Planetiles

Verdikt
70

Planetiles je dobrý, zajímavý puzzle s příjemně nastavenou výzvou, který vás bude bavit, ale po obsahové stránce mu dech dojde až příliš rychle. Pokud nemáte nic proti herním jednohubkám, nebudete zklamaní.

Další informace

Výrobce: MythicOwl
Vydání: 3. dubna 2024
Štítky: tahová, budovatelská, hlavolamy, logické, strategie

Na první horké dny roku 2021 jen tak nezapomenu. Měl jsem toho tehdy na ramenou nějak moc a byl vysílený z nejrůznějších velkých a akčních her. A pak se objevil Dorfromantik. Veskrze triviální kladení dílků na herní plán jako v deskovce Carcassonne, které bylo velice uspokojivé, konejšivé svou hudbou a s tak jemně nastavenou výzvou, že šlo v prvé řadě o odpočinek.

Tak parádní odpočinek, že se dočkal vlastní neméně skvělé deskové hry, která sbírá stejně jako videohra ocenění, a zároveň stál jako inspirace mnoha videoher z jeho základu odvozených. Planetiles je jednou z nich a kdybych měl jmenovat hlavní rozdíl, byl by to celkový tón.

Tam, kde je Dorfromantik o vyklidnění duše, je Planetiles o namáhání mozkových buněk. Už to totiž není jen zenové kladení dílků na herní plán. Už je tu výzva, která dovede potrápit.

Moje první planeta

Jak už název napovídá, v Planetiles umisťujete tetrisové dílky na 3D planetu. Kdekoliv na jejím povrchu si zvolíte počáteční ostrůvek s palmičkou, od nějž se postupně začnete rozšiřovat do všech směrů.

Hra vám přihazuje jeden patvar za druhým, prozrazuje, jaký přijde bezprostředně po něm a diktuje de facto jen to, že každý další dílek se musí dotýkat vámi tvořené pevniny. Postupně tím vyrůstají hory, tvoří se úrodná pole, louky a lesy.

I tady platí, že přikládání stejných biomů k sobě přináší slušnou porci bodů, ale tím hlavním je plnění úkolů. Ty po vás mohou chtít vytvořit lesní oblast čítající alespoň osm polí stromů. Pohoda, stačí vytrvat, nechat si v okolí lesa dostatek prostoru pro další dílky a mise za chvíli tikne, body naskočí a už plníte další úkol.

Tím může být například uzavřít pole tvořené alespoň třemi dílky. To už začíná trochu přituhovat, protože to znamená oblast zcela a perfektně obklopit jinými než polními dílky. Ale s tím si také nějak poradíte.

No a pak po vás úkol může chtít třeba to, aby louku tvořilo přesně 12 políček. Vaše polnosti jich mají 11 a vy čekáte a čekáte na ten jediný správný dílek, zatímco se vám pevnina neustále zvětšuje, plocha oceánu zmenšuje a s tím se nevyhnutelně blíží konec dané planety.

A tak z přírody povstala civilizace

A co je cílem? V zájmu světových žebříčků nasbírat co nejvíc bodů, ale v pro dohrání hry je nutné zaplnit oceán planety tak, aby zbývalo třeba jen deset nevyplněných políček. Nebo pět. Nebo žádné.

A to je teprve výzva, když nikdy nevíte, jaké dílky vám hra přihraje, zda se ještě vejdou do těch pár zbývajících ploch a kolik času vám tak ještě zbývá na splnění dalších misí a zaplnění zbývajících polí. Naštěstí vám s tím pomůže obrovská strategická vrstva hry.

Sice si tu můžete skládat krajinku jen tak halabala a snažit se propojovat biomy, ale pokud k tomu nepřidáte nějaké ty vesnice a observatoře, budou se vám daleko hůř plnit nejrůznější výzvy. A tyto struktury tvoříte podle přesných zadání, která ale nejprve musíte sami odhalit (pokud jste hráli Loop Hero, víte, odkud vítr vane).

