Pokémon Sword & Shield
Pokémon Sword & Shield opět ničím zásadně nepřekvapí – je to osvědčená zábava na desítky hodin, od které spolehlivě dostanete to, co očekáváte. Sice zamrzí osekaná databáze pokémonů a zastaralé technické zpracování, ale vyvažuje to řada drobných vylepšení, která omezují rutinu a dávají průchod zábavě.
Noví Pokémoni s podtitulem Sword & Shield rozpoutali na internetu nejednu debatu. Tak například: i když celý souboj vyhrajete s jediným pokémonem, zkušenostní body získá celá vaše šestičlenná parta. Zatímco v dřevních dobách série vyžadoval trénink slabých kusů aspoň „nakouknutí“ do bitvy na jeden tah (unikátní předmět Exp. Share tak měl cenu zlata), nyní je sdílení zkušeností napříč týmem integrální mechanikou, kterou oproti minule už ani nejde vypnout. Je to dobře, nebo špatně? Kdybyste se zeptali před 20 lety, kdy smysl našeho dětského života do značné míry naplňovaly právě desítky hodin repetitivního trénování pokémonů na Game Boyi, jsme všemi jedenácti prsty proti. Dnes to ale vnímáme jako zásadní vylepšení série. A není jediné…
Pokrok nezastavíš
Vývojáři Pokémonů z japonského studia Game Freak to zkrátka mají těžké. Zhruba každé tři roky vydávají RPG hru (bavíme se teď o velkých dílech „Něco & Něco“), která se musí úpěnlivě držet více než dvacetiletého mustru, protože za radikální změny by je komunita vyházela z oken tokijských kancelářských mrakodrapů.
A tak se tu opět probouzíte v domě své mamky, opět činíte nemožně těžkou volbu mezi ohnivým, vodním a travním starter pokémonem, opět se setkáváte se svým rivalem, opět kroutíte hlavou nad stupiditou záporáků (aktuální Team Yell je opravdu ztělesněním trapnosti), opět se snažíte vybojovat osm odznaků, opět rozlouskáváte záhadu nového regionu. A opět je jedno, kterou ze dvou verzí hry si koupíte.
I kdybyste naposled hráli původní japonskou verzi Pokémon Red & Blue z roku 1996, budete zde jako doma. Běháte po světě, lovíte nové pokémony a propadáte zdravě návykovému trénování těch starých. Přesto byli tvůrci nyní relativně odvážní a vedle zmiňovaného systému sdílení zkušeností přidali řadu dalších vylepšení poplatných moderní době, která mají společného jmenovatele: odbourat grind.
A tak když chodíte vysokou trávou nebo jeskyní, už na vás nic nevyskakuje, neboť divocí pokémoni viditelně trajdají kolem a je jen na vás, zda se s nimi pustíte do křížku. Když chcete létat mezi městy nebo surfovat po vodě, už nemusíte svá zvířátka učit speciálním HM útokům. Když chcete svým pokémonům vrátit jejich staré zapomenuté útoky, jednoduše navštívíte libovolné poké centrum. Když chcete promíchat tým, můžete tak učinit na dálku. Když vyskočí tutorial, můžete jej konečně (KONEČNĚ!) přeskočit. A co se toho sdílení zkušeností týče, čerstvě chycení pokémoni se díky této mechanice mohou relativně rychle stát plnohodnotnými členy vašeho All-Stars týmu, a to i když jsou zprvu o 30 úrovní níž.
Někdo vše výše uvedené vidí jako zbytečné zlehčování hry, my ovšem dřívější nutnost strávit mnoho hodin grindováním nevnímáme jako věc obtížnosti. Grind není těžký, je pouze časově náročný. Sword & Shield je zkrátka modernější hrou, která více respektuje váš čas a snaží se jej vyplnit smysluplnějšími aktivitami. Rozhodně přitom nelze říci, že by hra byla nejjednodušší v sérii. Naopak! Poprvé od dob Gold & Silver (potažmo HeartGold & SoulSilver) jsme zase občas naráželi na souboje, kde jsme tahali za kratší konec.
Dřina v divočině
Za aspoň někdy náročné souboje může jedna konkrétní novinka: Wild Area. Jedná se o jakýs takýs otevřený svět okolo metropole Motostoke, kterým se prohání pokémoni všeho druhu. Jejich výskyt závisí na denní době, počasí, konkrétní lokalitě i na vaší úrovni. Klidně tu narazíte na mrchu převyšující vaši partu o 20 levelů. To se vám při běžných příběhových soubojích rozhodně nestane. Dochází tak k poněkud paradoxním situacím, kdy v rámci příběhové kampaně vyprášíte celý gym včetně věhlasného lídra jediným pokémonem, ale pak jdete na procházku do příměstského parku a váš tým si vyláme zuby na novém ocelovém ptákovi Corviknightovi.
