Poly Bridge

Centimetr, žádná míra

Hry jako Poly Bridge rády připomenou, že stavařina může být zábava – pokud se u ní nemusí řešit výpočet, kóty, tloušťka čar nebo projektová dokumentace. Hned na úvod tak lze prozradit, že Poly Bridge se povedla na výbornou i z pohledu někoho s posttraumatickým stresem ze školy s podobným zaměřením

Někteří Poly Bridge možná dobře znáte – v early accessu si pobyla dlouho. Od té doby vývojáři pracovali jak na rozšiřování kampaně, tak i leštění hry k vizuální dokonalosti. Právě překrásné zpracování je tím hlavním, co odlišuje Poly Bridge od konkurentů na mobilních platformách. Vedle plánovací části, kde strávíte 90 % času, tu najdete i 3D simulaci, při níž na most vjedou vozidla anebo kolem prosviští loď – přičemž sledovat jejich zápolení s vašim výtvorem, občas doslova sebevražedné, je náramné pokoukání!

Poly Bridge je navíc přesně tím typem hry, která je snadná na naučení a pochopení, zároveň však mnohdy obtížnější na mistrovské zvládnutí. Podobá se tak nejen minulým Bridge Builderům, ale i třeba Kerbal Space Program. Postavit základní konstrukci a seznámit se s materiály od dřeva, přes ocel, až po lana není nic těžkého, velmi rychle však Poly Bridge ukáže levely, které jsou mírně řečeno atypické.

Standardní metodou hry je třeba dát hráči méně úseků pro silnici, než jaká je délka přímky mezi body A a B – což znamená, že občas namísto mostu budujete spíše dvojici ramp, které dovolují řečiště přeskočit - pokud možno tak, aby se dopadová plocha pod tíhou nezbortila. Anebo je nutné protáhnout vozidlo výškově různě postavenými checkpointy, což i z triviální přímky může snadno vykouzlit složitou klikatici pilířů a nosníků. Případně je nutné dostat na plochu dvojici vozidel z různých startovacích bodů, takže namísto běžného mostu musíte sestavit dynamickou konstrukci, která se vrtí jako opilá tanečnice! A pak je tu i výjimečný příjezd monster trucku…

Stokrát nic umořilo...

Kvalita a zábavnost těchto netypických výzev je méně proměnlivá, než se z popisu může zdát – i ty nejhorší mapky lze navíc překonat s případnou pomocí mnoha online video návodů. Přesto občas platí pravidlo „stokrát nic umořilo vola.“ Kdo chce projít všechny kampaně, musí si připravit solidní nervy. Ne náhodou jsou hry jako Poly Bridge častěji určeny pro tablety – u PC se totiž „epizodické“ hraní, které je zde tak trochu nutností, realizuje o poznání hůře. Mnohdy máte problém postavit kýženou konstrukci během dvacet minut, ale stačí si dát krátký oddych a hned je řešení na světě.

O něco fatálnějším problémem jsou občasné nedostatky v „komunikaci konceptu hry“ a „iritující prvky ovládání“. To první se obecně označuje slovem tutoriál. Ačkoliv úvodní palba levelů hráče seznámí s tím nepodstatnějším, složité mapy dorazí dříve, než by se jeden nadál! Dlouho trvalo třeba řešení, jak postavit sklápěcí mosty s použitím hydrauliky. Tutoriál sice jejich existenci ukáže, dlouho se s ní však nezdrží a vy pak tápete. Podobně problematická je stavba visutých konstrukcí nebo „maratonských“ mostů, které sice pohltí tuny materiálu, ale jejich budování je jenom opakováním téhož stále dokola.

Druhý zmíněný problém se týká ovládání. Občasné hledání správného tlačítka během snahy vyřešit důvod, proč most neustále prohrává svůj boj s gravitací, přivádí k šílenství. Po pár hodinách se sice dirigování hry vpije pod kůži včetně nejrůznějších fines jako možnosti nechat si zobrazit namáhání konstrukce nebo zpomalit plynutí času – prakticky nic z toho však tutoriál nesdělí. 

Tím nejotravnějším prvkem se tak paradoxně stane samotná simulace fungování mostu. Ta se totiž skoro vždy sestává z různých segmentů – na most vám vyjede Auto 1, po jeho překonání pod ním projede loď, a po ní je teprve čas na cestu těžšího Auta 2. Pokud se po první třetině ukáže, že je most moc nízko, je čas ho celý přestavět – jenže pak zase konstrukce neudrží Auto 1. A tak ho přestavíte znovu.

Chybějící krása boření

Při každém novém pokusu musíte přitom vytrpět zdlouhavou cestu Auta 1, jen abyste si mohli ověřit, zda most překoná i loď a Auto 2. Jistě, jde o pár vteřin a simulaci jde rovněž urychlit. Stavění a koukání na výsledek je ale klíčová složka hry, takže i opakovaná nutnost projít celou simulací – v kontrastu třebas s možností ověřit jen stabilitu mostu pro jednu z fází – je proto po čase opravdu ubíjející.

Ačkoliv obě hry svádějí k srovnávání, Poly Bridge je tak paradoxně přesným opakem zážitku z Kerbalu – zatímco v něm je dost dobře možné si detonační neúspěchy vychutnat, u Poly Bridge je samotná zátěžová zkouška často nejvíc frustrující zkušeností.

Krom toho, že nad ní nemáte kontrolu, je především, vzhledem k tempu hraní, neúnosně dlouhá. Ani úsměvné pády tak obvykle nejsou podobně příjemně nevypočítatelné jako u konkurenta, protože častěji řešíte, proč vám most nedrží, namísto toho, abyste věděli, co je špatně.

Proč tedy hra dostala vysoké hodnocení vzdor všem výčitkám? Poly Bridge je i přes to všechno pořád po čertech dobrou a zábavnou hrou a pravděpodobně jde o nejlepší současný simulátor stavby mostů. Její princip se však z 95 % spoléhá na hráčův neúspěch při prvotním budování – ostatně, chlubit se chybami je v podobném typu simulace často zábavnější než sledovat úspěšné pokusy. To, co by jindy byly mírné nedostatky tutorialu a několik sekund pasivního civění na padající most, je díky samotné hratelnosti mnohem viditelnější.

Při první hodině, dvou to možná nevadí. Po delším čase a při delším sezení u počítače ovšem uvnitř Poly Bridge třímá potenciál přivést k totálnímu kolapsu i jen trochu cholerické hráče. Pokud však přijmete pravidla hry za svá a překonáte občasné zaškobrtnutí, Poly Bridge se vám odmění. Po dvouletém čekání na finální verzi lze Poly Bridge doporučit každému, kdo rád sleduje padající stavby, ale zároveň v něm tkví srdce opravdového stavaře.