Vždy je tvoří matice 3x3 polí a jde jen o to zjistit, jakých devět polí to má být. Odměnou vám je uspokojivá přeměna krajiny s dodatečným efektem. Z horského masivu kupříkladu získáte další dílky, jimiž na konci partie snadno zalepíte ty nejmenší díry.

Jiné efekty vám umožní vyměnit nabízený dílek za nový, protočit nabízené mise, případně můžete získat nový počáteční bod a nebýt tak celou hru odkázaní na sousedství s jednou plochou. Ostatně jedna z planet je na tomto mechanismu postavená, když obsahuje několik oddělených oceánů.

Malá sluneční soustava

Každá z planet (map) přichází se svými úskalími. Zatímco první tři vesmírná tělesa jsou poměrně přímočará a zaplňujete v nich desítky až nižší stovky políček, tak poslední z planet už jsou tak obrovské, že jejich kultivováním strávíte klidně desítky minut.

A poslední planeta je vyložená lahůdka. Je totiž nekonečná. Jak to vůbec může fungovat, ptáte se? Vtip je v tom, že tu nikdy neděláte celou planetu, ale jen pás řekněme od obratníku Raka po obratník Kozoroha.

Na póly se nikdy nepodíváte a díky tomu je nekonečnou planetou možné rotovat v jednom ze dvou směrů do nekonečna a stejně tak na ní budovat pevninu až do zblbnutí. Nebo než vám dojdou dílky, které získáváte plněním misí, a to se vám dříve či později přestane dařit.

A pak je tu ještě otázka katastrof. Vždy po nasbírání určitého množství bodů volíte mezi dvěma možnostmi. Necháte si na planetě vyrůst sopku, která vychrlí lávu a spálí tak pár polí? Nebo to radši zkusíte se sprškou meteoritů?

Že radši vše vsadíte na energetický výboj, který vám na sedm kol znemožní používat speciální schopnosti? A co takhle vyrašení nového pásu hor – jistě, může vám to zničit pečlivě pěstovaný les a přípravu na vytvoření lesní vesničky, ale také to může vytvořit nové příležitosti pro zkompletování horského masivu…

Obecně vzato je každá planeta něčím zajímavá, ale pravdou je, že je jich ve hře všehovšudy sedm. Každá má své vlastní výzvy, takže se k nim budete možná i několikrát vracet, ale i tak vám to celé zabere jen nižší jednotky hodin a pak už to bude jen o tom, zda vás baví překonávat vlastní skóre a porovnávat se s ostatními v žebříčcích (případně se věnovat sandboxu, ale v jeho případě jde de facto jen o malování…).

Nemám dost a víc nedostanu

Do Planetiles se nakonec podařilo vměstnat i nějaké to odemykání nového obsahu – za nahrané body se vám zpřístupňují nové modifikátory. Před každou mapou si tak můžete zvolit, že se třeba neobjeví nějaká konkrétní katastrofa, že budete dostávat víc bodů za mise a méně za sousedství dílků a tak podobně. S těmito modifikátory se často pojí podmínky splnění dodatečných výzev a fungují skvěle jako důvod se na mapy vracet a zkoušet nové věci.

Nemůžu s klidným srdcem říct, že by toho v Planetiles bylo málo. Nápadů je tu dost a hře dodávají spoustu strategických vrstev, takže se nejedná o moc zenovou hru, ale propracovaný puzzle namáhající mozek (ostatně příšerný „hlas“ robůtka, co vám jakoby něco říká a monotónní, uchu nelahodící hudba na klidu opravdu nepřidá).

Ale všechny tyto nápady se rozprostírají na příliš malé ploše. Omezeným počtem planet se prokoušete rychle, více než polovinu nepovinných výzev jsem splnil rovnou při prvním průchodu dané mapy a na nějaké zlepšování skóre o pár bodíků mě moc neužije.

Shrnuto podtrženo, Planetiles je dobrá hra s dobrými nápady, která rozhodně zabaví, ale bohužel na příliš krátkou dobu. Není tak variabilní jako Dorfromantik, v němž jsem zvládl denně ztratit několik hodin, aniž bych to vůbec zaregistroval. Zato tady po dohrání všech planet a splnění všech výzev už není moc důvodů setrvávat.