Princess Peach: Showtime!

V Princess Peach: Showtime! totiž kníratého instalatéra nenajdete a třeba i Luigiho byste tu hledali marně. Peach tady hraje první a jediné housle a jde jí to moc dobře. Princezna je středobodem celého dění, nebo lépe řečeno dějství. Jde totiž do divadla, jenže představení ovládne zlá „čarodějka“ se svou tlupou kumpánů. Na vás tedy je ho zase osvobodit a všechno vrátit do původního stavu.

V praxi se tak ocitnete v přízemí velkého, několikapatrového divadla. Co patro, to čtyři scény, nebo dějství, chcete-li, a s tím spojené čtyři divadelní hry. V každé z nich se musíte ujmout hlavní role a dostat se až na její konec. Po splnění všech čtyř her se vám uprostřed přízemí zjeví dveře s bossem a po jeho pokoření můžete postoupit do dalšího patra, kde na vás čeká další kvarteto divadelních her a další dveře. A tak dále, než pokoříte finálního bosse.

Strukturou, příběhem, postavami či snad dialogy tak Princess Peach: Showtime! rozhodně nijak nepřekvapí – jede se tady typická triviální šablona většiny her od Nintenda, tudíž nic sofistikovaného, nic komplexního a po narativní stránce ani nic zajímavého. Což naštěstí neplatí o hratelnosti, která, jakkoliv přímočará, je povedená, pestrá a zábavná.

Mistryně převleků

Jak už jste jistě pochytili z trailerů, Princess Peach: Showtime! není nijak velká, komplexní, nebo náročná hra. Ve svém jádru jde o akční plošinovku v kabátku několika velkých miniher. Všeříkající je už jen ovládání, kdy vedle chůze jedním tlačítkem skáčete a dalším tlačítkem provádíte „akci“. A to je vše. Každý oblek, respektive každá role princezny Peach má právě jednu unikátní akci, kterou žádný jiný oblek nemá a s její pomocí v kombinaci s vaším důvtipem či rychlými reakcemi se musíte dostat až na konec.

Já se jako první ocitl v rytířském klání, kde se po chvíli Peach transformovala do role šermířky. Vtip je v tom, že ve většině úrovní s oním speciálním oblekem nezačínáte. Jste normální princezna Peach, můžete skákat, vaše akce je „vystřelení“ stuhy a tím to končí. Jenže po chvíli svůj nový dočasný oblek najdete a vžijete se do role pro dané divadelní představení.

Jako šermířka tak vládnete mečem, tudíž jde o spíše akční minihru. Což platí i v případě kung-fu Peach nebo třeba superhrdinky Mighty Peach, tak trochu připomínající Samus Aran. Mezi mé nejoblíbenější patří nindža a detektiv. Za nindžu se můžete plížit rovnou na tři způsoby – pod hladinou, ve vysoké trávě nebo přilepení zády ke zdi, zároveň máte k dispozici ještě smrtící výpad. Plus se může Peach odrážet od zdí a doskákat tak opravdu vysoko. V roli detektivky zase nejde o žádnou akci, ale o pomalý postup, pátrání lupou po stopách, vnímání prostředí a dialogů a jde o příjemné zpestření hratelnosti.

Oproti tomu mě třeba ukrutně nebavila cukrářka, která v podstatě nic moc nedělá a opravdu jen peče dorty. A to tak, že mačkáte akční tlačítko, s čímž musíte jen v jednu chvíli přestat. Zdobení dortů je pak ještě otravnější, nezáživné a jednoduše nezábavné – sedíte na houpačce, pod vámi se točí dort a vy ho zdobíte tak, jak vám ukazuje nákres. Statická nuda, která se ke zbytku hry moc nehodí.

Většina obleků je ale zábavná, v rámci mantinelů „velkých miniher“ promyšlená a jejich úrovně jsou tak akorát krátké, aby vás jednoduché mechanismy a krátká lineární struktura nepřestaly bavit. Design úrovní je zprvu opravdu precizní a jde vidět, že si s ním tvůrci opravdu vyhráli. Navzdory krátkým pasážím a nepříliš velké vrstevnatosti či prostoru pro objevování jsou jednotlivé divadelní pasáže hravé i zábavné a hlavně natolik pestré, že utvářejí velice příjemné tempo.

Horší je to později, kdy tvůrci začnou na můj vkus možná trochu nadužívat „běhací“ pasáže dobře známé z mobilních běhaček (Temple Run apod.). Peach v nich jednoduše běží/jede kupředu, nemůže se zastavit a tady o vrchol designu opravdu nejde. Leckteré běhací pasáže jsou navíc poměrně přísné, a tak nejenže jsem se u nich nebavil, ještě jsem je musel několikrát opakovat.

