Pollen

Vzhůru na Titan

Dočista zbabraným dílem Pollen naštěstí není. Lze v něm objevit i vlastnosti, se kterými se může dokonce chlubit. Patří mezi ně bezpochyby všeobecná svéráznost, na níž autoři vystavěli scénář a celkové herní pozadí.

Děj hry pracuje s alternativní realitou, v níž prezident Kennedy přežil v roce 1963 proslulý atentát a následná globální politika nejenže nepřivedla lidstvo na pokraj jaderné války, ale naopak se hlavní světové mocnosti USA a Sovětský svaz natolik spřátelily, že odstartovaly společný (!) kosmický program. Nádherná utopie, není-liž pravda?

Ve fiktivním příběhu začaly Západ s Východem namísto nevraživé soutěže dobývat vesmír v přátelském tandemu, což rapidně urychlilo projekt kolonizace Sluneční soustavy. Díky tomu už v devadesátých letech 20. století mohli lidé založit vědeckou bázi na slibném Saturnově měsíci Titanu. Není náhoda, že právě do jeho prašného povrchu otisknete ve hře své lunární boty.

Vesmír objevený bez notebooků

Náhradní dějiny minulého století působí svěže a nelze přehlédnout ani upřímnou snahu autorů zpracovat je do nejmenších detailů. Ty jsou mimochodem stejně absurdní jako scénář sám. Tvůrci se například zamysleli, jak by náš svět vypadal, kdyby se v něm výpočetní technologie nestala součástí našeho běžného života. A stvořili svět bez internetu a osobních počítačů.

V nastolené fikci zůstaly mikročipy uvězněny za zdmi vědeckých pracovišť a stará dobrá analogová technologie se v běžné praxi ani zdaleka nenechala vytlačit tou digitální. Ve hře to pochopitelně obrovsky kontrastuje se zobrazeným pokrokem v kosmonautice. Na Titanu, kterému se skutečný člověk ještě ani zdaleka nepřiblížil (osobně), mohou vědci ze hry pohodlně žít a bádat, a přitom  nepoužívají jedinou dotykovou obrazovku, chytrý telefon nebo cokoliv jiného, co nám, reálným lidem ze zpátečnické reality, už nějaký ten pátek vyplňuje všední život.

Nastíněné kulisy vytvořily úžasnou směs moderny a retra, jejíž kouzlo nevyprchá ani při pomyšlení, že je to všechno tak trochu nesmysl. Prostě si zvyknete. To, že vaše osobní data zpracuje terminál na děrný štítek, nebo že průkopníci vesmírné kolonizace píší obyčejnou tužkou, brzy přijmete za své, stejně jako cokoliv podobně neuvěřitelného.

Příliš rychlé vystřízlivění

Nadmíru povedené, i když pro někoho možná až příliš absurdní, kulisy vytvářejí velmi zajímavé podhoubí pro potenciálně dobrou herní atmosféru. Problémem Pollen však je, že svůj atraktivní základ nedokáže ani zdaleka využít.

I když jsou první dojmy ze hry výjimečné - člověk pátrá po záhadně zmizelých vědcích a kroutí u toho analogovými knoflíky - vysoko nastavená laťka brzy spadne. Po pár úvodních minutách, kdy hra oslní jako retro kopie Dead Space, se veškeré dění ponoří do stereotypního pochodování po nevelkých interiérech stanice, přidá se boj s nedobře vysvětlenou herní mechanikou a nastoupí příběh, který za srdce příliš nechytí. A nadšení je v prachu.

Černá a bílá

Čelit neznámé síle The Entity, která původní osazenstvo stanice údajně dohnala k šílenství, a nakonec i zabila, překvapivě neslibuje kdovíjak atraktivní zážitky. Vše, co může být v Pollen zajímavé, totiž autoři zkazili buď příliš fádními herními postupy (úmorné bloumání stanicí, kostra příběhu složená z obligátních audiologů), nebo to s invencí naopak přehnali - hlavně při střídání dvou odlišných herních realit.

