Posel Smrti

Hororová detektivka - to je označení, které používají samotní autoři a které se skutečně k této adventuře více než hodí. Nejedná se však o jejich první počin, protože tím byl Posel bohů. Nicméně s Poslem smrti nemá vůbec nic společného, proto je trochu udivující jejich trvání na jakési názvové návaznosti na předešlou hru. V anglické mutaci se hra jmenuje The Black Mirror, tedy Černé zrcadlo.

Tvůrci vsadili na dokonalou přípravu. Před započetím hry si při sběru podkladů a materiálu dali skutečně záležet. Nasbírali množství dobových fotografií, kreseb a obrazů, takže potom vycházeli ze skutečných interiérů a exteriéru anglického venkova. Dle jejich sdělení prý dokonce i nábytek, koberce a tapety jsou „původní“ ve smyslu někde skutečně viděné. Samozřejmě, že se nejedná o nějakou konkrétní skutečnou lokalitu, ale je ze skutečných poskládána.

Minulost je odvráceným zrcadlem tvé duše

Příběh je velmi nosný, propracovaný do nejmenších detailů a je jednoznačně nejsilnější stránkou hry. Jeden z autorů scénáře, Zdeněk Houb tvrdí, že se v tomto případě naopak neinspiroval nikde a je zcela původní. Jedná se o hororovou detektivku - detektivku anglické školy, byť s prohřeškem proti desateru pátera Knoxe. Zajisté si někteří z vás vzpomínají na nepříliš povedenou sérii České televize, Hříchy pro pátera Knoxe od Josefa Škvoreckého, který se snažil dílo dobrého pátera tímto způsobem zpopularizovat.

Jenže ani tento prohřešek proti jednomu zákonu není v tomto případě na závadu. Ona i taková první dáma anglické detektivní školy, Agatha Christie, s oblibou Knoxovy zásady porušovala a hodně si to užívala. Vezmeme-li navíc fakt, že se nejedná o čistý detektivní příběh, ale nejméně z poloviny o horor, tak je omluvitelné prakticky všechno. Který bod desatera autoři porušili, vám při nejlepší vůli nelze prozradit, proflákla by se tím pointa celého příběhu, ale o jednom vás ujistit lze: vrahem není zahradník.

Celý příběh začíná intrem, ve kterém je za bouřlivé noci a dramatických okolností (vidíme z pohledu vraha, že se nám nenuceně producíruje po stěně zhruba stejně jako hrabě Dracula ve slavném Copolově filmu) zavražděn nejstarší člen šlechtické rodiny Gordonů, pan William, dědeček hlavního hrdiny hry, Samuela Gordona. Williamova smrt je považována za nešťastnou náhodu nebo sebevraždu, ale my jsme viděli, že z okna staré věže nevypadl ani neskočil, ale byl vyhozen neznámým pachatelem či silou. Samuel kupodivu také v nešťastnou náhodu nevěří a rozhodne se vypátrat, co se vlastně děje. A tady už začíná samotná hra.

Rodinné a další nesrovnalosti

Hra měla původně být blíže časově nezařazena, mělo se jednat o nějaký neurčitý čas minulého století, ale vzhledem k tomu, že se na náhrobku Williama objevuje letopočet smrti 1981, pak je doba vcelku jasná, začíná-li hra návratem z jeho pohřbu. Vlastně je poněkud nejasné i to, kdo je vlastně Samuel, protože se sice praví, že je vnukem Williama, ale současně Williamově ženě neříká babičko, ale Victorie (teoreticky by Victorie mohla být i Williamova dcera, tedy Samuelova tetička). V každém případě, kde se vzal Samuel v této rodině, je malou neznámou, protože ve Williamově závěti se hovoří o Victorii a dvou synech, přičemž ani jeden ze dvou Wiliamových synů není otcem Samuela. Takže trochu jako ze Šimka a Grossmana: „Jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet“.

Logické řešení hádanek

Až na pár hnidopišských nesrovnalostí se hra může pyšnit skvělou logičností. Prakticky cokoliv je dopodrobna vysvětleno. Řešení téměř všech problémů je přísně logické, jako výjimku potvrzující pravidlo lze uvést poněkud nesmyslné nacpání mince do drážky vázičky, odkud pak vypadnou klíče (?). Ale to je vážně výjimka. Každý problém, na který narazíte, je řešitelný logickou úvahou. Prostě si řeknete, jak zhruba by se dalo to či ono vyřešit, a pak jen k tomu hledáte prostředky. Díky tomu se jedná o jednu z mála her, kde odpadá noční můra všech adventuristů: „když nevíš jak dál, dávej všechno na všechno“.

Hra není příliš obtížná, spíše se řadí k lehčím, ale tady to není na závadu. Příběh je totiž natolik poutavý, že časté dlouhodobé zákysy by vás připravily o požitek zúčastnit se na živo děje. Řešení puzzlů a skládaček, které se ve hře vyváženě vyskytují, je také spíš velmi jednoduché. Ačkoliv některé hádanky předpokládají určité znalosti. Například znalost naší sluneční soustavy a velikosti jednotlivých planet, či znalost astrologických znamení a jejich pořadí ve zvěrokruhu vám bude velkým pomocníkem.

Grafika a pohyb hlavního hrdiny

Grafické zpracování je opravdu více než povedené. Interiéry i exteriéry jsou skutečně skvělé a není moc co vytýkat. Déšť, mlha, stoupající kouř či kapky v kalužích jsou velmi věrohodné. Animace na tom jsou hůře. Například kočka, kterou Samuel vyděsí a ona skočí z římsy krbu, vypadá při běhu jako vzteklá ponožka a animátorovi se zkrátka strašlivě nepovedla. Animace postav jsou poměrně rozsáhlé a neomezují se na dva tři pohyby, jak jsme zvyklí v jiných adventurách. Možná jen by se docela hodila lepší synchronizace s dabingem, protože se stává, že ač postava už dohovořila, hubou mele pořád.

Na ničem jsme nešetřili...

... napadá člověka citát z Jurského parku při pohledu na jména dabujících herců. Ve většině případů měli autoři při výběru dabérů šťastnou ruku. Michal Dlouhý jako Samuel je velmi šťastné řešení. I hlas pana Brzobohatého je příjemný a uklidňující, na druhou stranu, když pamětník zaslechne hlas pana Vladimíra Čecha, napůl čeká, kdy se ozve: „Cé je správně!“ Paní Květa Fialová je skvělá a ihned se vybaví neodolatelná Tornádo Lou z Limonádového Joea, ale tady přece jen šeptala trošku víc než bylo nezbytně třeba. Ale ono stačí trošku zvuk zesílit, přece jen je Victorie starší dáma.

Hudební doprovod je monumentální a velmi vhodně doplňuje atmosféru. Zvuky jsou realistické, ať už déšť, kapající voda či zvuky kroků, které zní vždy jinak podle toho, zda se jedná o interiér, exteriér, nebo v závislosti na povrchu, po kterém se chodí.

Resumé

Posel smrti je velmi dobrá hra. Záměrně není použito spojení: česká hra. Protože právě tuto berličku alibistického češství nepotřebuje. Obstojí totiž jak na českém, tak i na zahraničním trhu. Velice oceněníhodné je, že se tvůrci vyvarovali dementních pokusů o pubertální humor, ačkoliv implantovat ho do tohoto žánru by bylo přece jen už rovnou na pobyt na uzavřeném oddělení příslušné psychiatrické kliniky.