Osobně bych si dal mnohem raději další dvě tři úrovně v kung-fu obleku než třeba zase další zdobení dortů či zase další lineární jízdu na koni, ale budiž. Obleků není zas tolik, a pokud budete chtít Princess Peach: Showtime! dohrát, budete si každý z nich muset obléknout několikrát. A to jak ty, které vás budou bavit, tak i ty, které vás budou štvát. Nintendo vám tady volnou ruku bohužel nedá a rigidně po vás vyžaduje splnit všechno.

Co se tvůrcům ale jinak daří na výbornou, je zpracování a předání pocitu, že Peach je tady absolutní rocková hvězda, superhrdinka a bohyně v jednom. Pomocí efektních úhlů kamery, stylových obleků, ještě stylovějších akcí a zpomalených záběrů dochází na scény, při kterých jsem měl leckdy skoro husí kůži. Peach třeba může někam skočit, dopadnout, udělat nějakou pózu, něco rozbít a kamera, efekty, hudba i zpomalení záběru hrají princezně do karet neskutečným způsobem tak, že budete mít leckdy chuť jen nadšeně zajásat.

Jde přesně o takové ty momenty, které vzdáleně připomínají animace z Play of the Game z Overwatche a i se u nich podobně cítíte. Hra vás (Peach…) dá na piedestal, udělá z vás tu nejdrsnější, nejlepší a nejvíc badass princeznu, což je hrozně omamný pocit. Tohle se hře opravdu daří famózně.

Konzistence nula

V čem Princess Peach: Showtime bohužel nevyniká, je konzistence a balanc. Některé úrovně už snad nemůžou být víc triviální, zatímco s jinými jsem zápasil i já a několikrát je opakoval. Hra mi navíc nenabídla možnost přeskočit problematickou pasáž nebo třeba i celou úroveň. Tvrdohlavě trvala na splnění, což může být vzhledem k věkovému ratingu 10+ a očividné snaze o poměrně velký záběr na široké publikum včetně dětí poněkud problematické.

Dost mimo je i balanc zdejší ekonomiky, kdy v úrovních sbíráte hvězdičky a peníze, přičemž si za ně nemáte co relevantního či zajímavého koupit. Jiný vzor na standardních šatech za něco záživného opravdu nepovažuju.

Postup napříč hrou je pak uzamčený za hvězdičky, jenže když jich bylo potřeba třeba 20, měl jsem jich 80, a to jsem je nijak cíleně neluxoval a v leckterých úrovních jsem jich sebral méně než polovinu. Opět to poukazuje na nedomyšlený a nedotažený balanc a v podstatě takřka zbytečný systém, který kdyby ve hře vůbec nebyl, nic by se nestalo. Postup dál by mohl být podmíněný klidně jen dokončením úrovní, což je stejně potřeba tak jako tak.

Závěr hry vám samozřejmě prozrazovat nebudu, ale řeknu jen, že je svou hratelností, nápady i tónem najednou úplně mimo a do zbytku hry mi moc nesedí. Vyloženě špatný není, spíš jsem si najednou trochu zmateně říkal: „Cože?“ Nemluvě o tom, co následuje po dohrání, kdy jsem si zase pro změnu říkal: „Proč?“

Nezvládnuté všechno okolo

Nikdo od Switche nečekal technologické zázraky ani v roce 2017 a nikdo je už tuplem nečeká ani letos. Hybridní konzole Nintenda běží už na skoro dekádu starém čipu od Nvidie a je to znát skoro v každé hře. Přesto se tu a tam objeví zázrak, a i samo Nintendo umí se svým starým a slabým hardwarem pracovat velice šikovně a kreativně. Případ Princess Peach: Showtime to ale bohužel není.

Hra totiž nevypadá ani nějak zvlášť krásně, ani nedělá technicky nic zajímavého a rozhodně se ani dobře nehýbe. Úrovně jsou lineární a kratičké, s častými (byť krátkými) nahrávacími obrazovkami a všechny postavičky jsou jen statické kulisy plnící předem připravené skripty. O nějaké reaktivní umělé inteligenci nemůže být vůbec řeč, stejně jako tady nenajdete žádné rozsáhlé komplexní úrovně, nebo snad otevřené světy. I navzdory tomu se hra často propadá dost znatelně pod 30 FPS.

