Prince of Persia: The Lost Crown

Lhostejno, zda jste k dobrodružstvím perského prince přičichli díky nadčasovému dílu Jordana Mechnera nebo až v momentě, kdy se péče o něj zhostil Ubisoft. Samotná značka patří k nejvýznamnějším a nejznámějším jménům herní historie. Když se ale francouzské studio zaměřilo na zdánlivě nekonečnému zdroj tematického materiálu (a peněz) s názvem Assassin’s Creed, jako by najednou pro prince nebylo místo. V roce 2010 ještě dorazila na plátna kin filmová adaptace, doplněná o nijak zvlášť pamětihodný herní protějšek. A tím se nad princem na dlouhé roky zavřela voda. Nebo spíš tekuté písky času.

Dobře to dopadlo!

Dobrou zprávou je, že ačkoli se remake Sands of Time patrně bude ještě dlouho (a možná navždy) potácet ve vývojovém pekle, novinka s podtitulem The Lost Crown nedělá sérii ani omylem ostudu. Jedním dechem je třeba dodat, že rozhodně nejde o AAA produkci srovnatelnou třeba se zmíněným Assassin’s Creedem nebo Far Cry. Nový princ daleko spíše sedí mezi takovými hrami, jako byly svého času UbiArt pecky Rayman Legends nebo Child of Light. 

To je nicméně z mojí strany jednoznačnou pochvalou, protože namísto roztahaného eposu v (nedejbože) otevřeném světě jsme dostali parádní sevřenou metroidvanii, která příjemně odsýpá a přichází s několika novými nápady, přičemž nijak nezpronevěřuje původní kořeny značky. Nebudu otálet a rovnou prozradím, že The Lost Crown je pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení, které mi Ubisoft za poslední roky naservíroval.

Přestože máme co dočinění s novým dílem Prince of Persia, samotný princ tu hraje vedlejší housle. Krátce po začátku hry je totiž unesen a hráč dostává do rukou válečníka Sargona na cestě za záchranou mladého kralevice. Během záchrany odhalíte mnohá prastará tajemství a samozřejmě nebudete ošizeni o notnou dávku hrátek s časem.

Prince bez prince

Sargon je členem elitní skupiny bojovníků, kteří si říkají Nesmrtelní. V soupisce řádu najdete jak nasvaleného obra, tak nenápadnou vražedkyni s maskou, skvělého lučištníka a podobně. Na začátku se svými kumpány oslavíte vyhranou bitvu, ve které se Sargon pod vaším vedením blýskne významným úspěchem. Radovánky ale netrvají dlouho a osud vás rychle zavane do rozsáhlého chrámu a jeho okolí, ve kterém čas plyne trochu jinak a jehož chodby i prostranství plní nemrtví válečníci i rozliční mýtičtí tvorové. 

The Lost Crown je skutečně tradiční metroidvanií, takže kromě ostrých čepelí a rychlých reflexů se čas od času budete muset obrátit i na svou šedou kůru mozkovou, abyste vymysleli, kudy dál. Hra se relativně brzy poměrně otevře do šířky. I zde ale platí, že pokud někde zatím nemáte být, poznáte to díky absenci nějaké ještě neodemčené schopnosti. Herní svět je navíc přirozeně posetý různými skrytými poklady, na které mnohdy také dosáhnete až mnohem později poté, co na ně prvně padnou vaše oči.

Jednou z největších devíz nového Prince je jeho hbitost a svižné tempo, ať už se bavíme o pohybu, soubojích nebo samotném level designu. Sargon zpočátku umí jen parírovat a uhýbat nepřátelům skluzem. Brzy se ale naučí nové fígle, jako je třeba běh po zdi (nebo spíše ve vzduchu, lze jej totiž použít i tam, kde objektivně žádné zdi nejsou) a ovládne různé hrátky s časem. Jistě využijete například možnost „uložit“ si svou pozici na konkrétním místě, klidně i v průběhu útočného komba, a stiskem jediného tlačítka se k ní následně vrátit a kombo třeba okamžitě zopakovat.

Na jistotu

Dvojici věrných čepelí záhy doplní luk a šakram odrážející se od překážek, přičemž platí, že tyto nástroje nevyužijete jen v boji, ale i při řešení různých environmentálních hádanek. S lukem můžete třeba zazvonit na zvonce, jejichž hlas dokáže zpevnit průsvitné chodníčky. Šakram zas přijde na řadu při rozpohybovávání různých mechanismů. Často si ale s prostředím musíte poradit jen s pomocí hbitých prstů a rychlého rozhodování. V takových okamžicích nejvíce oceníte skvělou odezvu ovládání a absolutní jistotu nad tím, co váš svěřenec udělá v další pikosekundě.

Samozřejmě tu nechybí žánrově poplatné souboje s bossy a minibossy, za jejichž pokoření vždy dostanete odpovídající odměnu. Zpravidla v podobě nějaké nové schopnosti nebo vylepšení. I když to od Ubisoftu asi nikdo nečekal, rád bych zdůraznil, že The Lost Crown rozhodně není nikterak hardcore záležitostí, která by neprominula jedinou chybu.

