAA i ze spaní, ovšem ne každý je v těchto termínech kovaný a je odkázaný na metodu pokus omyl. To je poměrně otravné, zvlášť když vždy musíte restartovat hru, aby se změny uložily.

Jestliže si však dáte tu práci (nebo máte dostatečně výkonnou kartu a všechno vyšroubujete na maximum) a hru si správně nakonfigurujete, bude vám odměnou sice ne zcela fotorealistická, přesto však velmi působivá grafika. Řadu okruhů sice lemuje poměrně fádní prostředí a krom pár stromů a tribun vaše oko nic moc neupoutá. Naštěstí je tu ale pár tratí typu Azure Coast či California Highway, kde se můžete naopak pokochat městy či přírodou.

A pokud patříte mezi těch pár nadšenců, kteří již vlastní Oculus Rift DK2, pak vězte, že plná podpora virtuální reality je ve hře implementována již od dob alfa verze.

Zaměřeno na řízení

Project CARS je v první řadě simulátor, zaměřený na pravověrné fanoušky okruhového závodění, kterým záleží na autentickém pocitu z jízdy a nevadí jim nějaké to uživatelské nepohodlí. Je škoda, že tu není možnost měnit ve vozech součástky. A nastavení parametrů vašeho stroje je rovněž dost nepřehledné.

Výše zmíněné neduhy sice lze překousnout, ale nelze je zcela ignorovat. Project CARS tím pádem působí spíš jako skvělý fyzikální framework se slušnou nabídkou automobilů a tratí. Neprobudí ve vás duši dítěte, jako to umí naleštěná a hřmící Forza. Probudí ve vás ale spícího závodníka z povolání, což bylo zjevně cílem.