Pillars of Eternity

Bohy do vzduchu nevyhazovat!

Do divoké země Dyrwood přicestoval dobrodruh, bývalý žoldák až z dalekého Aedyrského impéria. Muž z rasy „godlike“, konkrétně její ohnivé odnože. To se projevuje obřími rohy na hlavě a faktem, že mu neustále hoří hlava. Povoláním je tzv. „chanter“ a přichází hledat lepší život.

Nevybral si na to ale zrovna nejlepší místo – v Dyrwoodu se už nějakou dobu místo dětí rodí jen prázdné skořápky bez duše, nemyslící a neschopné citu. Někde se jim říká „bojky“, protože je rodiče házejí do vody, kde pak plavou obličejem dolů. Místní vévoda vidí zrádce úplně v každém, a tak všechny postupně věší na strom a nechává shnít. No, rozšafný humor podle vzoru Divinity: Original Sin tady asi nenajdeme.

Všechno to má cosi společného s tím, že Dyrwoodští před pár lety naštvali jednoho boha, který sestoupil na zem, aby si to s nimi vyřídil. Nepočítal ovšem s tím, že na něj smrtelníci nastraží gigantickou bombu a roztrhají milého boha na cucky. Jako by to nestačilo, náš godlike chanter (elf čaroděj, člověk hraničář, aumaua válečník) se po cestě připlete k tajnému obřadu. Dávná bohyně, bla bla, černá magie, bla, výbuch, superschopnosti! A je to, z naší hořící hlavy je vyvolený. Zkrátka běžná rutina.

A tak se hrdina – už bylo řečeno, že mu hoří hlava? – vydává na cestu, jak jinak než hrdinskou. Řeší spory, plní questy, získává další kamarády do až šestičlenné družiny a angažuje se v sice real-timovém, ale na častém pauzování založeném boji. Zpovzdálí jeho pobíhání po statickém, avšak o krásnějším prostředí nenápadně sleduje izometrická kamera. HD verze Baldur's Gate, chtělo by se říci. Ale chyba lávky, pod povrchem totiž na veterány čeká nejedno překvapení.

Nové dobrodružství, nový bojový systém

Staré dobré soubojové mechaniky podle Advanced Dungeons & Dragons jsou pryč. Místo nich si tvůrci z Obsidianu vymysleli svůj vlastní systém a nejspíš nemohli udělat nic lepšího. Je jednoduchý, intuitivní a do hry vnáší závan čerstvého vzduchu. Jádro je jednoduché - porovná se obrana bránícího s přesností útočícího a vyjde z toho minutí, škrábnutí, zásah nebo kritický zásah. Poté ovšem do hry vstupuje takzvaná „damage reduction“ (DR). Každá potvora i postava má základní číslo DR, o které se v případě zásahu sníží utrpěné poškození, určené útokem nepřítele.

DR je ovšem modifikována speciálně pro jednotlivé druhy poškození. Takže kupříkladu troll může mít základní DR 16, proti drtivým, sečným nebo bodným útokům je to ale 20 - i když ho trefíte palcátem s poškozením 14-20, neuděláte mu bez kritického zásahu skoro nic (DR nikdy nezruší veškeré poškození). Jenže DR proti ohnivým útokům má naopak jen 4, a v tom případě stačí pár dobře mířených fireballů, aby z něj zbyla jen hromádka smrdutého popela.

Často narazíte na nepřátele (nebo třeba zbroj pro vaše hrdiny), kteří jsou velice odolní například proti pádným zbraním, ale nezvládají pichlavé šípy a kopí. Proto se docela vyplatí svému válečníkovi do inventáře nacpat celé železářství, aby byl jeho arzenál co nejpestřejší a vhodný pro každou situaci. Dalším řešením je skamarádit se s knězem, mágem nebo chanterem, který je schopný nepříteli DR na chvíli snížit.

Kdyby tohle uměl Marigold…

Chanter je jedno z nových povolání, které tvůrci vymysleli. Zpívá či skanduje jednotlivé fráze, které poskytují plošná vylepšení zbytku družiny. No co, to je normální bard, říkáte si. To ano, jenže chanter z jednotlivých frází skládá popěvky, které pak nabízejí jeden silný jednorázový efekt. Z čím více frází svou „píseň“ složíte, tím mocnější ten efekt bude. Chanterova síla tedy přichází ve vlnách – deset vteřin frázujete, trošku buffujete a pak bum! Vyjde z něj finální nota, která všechny odhodí nebo vyvolá přátelskou potvoru.

Jen je škoda, že se tento systém dá dost jednoduše zneužít. Chanting se spouští vždy na začátku boje a trvá až do jeho konce. Není tedy nic snazšího, než poslat jednoho člena družiny běhat kolem dokola, aby ho nepřátelé marně honili, zatímco vaši chanteři si zatím ve vedlejší chodbě prozpěvují a vyvolávají potvůrky.

