PlayStation All-Stars Battle Royale

Pokud jste snad se Super Smash Bros. nikdy tu čest neměli, dovolte krátkou rekapitulaci. Jedná se o málo zastoupený herní subžánr, který v sobě kombinuje bojovku a party hru, přičemž se z obou snaží vzít si jen to nejlepší. Z bojovky fungující systém (nebo prostě jen fakt, že mačkat tlačítka v předem určené kombinaci je výhodnější, než do nich mlátit náhodně) a fajn pocit z toho, že někomu můžete vlastnoručně zmalovat virtuální zadek. Z párty hry si pak tento subžánr bere zaměření na čtyři hráče, což už je víc dav, než malá společnost.

Hvězdné obsazení

Silnou devizou PlayStation All-Stars Battle Royale jsou bojovníci, které tvůrci posbírali po všech koutech historie konzole PlayStation, což je záběr opravdu široký. Je o to širší, že Sony na rozdíl od Nintenda tolik nelpí na first party titulech, takže se v nejednom případě muselo sáhnout i mezi hry, které na konzolích PlayStation nevyšly exkluzivně.

Výběru dominují zvučná jména jako Kratos, Raiden, Dante, Nathan Drake, Nariko nebo Cole McGrath (dokonce ve dvou verzích, hodný a zlý jako dvě odlišné hratelné postavy s vlastním move listem). Seznam pokračuje silnou skákačovou sestavou Sackboy, Jak (& Dexter), Ratchet (& Clank), a z hrobu vstal i zlodějský mýval Sly Cooper, usměvavý kostlivec Sir Daniel (Medievil) a lovec nepolapitelných opic Spike. Výčet, který nakonec není tak dlouhý, jak bychom čekali, zakončuje Big Daddy, Heihachi Mishima, Fat Princess, plukovník Radec, Toro, PaRappa the Rapper, a Sweet Tooth z Twisted Metal, kterého nejspíš vůbec neznáte.

K výběru postav směřuje první z výraznějších výtek, protože ve hře, která je na výběru známých postav přímo postavená, by neměla být jména, u kterých hráč bude tápat, o koho vlastně je. Obzvlášť, když je hratelných postav jen osmnáct, což je vhledem k typu hry a téměř dvacetileté historii PlayStationu trestuhodně málo. Pro srovnání, v posledním Super Smash Bros. s podtitulem Brawl najdete 35 hratelných postav, a to si Nintendo až na několik málo výjimek vystačilo jen s charaktery z vlastních herních sérií.

Kvalita nad kvantitou

Nedostatečnou kvantitu dokázala částečně vynahradit kvalita. Zpracování všech bojovníků má totiž neuvěřitelný smysl pro detail a jde fanouškům vyloženě na ruku, což je dobře - je to hra určená právě jim. Ať už se jedná o hlášky, oblečky, komba, speciální údery, všechno je jak z vlhkého snu hráče, který si vždycky představoval, že se postavy z jeho oblíbených videoher sejdou v jedné aréně a dají si tam do huby.

Nathan Drake na protivníky jako jeden ze speciálů shodí incký sloup, Big Daddy pošle celou arénu pod vodu, Raidenův speciál nahází všechny bojovníky do krabic, Heihachi si pozve Kumu a Sackboy z nepřátel udělá poletující bubliny, které stačí prasknout.

Kapitolou samu pro sebe jsou arény, kterých je celkem čtrnáct a sdílejí obdobný smysl pro detail, který vdechl život postavám, což ale opět dokáže ocenit jen ten, kdo pochopí, k čemu se ta která aréna odkazuje. Každé prostředí je kombinací dvou her a většinou se jedná o dost šílený mix.

Hned první aréna z God of War je podsvětí, kde na bojující dohlíží sám Hádes. V průběhu boje se ale (taktéž v pozadí) objeví zpívající a tancující Pataponi, kteří Háda nakonec zabijí. Nejedná se přitom jen o animace oddělené od hry - jak Hádes, tak Pataponi aktivně zasahují do dění v popředí a vy se budete muset pěkně ohánět, aby vás nic netrefilo.

Každá aréna má kromě odlišného zasazení i další specifika, v té z inFamous neustále stoupáte, a kdo zůstane pozadu, tedy „dožene ho“ spodní cíp kamery, přijde o život. Aréna Invasion zase začíná stejně jako Killzone 2, a první část souboje se odehrává na vznášedlech, které v intru přenesly Seva a další na povrch nepřátelské planety. Druhá část se dál odehrává na mostě, který se původně objevil už ve slavném „falešném“ traileru z E3 2005.

