Prince of Persia (2008)

V zemi pohádek tisíce a jedné noci

Princ šlape pouští, rukou si chrání obličej před létajícím pískem a huláká "Farah! Farah!" Je uprostřed písečné bouře, netuší, kudy se vydat a skončí v propasti. Ještě než se zvedne, spadne na něj sličná dívčina, on ji sleduje a pomůže ji z trablů, protože chudák holka je pronásledovaná vojáky. Abych to shrnul, princ s ní nakonec skončí v chrámu, kde její naštvaný tatík-král rozsekne něco na způsob stromu života, světem se začne šířit temnota a on tím vypomůže bohu temnoty, Ahrimanovi, který si, jak to ostatně záporáci dělají, činí nárok na svět.

Tolik prvních patnáct minut a tolik k dějové zápletce. Prince of Persia vám předkládá další bitvu mezi dobrem a zlem, v tomto případe světlem a temnotou. Tvůrci ovsem stokrát omletou pointu dokázali trochu osvěžit a děj tedy rozhodně není “jen to něco v pozadí, co je nám všem u zadku.” K tomu si připočtěte velmi zajímavý a překvapivý konec a, co je ještě důležitější, dva hlavní aktéry.

Princ a Elika

Princ vlastně ani není princ. On je to ve skutečnosti jen takový dobrodruh, který cestuje po světě, s ženskou je maximálně na pár dní, živí se vykrádáním hrobek, kašle na jakékoliv bohy a vůbec je to takový hajzlík, který si všeho utahuje. Vývojáři sice před vámi rozestírají vážný příběh, ale zároveň do něj zasazují hrdinu, kterému je ta celá věc vlastně ukradená a svět zachraňuje jen proto, že nemá co dělat a kam jít. Farah, oslík naložený zlatem, se mu v oné pouštní bouři ztratil, a tak teď vlastně jen zabíjí čas a doufá, že z toho něco kápne.

Naopak Elika je ta vážná, jež cítí jako svou povinnost svět vytáhnout z téhle šlamastiky. Po pár hodinách hraní se krásně vykreslí charakter obou postav a uvidíte v tom něco na způsob "rozumná medvědice a rozdivočelé medvídě". Princ si pořád ze všeho děla srandu, Elika ho napomíná, čas od času ho i solidně setře a vůbec, pokud budete přeskakovat dialogy a vyhýbat se možnosti s Elikou mluvit, přijdete o hodně.

V kůži akrobata

Co do hratelnosti zůstal Prince of Persia do určité míry věrný svým předchůdcům. Běháte po stěnách, skáčete přes propasti, ručkujete po římsách, šplháte po sloupech, vyhýbáte se pastem... málokdy se ocitnete na rovině, přes kterou by se dalo udělat víc než deset kroků, aniž by vám zůstala pevná půda pod nohama.

Nový princ umí i pár nových chvatů a pohybů, o kterých se jeho předchůdcům ani nesnilo. Určitě jste si už všimli té kovové rukavice, díky níž dokáže sjíždět vertikální stěny a taky s ní umí pěkně nadhazovat nepřátele. Další novinkou je běh po stropě a nespočet inovací pak zažily souboje.

Cestou necestou

Velkou změnou ovšem prošel způsob, jakým procházíte dobrodružstvím. Zatímco dříve vás hra vždycky vedla za ručičku a vy jste se pohybovali víceméně jedním jediným a jasně daným koridorem, v Prince of Persia se můžete kdykoliv vydat prakticky kamkoliv. Svět je v zásadě rozdělen do čtyř prostředí, co se skládají ze šesti sektorů a vážně tu dostanete naprostou volnost, vyjma finálních lokací. Bez loadingu.

A co tam? Elika a princ chtějí svět očistit od tzv. korupce, která se všude rozšířila (tedy, princovi to je fuk, ale Elika ho k tomu dokopala). To ale není jen tak. Vydat se sice můžou kamkoliv, ale vrcholu v podobě "bujné zeminy", kde dochází k samotné očistě, nelze dosáhnout bez pomoci magických desek, na které naše dvojka skočí a deska je následně vyšle do míst, kam se člověk normálně nedostane.

Jenomže tyhle magické desky musíte nejdříve aktivovat, což se dělá nasbíráním dostatečného počtu světelných kuliček, orbů, a tím se dostávám k prvnímu problému. V zásadě jde o to, že abyste hru dokončili, musíte nasbírat několik set těchto zářivých semínek a dovedeme si představit, že tohle bude řadu lidí prudit. Představte si to – zabijete bosse na konci jednoho ze čtyř prostředí, ale abyste postoupili do dalšího, musíte prolézt již od korupce vyléčené oblasti a posbírat zářivé kuličky.

Na ostří nože

Ubisoft dal dohromady titul, který je v prvé řadě o proplouvání herním světem. Zapomeňte na komplexní prostorové hádanky, ty jsou tady všeho všudy tři. Stejně tak byly značně osekány souboje. Tedy, jejich počet, nikoliv zábavnost.

Na druhou stranu, o to více práce si s nimi autoři dali. Vždy, když dojde ke střetu, se hra přepne do jakéhosi arénového módu a jste tu jen vy a Elika vs. nepřítel. Klíčem k úspěchu je formováni komb za pomoci Eliky, kdy se střídáte v útocích, skoro jako byste okolo nepřítele létali a, stejně jako všechno ostatní v Prince of Persia, vypadá to zatraceně dobře.

Bohužel to je opět velmi zjednodušené a trochu nenápadité. Až na jednu výjimku platí na všechny nepřátele stejná taktika, mačkáte jen dvě tři tlačítka. Například když po vás oponent vyrazí, hra vám předem řekne, abyste stiskli tlačítko pro blok. Jenomže... zase to ani nějak nevadilo. Každá bitka byla totiž fantastickou podívanou.

Aby sis ty oči nevykoukal!

I přes tu ladnost, se kterou se princ pohybuje světem a přes to potěšení, které ovládání jeho maličkosti přinese je nejsilnější stránkou Prince of Persia jeho výtvarné a grafické zpracování. Je to jedním slovem nádhera. Tečka. Každé ze čtyř prostředí je diametrálně odlišné, každé z nich vás ohromí svou monumentální architekturou, barevná paleta si vás podmaní a díky jejich unikátnosti si budete pamatovat každého nepřítele.

Podívejte se na obrázky, pusťte si videa anebo si hru rovnou kupte. Možná, že vám nebude vyhovovat přílišná jednoduchost. Možná, že vás bude otravovat trochu repetetivní náplň. Možná, že nějakých 12 hodin hraní může být pro náročného člověka málo. Ale zaručeně vás dostane vzhled Prince of Persia. Jak se do něj jednou ponoříte, budete najednou strašně tolerantní a necháte se melancholicky unášet na vlnách této půvabné pohádky.