Nu co, pokémonní univerzum nikdy nedržela pohromadě logika, a právě náročné souboje jsou tím, co je na těchto hrách tradičně nejzábavnější. Kombinování různých schopností vašich svěřenců, cílení na slabiny nepřítele, využívání speciálních předmětů, plánování každého tahu… Ano, všichni už tak nějak předem tušíme, že tradičně zhruba třicetihodinová příběhová kampaň je dějově hloupá a nenabízí výzvu pro zkušené trenéry, ale jak dojde na endgame, multiplayer nebo právě Wild Area, člověk se vyřádí.
Wild Area je mnohem víc než jen rozsáhlým a zábavným tréninkovým hřištěm. Je také pokusem Nintenda obohatit sérii o drobné prvky MMORPG, především formou potkávání se s ostatními živými hráči v rámci miniraidů proti tzv. dynamaxovým pokémonům.
Nový region Galar inspirovaný Velkou Británií výjimečně umožňuje pokémonům nabobtnat do cca padesátinásobné velikosti, čímž naroste jejich HP a získají nové útoky. V zásadě jde o kombinaci megaevoluce z Pokémon X & Y a útoků Z-Moves z Pokémon Sun & Moon. Fajn zpestření, ovšem žádný kotrmelec kvůli tomu hra nedělá a předpokládáme, že dynamaxování stihne stejný osud jako právě megaevoluce a Z-Moves – opět zůstane jen výstřelkem jedné hry.
No a pak Wild Area slouží ještě k jedné věci. Definitivně si v ní uvědomíte, jak graficky zastaralá tahle hra je. Internetem už koluje hromada obrázků srovnávajících otevřený svět v The Legend of Zelda: Breath of the Wild s mdlým pidisvětem Sword & Shield. Jako kdybyste vedle sebe postavili hry z jiných generací, nemluvě o tom, že i přes slabou grafiku občas dochází k propadům ve snímcích za vteřinu.
Vedle fádního prostředí ve Wild Area si nelze nevšimnout též archaických animací pokémonů při soubojích nebo recyklovaných modelů postav z minulých dílů. Ačkoli loňské odbočky v podobě Pokémon: Let's Go, Pikachu! a Pokémon: Let's Go, Eevee! byly po všech stránkách horší hry, aspoň se na ně lépe koukalo (jo a také obsahovaly původní stopadesátku kultovních pokémonů).
Ruku na srdce, kvůli grafice asi nikdo z nás pokémony nehraje, ale pokud člověka některé její aspekty vysloveně bijí do očí, nedá se to už přejít. Zvlášť pokud využijete možnosti poprvé v životě hrát velké Pokémony na velké televizi.
Kde je Bulbasaur?
V úvodu recenze zmíněná kontroverze ohledně sdílení zkušeností je stále jen slabým odvarem v porovnání s reakcí komunity na radikálně osekanou databázi pokémonů. Protože Sword & Shield přidává zhruba 80 nových potvůrek a jejich celkový počet za osm generací nabobtnal na již téměř 900, nepovedlo se tvůrcům převést všechna stvoření do aktuální hry. To opláčou především fanoušci původní stopadesátky, která je zde ani ne poloviční. Chybí i takové legendy jako Bulbasaur, Squirtle, Geodude, Kadabra, Mewtwo nebo Zubat. (No dobře, uznávám, Zubat ve skutečnosti nikomu nechybí.)
K nové soupisce pokémonů jsme si silný vztah nevybudovali, ale tak už to u nás starých kmetů, kteří vyrůstali s Pikachu a Butterfree, bývá. Poprvé v životě jsme v úvodu zradili ohniváka a namísto něj sáhli po travním starterovi, protože ohnivý zajíc Scorbunny je na náš vkus až příliš sladký a vodní žabák Sobble se nám zkrátka nelíbí.
Zato travní Grookey je poměrně sympatický opičák, který se klasicky na 35. úrovni vyvine v impozantní bubnující gorilu Rillaboom. Mimochodem, ta má v repertoáru zbrusu nový a neomylně přesný travní útok Drum Beating, s nímž jsme se prosekali většinou hry.
Kromě standardně vypiplaných legendárních pokémonů na obalu s hrou nám v hlavě utkvěl již jen Toxtricity. Na 30. úrovni se vyvine z Toxela, malého fialového dráčka, kterého dostanete darem ve zdejší líhni. Toxtricity se vyznačuje unikátní kombinací elektrického a jedového typu pokémona, což se tu ještě nikdy nevyskytlo a bylo zkrátka zábavné s touto novinkou experimentovat.
Jinak tu ale toho experimentování moc nehledejte. Pokémon Sword & Shield je zkrátka sázkou na jistotu – sázkou na více než dvacetiletý mustr, který kupodivu stále skvěle funguje a stále nesmírně baví. Kdo má rád pokémony a chápe, že namísto dětské hříčky jde o obdivuhodně komplexní RPG, ten si bude libovat i u nejnovějšího dílu.