Geniální kompromisy

Je opravdu neuvěřitelné, do jaké míry Pillars působí jako stará izometrická RPGčka, ale zároveň operuje s novými mechanikami, a vytváří tím geniální kompromisy. V každém temném podzemí jsou například stále rozmístěny tuny pastí, které musíte aktivně vyhledávat pomocí průzkumného módu. Ten však zároveň funguje jako stealth mód, čili není potřeba, aby se váš předsunutý zloděj každou chvíli zastavoval a čmuchal po pastech. Prostě se rozhodnete, jestli má postupovat opatrně se všemi z toho plynoucími výhodami, nebo projde chodbu rychleji s větší mírou rizika.

Kouzla a speciální schopnosti bylo možné třeba v Baldur’s Gate tradičně používat několikrát denně (dokud si vaše družina neschrupla). Tak je tomu i v Pillars, ale tentokrát má každá postava i schopnosti, které lze použít jednou za boj. Je to obrovské zlepšení zvlášť při hře za mágy, kněze a jim podobné intelektuály, u nichž jsem si vždycky v lehčích soubojích všechna kouzla šetřil „až budou potřeba“, zatímco se chudáci snažili umlátit nepřítele okovanou holí.

Obtížnost je obtížná

Všechno tohle jsou sice na pohled drobné, ale nesmírně důležité změny. Některé věci ovšem zůstávají při starém. Rozhodně nečekejte, že se vám budou úkoly na mapě zobrazovat ve formě malých žlutých vykřičníků. Musíte si pečlivě zapamatovat, kdo vám který quest zadal, abyste ho pak při odevzdávání byli schopni zase najít. V tom vám sice pomůže deník, ale takový „námořník někde v docích“ není zrovna vyčerpávající popis.

Nikdo se rozhodně nemusí strachovat, že by hra byla příliš snadná. I na normální obtížnost, druhou ze čtyř, budete umírat častěji než byste rádi. A pro naprosté šílence jsou k dispozici ještě dva různé hardcore módy, z nichž jeden v případě smrti vymaže veškerý postup a pošle vás zpět na začátek hry. Hmmm. Ne! Raději knihu.

Oko ani ucho neurazí

Po audiovizuální stránce se hra vyvedla na jedničku. Textury, efekty, animace, dokonce i tekoucí voda a oheň – vše vypadá opravdu k světu, a stejně tak v žádném případě vaše ucho neurazí dabéři jednotlivých postav nebo zvuky bitvy, od skřípání mečů až po kouzelné exploze.

Jediným problémem je občasná přemíra vizuálních efektů. Bojiště se pak může velice rychle přeměnit ve zcela nepřehledný zmatek, ve kterém je složité jednotlivé hrdiny vůbec najít, natož je efektivně ovládat.

Svět nic moc, vyprávění bomba!

Dyrwood a potažmo celá Eora, kde se Pillars of Eternity odehrává, v mnoha ohledech působí skoro uspávacím dojmem. Další velké impérium, divoké pohraničí, trpaslíci a elfové? Jistě, jsou zde již zmínění godlike, ale považte - dveře do vaší hospody zničehonic rozrazí démonický týpek s rohy a hořící hlavou a vy se o tom v konverzaci ani nezmíníte, stejně jako valná většina ostatních NPCček.

Celý svět je prostě dost generický, zvlášť pokud jej srovnáme třeba s genialitou Planescape: Torment. Na druhou stranu je pravda, že Pillars je duchovní následovník Baldur’s Gate a Icewind Dale, nikoli Tormentu. A navíc, celý svět je vytvořený od píky, což je opravdu úctyhodný výkon.

Tohle všechno ale ani zdaleka neznamená, že příběh a vyprávění jsou špatné. Právě naopak. Questy jsou ve většině případů chytře navržené a dají se vyřešit několika způsoby. Velmi zajímavě také do rozhovorů vstupuje schopnost hlavního hrdiny proniknout do duší cizích lidí a spatřit jejich vzpomínky.

Budete číst. Hodně číst. A budete za to rádi, protože texty jako takové jsou místy kouzelné, napsané opravdu vynikajícím způsobem. Když si čtete nejen o tom, co postava říká, ale i jak se u toho tváří, co dělá s rukama, co se děje kolem, jak se cítíte vy jakožto hlavní hrdina… Je v tom dávka romantiky a nostalgie, která připomíná již tolikrát zmiňovaný Torment. Například v epizodě z blázince pro pacienty s roztříštěnou duší by se Bezejmenný přímo vyjímal. A pokud to ještě není dost jasné, je to asi ta největší poklona, jakou lze kterémukoli RPG složit.

Běžte hrát

Boj a rozhovory se střídají v rozumném tempu a za všechny ty desítky hodin hraní se nestalo, že by jedno či druhé začalo nudit nebo se příliš opakovalo. Dokonce i nepovinný dungeon pod vaší pevností, který se díky kickstarterovým příspěvkům rozrostl na 15 obrovských podlaží, skýtá krom boje i střípky krásně tajemného a strašidelného příběhu. Zajímavým přídavkem jsou i skriptované pasáže, které jako by vypadly přímo z nějakého gamebooku. Pomocí textu a jednoduchých ilustrací je před vás postavena možnost volby – skočíte do jámy, spustíte se tam na laně, hodíte tam kámen, pošlete tam místo sebe kamaráda?