Poi

Zpátky do minulosti

Láska autorů Poi k devadesátkovým hopsačkám je zřetelná na první pohled. Během prvních momentů, které se odehrávají v lehce hranatém, barevně jednoduchém a dřevěnými plošinkami protkaném lese, si člověk opravdu připadá jak v Crocovi před 20 lety. Je otázkou, zda spartánská grafika je uměleckým záměrem, nebo projevem limitů debutantů ze studia PolyKid. Pravda bude ležet zřejmě někde na pomezí.

Zatímco grafiku ještě mohou tvůrci svádět na snahu zůstat věrni předloze, z nevyladěné technické stránky se už nevyvlečou. Kamera občas vjíždí do prostředí a vy tak namísto své postavy vidíte jednobarevnou texturu zdi. Architektura světů není dotažená, kupříkladu dvakrát se stalo, že jsme po šikmých klouzavých plochách, které mají sloužit jako hranice, doskákali do technicky vzato ještě uzavřené oblasti, z níž se již nebylo jak vrátit. A samotný level design není zdaleka tak vyladěný jako v takovém Mariovi, kde nad každým odrazem i dopadem někdo pečlivě přemýšlí, zatímco zde na sebe plošinky občas nenavazují, takže zbytečně padáte nebo se zasekáváte.

Na druhou stranu, oproti zmiňovanému Mariovi se zde postavička „nerozjíždí“ a ani nemá žádnou setrvačnost. Její akcelerace a zastavování jsou okamžité, což může někomu vyhovovat víc. Samotné ovládání je spolehlivé a responzivní, a to je u plošinovky plné skákání klíčové. Pochválit lze i perfektně plynulý chod. S ohledem na jednoduchou grafiku vykřesáte 60 snímků za vteřinu i na letité PC konfiguraci, loadingy jsou bleskové a program si poradí i s častým alt-tabováním do Windows.

Pro děti

Poi se tváří infantilně a hloupoučce, ale na rozdíl od podobně naivních nintendovek, které pod svou dětskou tváří skrývají komplexní hratelnost, je tato prvotina od PolyKid Games opravdu tak jednoduchá, jak se zdá. Kdokoli, kdo už někdy nějakou hopsačku hrál, bude v Poi postrádat výzvu a celou hrou projede jako nůž máslem. To řečí čísel znamená zhruba šest hodin. Na druhou stranu se tím Poi stává ideální pro malé hráče, kteří ještě nemají moc zkušeností.

Naivita celé hry se samozřejmě týká i postav, na něž narazíte. Není jich mnoho a zpravidla za celou dobu neřeknou více než pár vět. Nejčastěji si budete „povídat“ se svým průvodcem, zasloužilým kníratým cestovatelem, který vás vzal na svou vzducholoď na výpravu za dobrodružstvím. Kdysi v jedné strašlivé bouři přišel o veškeré své cestovatelské medailony i manželku, a nyní vás prosí, zda byste mu nepomohli medailony získat zpět. Úsměvné je, že manželce se už zpátky nechce.

Tenhle virtuální Miroslav Zikmund se sice tváří, že obtížnost s každým ze čtyř hlavních světů radikálně stoupá, ovšem opak je pravdou. Ano, první přímořský level není tak velký a vertikální jako závěrečné prostředí zasazené do krystalového dolu, ale ke konci hry již máte mechaniky prokouknuté skrz naskrz, žádné nové nepřibývají a vy máte dění spolehlivě pod palcem. Nic na tom nemění ani občasné souboje s bossy, které jsou opět vysloveně směšné. Ve třetím světě zase boss poněkud nekoncepčně chybí, což opět svědčí o nezkušenosti vývojářů.

Hopsa hejsa do Brandejsa

Po každém světě se potulují nepřátelé, ale ať už jde o krtky, chlupaté sněhové koule nebo plechové kýble na nožičkách, jediný způsob, jak s nimi bojovat, je klasické mariovské skákání na jejich kebuli. Jiných prostředků se vám nedostává, tohle vážně není žádná Zelda, byť se tak občas také tváří. Je fajn, že ve hře nějací nepřátelé jsou, bez nich by šlo už o úplnou zívačku, ovšem rozum zůstává stát nad tím, jak každý kontakt s potvorou katapultuje vaši postavičku deset metrů do vzduchu a ona někam zbytečně zahučí.

Nepřátelům je však beztak lepší se vyhýbat. Nic z nich nezískáte a beztak se po každém návratu do levelu obnoví. A vězte, že vracet se budete mockrát. V každém ze čtyř světů totiž musíte vyzobat osmero medailonů, což vyžaduje plnění různých úkolů – některé zaberou bez nadsázky minutu (najít ztracený předmět, vyřešit hádanku jak ze školky), jiné trvají minut klidně deset (posbírat sedm klíčů nebo sto penízků). Za každý splněný úkol získáte medailon, jenže získání každého medailonu vás teleportuje zpátky na vzducholoď, což způsobuje otravnou nutnost neustále cestovat tam a zpátky. Nemluvě o tom, že když se pokusíte plnit několik úkolů najednou, splnění jednoho a teleport do základny resetuje váš dosavadní progres v ostatních úkolech. To je nesmírně ubíjející a nesmyslné. 

Vedle ústředního honu na medailony autoři připravili ještě řadu vedlejších misí a dílčích questů na separátních ostrůvcích. To je milé. Je však vidět, že hru dělali vysloveně s nákupním seznamem v ruce, v němž si odškrtávali všechny prvky, které by „každá správná 3D plošinovka měla mít“. Sbírání spousty schovaných předmětů? Máme. Klouzání po ledové sjezdovce? Máme. Létání skrz kruhy? Máme. Šplhání na vysokou věž? Máme. Papírově tu všechno je, ale nemá to takové kouzlo jako jinde, jednotlivé prvky do sebe elegantně nezapadají a hlavně to jsou všechno věci, které jsme už mockrát viděli jinde. Poi nenabízí jediný originální prvek, nemá jediný nevšední nápad a neumí ničím překvapit.

Není proto divu, že už po pár hodinách jste viděli všechno, umíte všechno a Poi upadá do stereotypu. Vývojáři z PolyKid Games se zkrátka nemohou měřit s kolegy z Nintenda. Ti kopají jinou ligu. Přesto je na Poi vidět upřímná snaha se těmto velikánům přiblížit, vzdát jim hold a to se cení. Akorát nesmíte čekat žádné divy. Tohle je prostě neoriginální, nenáročná, ale ve svém základu pořád slušná skákačka.