Průběžná výměna herních dimenzí je v jádru zajímavá technika, s níž autoři nabízejí de facto dvě hry v jedné - jednu rádoby hororovou a druhou „uklidňující“. Zatímco v temnější části průzkumu, která ovšem brzy přestane být napínavá, prochází hráč stanici ve stavu po nákaze Entitou. V té klidnější pak vidí stejné prostory ještě před katastrofou, což má svůj význam jak tvorbu příběhu i hratelnost. Teoreticky atraktivní mechanismus však v praxi bohužel selhává a je spíše ke zlosti nežli k zábavě.

Prolínání obou dimenzí v sobě ukrývá klíč k celému hernímu postupu, neboť důležité herní úkoly je nutné plnit napříč oběma částmi. Zatímco v jedné realitě se schovává určitá výzva, v té druhé se hledá řešení. Pokud tedy například v jedné dimenzi nelze otevřít dveře, v té druhé k nim zaručeně najdete ovládací pultík.

Bohužel, prostředí hráč nemění, kdy se mu zachce. Děje se tak jen za velmi specifických podmínek. Abyste je dostatečně pochopili a odhalili jejich hlubší význam, musela by být Pollen mnohem delší hra. Zároveň by autoři museli fungování celého prvku adekvátně vysvětlit.

Že řešení určitého puzzlu obvykle čeká na „druhé straně“, není nikdy příliš evidentní. Každá realita nabízí odlišné herní situace, svůj vlastní inventář klíčových předmětů i jiná dějová vodítka, a vyznat se v tom v pouhé dvouhodinovce, kterou vývojáři horkotěžko zplodili, je skoro nemožné. Kvůli nedostatku času a informací budete nejspíše většinu akcí řešit metodou pokus-omyl, nebo raději kampaň předčasně vzdáte. A to rozhodně není dobrá vizitka – pro autory, samozřejmě.

Promarněný potenciál

Všeobecná stručnost hry má pochopitelně negativní vliv také na design. Jednoduše se nestihne projevit, což je mimochodem varování pro všechny, kteří by si chtěli Pollen zakoupit kvůli virtuální realitě. S ní je hra marketingově spojována, ale jde o klam - není nač koukat. Věřte nebo ne, ale například po Titanu uděláte doslova jen pár mizerných šlápot, protože drtivou většinu času zůstanete uvězněni ve stanici. Co na to říct? Snad jen... promarněná šance!

Titan sám o sobě nehraje žádnou výtvarně důležitou roli. Cizokrajná planeta je zobrazena tak krátce, fádně a úsporně, že kdyby vám někdo řekl, že stojíte v obyčejném lomu na štěrk, uvěříte. Pollen kvůli tomu připomíná divadlo sehrané za oponou. Člověk se těšil, a nic!

Binec, kam se podíváš

Jako by snad autoři riziko fádnosti základnu na Titanu tušili, naplnili ji alespoň obrovským množstvím předmětů. Ve stanici opravdu není prázdného šuplíku! Kolem vás se povaluje neuvěřitelné množství předmětů, jenomže i s ním je potíž. Dodává to hře nepříjemně potěmkinovský charakter. Přestože záplava vědeckých i všedních předmětů pomáhá zvyšovat autenticitu prostředí, 99 % věcí, které najdete, je z herního hlediska úplně k ničemu.

Fakt, že si můžete kdeco otevřít a cokoliv detailně prohlédnout (od izolačních pásek až po ušmudlané nádobí), se nejeví jako ten správný důvod pro využití virtuální helmy. Předměty prostě jen vyplňují prostor a jejich prohrabováním se hlavně pekelně zdržíte při hledání potřebných questových věcí. Těch je naopak zanedbatelný počet. Kdo si to uvědomí, začne mu být veškeré to poctivě vytvořené harampádí protivné.