Port Royale 3

Po většinu herního času totiž budete nahánět lodičky na mapě Karibiku a snažit se vydělat co nejvíce peněz. Hned na začátku kampaně musíte udělat jedno zásadní rozhodnutí: jestli se má vaše kariéra odvíjet spíše směrem obchodnickým, nebo dobrodružným. První volba znamená, že se od vás bude očekávat spíše obchodování s různými druhy zboží a postupné budování vlastních provozů v koloniích, zatímco ta dobrodružná vás pošle na střídačku pirátit, nebo naopak potírat pirátskou verbež.

V obchodnických počátcích totiž dostanete do vínku jednu jedinou loď, s níž musíte nějakým způsobem vydělat prašule, abyste mohli flotilu rozšířit a dobýt penězi srdce krásné ženy. V okolí Port Royale se, přesně podle tutoriálových instrukcí, rozkoukáte poměrně snadno a brzy rozjedete business založený na skupování cukru od Angličanů, který potom se ziskem prodáte, do lodi naložíte čerstvě vypálený rum a objedete města znovu.

Masochistické posouvání hejblátek

Už při této činnosti vás však praští do očí zákonitosti, jimiž se zde obchodování řídí. Pokud nakupujete jakékoliv zboží, je cena na místním trhu ovlivněná jeho kvantitou – tedy tím, kolik se ho v daném městě zrovna nachází (zda se zboží samotné ve městě vyrábí už nemá vliv). Pokud tedy je ve městě dejme tomu přetlak již zmíněného cukru a válí se ho tam nějakých 90 tun, naplní se pomocný ukazatel zelenou barvou, což znamená, že prodejci budou kvůli odbytu nabízet zboží za dumpingovou cenu. Dejme tomu 30 tun vám prodají za 20 zlatých, dalších 10 tun za 40, pak přejdou na normální cenu 60 zlatých za tunu, za níž vám odprodají dalších 20 tun, a při odběru větších množství budou za každou jednotku přidávat nějaké ty zlaťáky, až se lehce dostanou k nějakým 90 zlatým.

Pokud nakoupíte za ty nejnižší ceny, které ve hře v roli kupujícího v podstatě neuvidíte, je to samozřejmě nejlepší. V praxi se ale často setkáte jen s normální nebo vyšší cenou, a vaším úkolem tak bude nakoupit v každém přístavu maximálně okolo 20 tun zboží, abyste jej někdy i po jednotkách prodávali se ziskem v přístavech dalších. Veškeré obchodování se tak aspoň na začátku smrskne do sledování ceny a barevného ukazatele, kdy jedinou vaší další činností bude hýbat sliderem do doby, než trefíte hranici normální a první vyšší ceny.

S použitím naprosto stejného mechanismu jej také prodáte, jen s tím rozdílem, že tentokrát budete šoupátkem pohybovat na opačnou stranu a logicky se budete snažit zastavit na vyšší, než normální ceně. Jakmile tohle provedete s většinou z cca 25 herních druhů zboží, můžete s klidem napnout plachty a vyrazit vstříc dalšímu přístavu, kde uděláte to samé. Samozřejmě zde platí i další drobné zákonitosti, jako je fakt, že každé město vyrábí 5 konkrétních druhů zboží, jichž má zpravidla skladem větší množství, ale základní mechanismus zůstává totožný.

Haleluja, ekonomika!

Již po pár ručně absolvovaných cestách kolem Karibiku tak máte chuť někoho zavraždit jenom proto, abyste se mohli trochu bavit. Hra v té chvíli naštěstí přispěchá s vysvětlením systému obchodních cest, kdy můžete nudné nákupy teoreticky odklikat jen jednou. Problémem je, že chybí možnost vše pořádně manuálně nastavit (tam kup maximum za tu cenu, tam prodej, tam kup…). Hra se sice o něco podobného v základu snaží, ale konkrétní realizace mě vždycky zatuhla u neznámého erroru, resp. u hlášky, že v přístavu není dost zboží ke koupi a loď v daném městě čekala až do skonání věků.

Pokud však použijete různé předvolené vzorce chování, dají se chytrým nastavením obchodních cest vydělat nemalé peníze. Zvlášť pokud svou flotilu lodí provážete s vlastními výrobnami v různých koloniálních městech. Právě na možnosti postavit vlastní farmy, skladiště a továrny, totiž stojí jádro herní ekonomiky. Potom můžete v přístavech skupovat suroviny a vozit je do továren, kde je šikovní dělníci promění v kvalitnější zboží, které potom prodáte za mnohem vyšší cenu a budete si moct dovolit další lodě, další obchodní cesty a další továrny až do budovatelské nirvány. Je to zajímavé, ale bohužel se k tomu musíte propracovat skrz hodiny nudy.

Pro oživení hratelnosti se dočkáte i malých úkolů, které jsou ale přinejmenším podivné. Většina z nich stojí na přivezení určitého zboží do určitého města nebo převezení z jednoho konkrétního do druhého, což je občas pikantně okořeněno nestihnutelným časovým limitem či faktem, že zboží musíte v daném městě normálně tržně prodat – a vzhledem k výše popsaným mikrobochodům snad netřeba dodávat, že jakmile máte dovézt 150 tun cihel, říkáte si o pořádnou ztrátu.

Mapy starých mořských vlků

Úkoly vás však nemusí zavést jen do již známých měst, ale také do zcela neobjevených končin nebo „na západ od New Orleans“, kde máte najít nezvěstného manžela nebo vykopat poklad. Už hledání samotných měst na mapě je někdy stejná zábava, jako osina v zadku, protože nemůžete koupit mapu, ale vše musíte postupně „objevit“ (čtěte, přilepit se k pobřeží a čekat, jestli tam náhodou není nějaké město, protože rozhled z vaší lodě stojí za starou belu). Jenže plnění úkolů vše povyšuje na úplně jinou úroveň – vágní zadání „na západ“ může klidně znamenat čtvrt mapy a ve spojení s obrovskou mapou a malým výhledem z lodí jde tak skutečně o hledání jehly v kupce sena.

Velice podobné je to i ve chvíli, kdy se rozhodnete vydat na válečnou stezku – akorát lodě samotné nestojí na místě, ale logicky se hýbou a mohou vám stále ujíždět, což si vyžádá dlouhé hledání. Jakmile konečně začne boj, začnete pohyby a klikáním myší ovládat jednu jedinou loď z celé vaší flotily, a to nejdůležitější – poškození způsobené děly – stejně ovlivní jen statistiky připravenosti lodě, které se určují podle stavu zásob, počtu mužů a dalších tabulkových čísel. Ryze statisticky se pak bijí i námořníci po zahákování a po pár soubojích tak z taktického velení vycouváte úplně a necháte všechno odbýt automaticky. Ostatně, úplně nejlepší by nakonec bylo, kdyby se hra hrála automaticky a vy se jen koukali na hezké obrázky.

Tak dokonale pohřbený promyšlený koncept pod tunou nezábavného balastu, technickými chybami a krkolomným ovládáním, u nějž směřuje hlavní stížnost na absenci určitých zkratek a nutnost se zbytečně proklikávat k nejdůležitějším údajům skrze moře tabulek, se jen tak nevidí. Účetní se možná zabaví, ale i tak hru nejspíš brzy zahodí, protože čísel má dost v práci. A o nic jiného, než o čísla tady nejde. Ostatně „nejlepší“ vizitkou hry je fakt, že už nikdo nehraje její multiplayerovou část...