Na střední obtížnost nepředstavuje nijak zásadní výzvu a například před souboji se silnějšími záporaky je vždy checkpoint, takže v případě neúspěchu nemusíte do arény znovu zdlouhavě cestovat. Bossové mají zpravidla několik dobře čitelných útoků, které doplňují v průběhu souboje o další údery. Celý mix hratelnosti, tedy akce, hádanky a platforming, je nastaven tak akorát, aby představoval mírnou výzvu, kterou si každý najde v jiném segmentu. Nečekejte ale bolestivé zkoušky jako v Blasphemous nebo Dead Cells, i takový Hollow Knight umí být podstatně náročnější.

Plynulému průchodu hrou napomáhá také dobře zpracovaná mapa, do které Ubisoft navíc vložil skvělý a originální nápad, který mi napříště bude v podobných hrách určitě chybět. Namísto obyčejného zapichování špendlíků do míst zájmu (které je tady taktéž přítomné), totiž The Lost Crown umožňuje taková místa vyfotit a snímek na mapu přiložit. Vždy tak budete vědět, kde se nachází nějaký poklad nebo dosud neprůchozí překážka, ke které se chcete časem vrátit.

Jak už jsme si ustanovili – toto není hra pro hardcore puristy, je tedy příjemné, že se autoři postarali o obroušení zubatých hran a frustrace tu plyne maximálně z neschopnosti rozlousknout nějakou hádanku nebo překonat zatraceně komplikovaný plošinovkový úsek. Musím nicméně podotknout, že když mi v průběhu hraní byla mapa na čas odebrána, koukal jsem na to jako sůva z nudlí a můj orientační smysl dostal v zoufale stejných chodbách smrdutých stok pořádnou herdu do zad.

Základní hratelnostní formuli dále obohacují nadstavby, jako je přítomnost vedlejších úkolů pro mnohdy prapodivné bytosti, možnost plnění rozličných výzev a také vylepšování zbraní, vybavení a amuletů. Talismany budete nacházet různě po světě a přidávají bonusové vlastnosti (třeba ptáčka, který vždycky začne ječet, je-li na místě poklad). Vtip je ale v tom, že jich unesete jen určité množství, takže vás čeká pátrání po dalších sponkách, na které je možné je navěsit. Samozřejmě tu můžete najít hromadu různých sběratelných předmětů. Zvláštní potěšení mi ale dělaly truhly, ve kterých najdete nové skiny pro Sargona. Patří mezi ně třeba i brnění tvrďáckého prince z The Warrior Within.

Hra nabízí slušné množství nepřátel. Na mnohé z nich vám hrubá síla nebude stačit a před některými je lepší vzít nohy na ramena. Nechci prozrazovat mnoho, ale objevuje se tu dokonce variace na takzvaného Pytlouna z Bloodborne, a to včetně případné nedobrovolné cesty do žaláře. Podobně bohatý je i výčet různých prostředí, která herní svět skýtá. Podíváte se mimo jiné do lesa s divotvornými houbami a květy, do knihoven učenců, chátrajícího přístavu a podobně.

Technicky bez potíží

Vyhovuje mi i grafický styl. Slušivý 2,5D kabátek prospívá orientaci a The Lost Crown se může mimo jiné chlubit příjemně zvolenou barevnou paletou. Rozhovory jsou většinou opatřený kreslenými avatary postav, které sice ani omylem nedosahují estetických kvalit, s jakými se vytasili Supergiant Games v Hades, obecně se mi ale stylizace, která by se neztratila v lecjakém moderním animovaném seriálu, trefila do noty.

Hru jsem testoval na PC s procesorem i9-12900 a grafickou kartou Geforce RTX 4080. Během hraní jsem nenarazil na žádné technické problémy a při nejvyšším grafickém nastavení běžela ve 4K bez cuknutí na 144 Hz. Z poměrně logických důvodů hra nativně nepodporuje poměr stran 32:9, a tak jsem tentokrát svůj ultrawide monitor nechal ležet ladem a hrál na klasické 16:9 obrazovce.

A dál… vlastně nic. Jak jsem uvedl na začátku: Prince of Persia: The Lost Crown je příjemně sevřenou klasickou metroidvanií, která se nesnaží znovu vymyslet již zajeté postupy, ale naopak může tenhle žánr snadno přiblížit i hráčům, pro které je třeba Metroid Dread nebo někteří výše zmínění zástupci až příliš neproniknutelný. Ubisoft Montpellier doručil kvalitní počin, se kterým je radost otevírat recenzentský rok, a který hlavně slovutné značce nedělá vůbec ostudu. Naopak možná jasně naznačuje směr, kterým by se do budoucna mohla vydat, aby si s Assassinem navzájem nelezly do zelí.