Normálně bych něco jako nastavení ani nezmiňoval, ale v tomhle případě mi přijdou zdejší Options téměř šokující. Nenajdete v nich totiž nic jiného, než tlumení vibrací a možnost prohodit skákání a akci mezi tlačítky A a B. Ne, nedělám si srandu. Není tu žádné nastavení titulků, možnost přeskakování filmečků (některé jdou, některé ne) ani nastavení obtížnosti.

V dnešní době pak beru absenci jakéhokoliv nastavení přístupnosti (u středních a větších her) už jako neomluvitelnou. Princess Peach je v tomto ohledu vyloženě předpotopní a působí jako hra z prvního PlayStationu. Třeba nedávný Mario vs. Donkey Kong bohatými možnostmi nastavení taky nepřekypoval, ale když už nic, alespoň mi umožnil volbu mezi režimy Casual či Classic. Když to šlo tam, proč to nejde tady?

Peach má přece potenciál oslovit násobně větší a pestřejší publikum než remake dvacet let staré tradiční puzzle hry a Nintendo se v tomto případě vybodlo vlastně na všechno. Opravdu by bylo tak těžké udělat alespoň nějaké základní možnosti nastavení třeba pro barvoslepé hráče? Nemluvě o nějakých asistencích, například při soubojích, nebo skákání.

Nejsou tu ani takové doplňkové věci jako podpora figurek amiibo (ta se přitom úplně nabízí), podpora dotykového displeje, jakákoliv možnost využití gyroskopů nebo třeba možnost upravit uživatelské rozhraní. Chybí dokonce i kooperace, kterou Nintendo cpe skoro do všeho, ale sem najednou ne.

Proč se v takových věcech rýpu zrovna teď? Protože tu nemáme čest s pouhým remasterem či remakem nebo jen tak nějakou náhodou sérií miniher. Nintendo tu staví do záře reflektorů jednu ze svých nejikoničtějších postav. Protože princezna Peach konečně dostala svou vlastní hru. Vůbec první hru, kde hraje hlavní roli, kde ji tvůrci neredukují jen na dámu v nesnázích a záminku pro další dobrodružství pupkatého kníratého instalatéra. Protože Nintendo tady konečně vychází vstříc zcela novému publiku a má šanci oslovit masivní publikum žen a dívek. Nemusíte být přitom holka předškolního věku, aby vás princezna Peach zaujala – i já jsem byl z hlavní premisy nadšený a těšil jsem se na něco nového, něco jiného.

Jenže to na mě celé působí, jako by Nintendo vlastně ani hru s Peach udělat nechtělo a Princess Peach: Showtime! vznikla tak nějak z povinnosti a v podstatě dělá jen to absolutní minimum, co dělat může. Snaha o cokoliv „navíc“ z ní cítit není. Nemluvě o tom, že hru ani Nintendo jako takové nedělalo, ale hodilo ji na externí studio (které navíc aktivně tajilo až do poslední chvíle - jmenuje se Good-Feel, nemáte zač).

Zkrátka obrovská škoda a nenaplněný potenciál. Není to poprvé, Nintendo některé své hry občas pozoruhodným způsobem „odflákne“, stačí vzpomenout třeba až skandálně řídké Arms za plnou cenu. Jen mě prostě o to víc mrzí, že se na to vybodli zrovna tentokrát, zrovna u téhle postavy a zrovna u tak slibného konceptu.

Příště znovu a lépe

Princess Peach: Showtime! je povedená, kouzelná a zábavná, ale taky trochu nedomyšlená a především divoce nekonzistentní. A dovolil bych si říct, že v technických ohledech a možnostech okolo i regulérně nedodělaná. Bohužel není tak promyšlená jako nedávný Mario vs. Donkey Kong, tak nacpané tučným obsahem jako Luigi’s Mansion, nebo tak vyladěné jako některé tituly ze série Kirby či Yoshi. A to se pořád bavíme jen o těch „béčkových“ hrách od Nintenda. Na ty áčkové, v čele se Zeldou a Mariem, nemá v téhle souvislosti ani smysl pomýšlet.

Nové dobrodružství ikonické princezny stojí za hřích především v případě, že jste obřími fanoušky titulní hvězdy. Nebo pokud hodláte hrát třeba s dcerou předškolního věku? Těžko se mi odhaduje ideální cílová skupina, každopádně u hry jsem se docela solidně bavil i já. Mně tak nezbývá než doufat, že Nintendo nasbírá feedback, zapracuje na designu a za pár let udělá další, mnohem vymakanější díl. Potenciál tu je!