Tím výčet originálních prvků nekončí, v levelu na motivy Little Big Planet na vás najednou vyskočí blonďatý moderátor Buzz a položí vám zákeřnou otázku, například jaký bojový styl používá Eddie Gordo nebo jaké zvíře je vlastně Parappa? Nad čtyřmi plošinkami se objeví čtyři nápisy, a kdo se včas nepostaví na tu správnou, dostane koláčem do obličeje (a přijde o život). Aby to bylo zajímavější, nejsou plošinky moc velké. Jak si tedy dokážete představit, když se na nich bude tísnit Big Daddy, Kratos, Heihachi a Fat Princess, někdo asi bude muset z kola ven.

Systém

PlayStation All-Stars Battle Royale není tradiční bojovka, ve které by bojovníci měli ukazatele zdraví a boj by končil v okamžiku, kdy všechny ostatní zabijete. Podobně jako v Super Smash Bros. máte místo toho ukazatel nabití, který plníte tím, že do ostatních mlátíte. Na rozdíl od výše zmíněného hitu od Nintenda, kde se můžete od začátku pokoušet nepřátele vyhazovat z obrazovky, se v PlayStation All-Stars často dostanete do podivné situace, kdy nikdo nemá nabitý ukazatel, a tak jsou všichni na obrazovce prakticky nesmrtelní.

Jediný způsob, jak někomu ublížit, je totiž přes speciální údery, které vyžadují alespoň jeden ze tří možných levelů nabití. Je to zřejmě jen o zvyku, ale minimálně ze začátku působí velmi rušivě fakt, že nepříteli vlastně vůbec neubližujete, i když do něj mlátíte jak šílení. Jediná škoda, která mu tím vznikne, je čas, po který on nemůže nabíjet svůj special bar, zatímco vy ano.

Po prvotním okoukání naštěstí vyšlo najevo, že systém je až překvapivě propracovaný, a hráč musí pro vítězství hodně taktizovat. Nejde tak jen o naučení některých silnějších komb, která vás rychle nabíjí, ale i o sledování, jak jsou na tom protihráči a o šikovném využívání prostředí. Speciál první úrovně většinou zabíjí jen z bezprostřední blízkosti a navíc není těžké ho při správném načasování přerušit tak, že dotyčný speciální úder vůbec neprovede, takže se na tom ještě napakujete.

U druhého levelu už začíná jít do tuhého, protože záběr i rychlost útoku se zvětší. Například Raiden při něm všechny paralyzuje a minimálně pro jednoho si ještě vždycky stihne dojít a ukončit jeho bídnou existenci. Když si někdo nasyslí dost bodů na to, aby mohl provést speciál třetí úrovně, jste prakticky mrtví, pokud nemáte náhodou obrovské štěstí nebo hodně hbité prsty. Kratos se například promění do své božské formy, několikanásobně se mu zvýší dosah i rychlost, takže stačí jediný dotek, a máte to spočítané. Plukovník Radec z Killzone zase vyletí mimo obrazovku a pomocí zaměřovače kropí rychlými dávkami všechno, co se na mapě pohne.

I přes chaos, který ve čtyřech hráčích musí nutně nastat, se PlayStation All-Stars hraje dobře. Ovládání je rychlé a přesné, nenarazíte tu na žádné chyby technického rázu a samotný herní systém je vypilovaný precizně. Škoda, že na něj vývojáři zapomněli navléknout obsah.

Cross-buy

Dostáváme se k ošemetné otázce toho, jestli za své peníze dostanete i hodně muziky, a co je to vlastně ten cross-buy, kolem kterého Sony chodí jako kolem horké kaše. Ve zkratce to je model, kdy za jednu cenu dostanete dvě hry, verzi pro PS3 a PS Vita. Hra je na obou platformách identická (jen verze pro Vitu je menší, má cca 2 GB), funguje i cross play.

Na rovinu je třeba říct, že obsah, který najdete v PlayStation All-Stars, je přesně na úrovni budgetových hříček, které se na PlayStation Network prodávají za cenu kolem 400 Kč. Singleplayer prakticky neexistuje, herních módů je poskrovnu, jediný filmeček, který ve hře najdete je krátké intro, až se jeden diví, čím vývojáři zaplácli necelých 7 GB, které hra zabírá na HDD. Všechny arény i bojovníky i s jejich speciály stihnete okoukat za jeden večer, a jediné, co vás u hry může udržet, bude pilování komb ve slušně komplexním herním systému, který ale u podobného typu her neosloví každého.

PlayStation All-Stars Battle Royale je dobrá hra, kvalitní zástupce svého žánru, hra, která se hodí jak na party, tak na pravidelnou večerní sešlost s kamarády, které už omrzeli Super Smash Bros.