Pharaoh: A New Era

Podobnou správu osudů obyvatel a měst starověkého Egypta před více než dvaceti lety přinesl na obrazovky počítačů Pharaoh. Kultovní strategie, která má dle mého i v dnešní době hratelnost nesmrtelnou jako duše mumifikovaného faraona, dostala remake Pharaoh: A New Era. Hned na úvod vám můžu prozradit, že si přeleštěná hra bude místo na výsluní severoafrického slunce hledat těžce.

Kouzlo Egypta

Hratelnost Pharaoh spadá ze stejné škatulky jako stařičký Caesar, krapet mladší Zeus nebo úplný benjamínek z předloňska od českých Nepos Games – Nebuchadnezzar. Je vám svěřena pustá oblast, obvykle na břehu životodárného Nilu, kterou protíná jednoduchá prašná silnice. Vaším cílem je v liduprázdné krajině vybudovat pulzující město pro tisíce duší, vzdávat hold egyptským bohům a v neposlední řadě přichystat masivní monumenty pro poslední odpočinek faraonů.

Aby vaše města rostla a měla dostatek pracovní síly, musíte plnit stále komplexnější požadavky obyvatel. Zpočátku si hrstka rodin v chatrčích z bláta vystačí se základním příjmem potravy a zásobou pitné vody. Zatímco v pozdější fázi hry už vápencové vily obývají stovky rozmazlených lidí, kteří vyžadují stálý přísun několika druhů jídel, piva, hrnčířských výrobků, látek, luxusního zboží a ještě mají nároky na výzdobu a atraktivitu čtvrtí, které obývají.

Kdo rozumí vůli bohů?

Do toho musíte uspokojovat přelétavé pohnutky bohů výstavbou chrámů a svatostánků, zajišťovat dostatečné pokrytí hasičskými stanicemi, lékaři, zubaři nebo třeba výběrčími daní. Mít správně vyváženou nezaměstnanost, dobré zásobování produkčních budov základními surovinami a dostatek skladů a bazarů, aby se všechny výrobky dostaly tam, kam mají.

Pro tento typ her je typická velmi křehká rovnováha a neustálé balancování na ostří nože. Velmi rychle a jednoduše se totiž může vaše pečlivě vystavěná ekonomika zbortit jako mávnutím rákosového proutku. 

Stačí, aby pouštní bouře na několik dlouhých měsíců od města odřízla obchodníky a najednou nemáte komu prodávat zboží a jak vydělávat peníze. Do toho přestanete dostávat pravidelné zásilky ječmene na výrobu piva, takže pivovary stojí a nespokojení lidé houfně opouštějí vaše město. Najednou nemáte dostatek pracovní síly na provoz ostatních služeb a stavba pyramid, posledního odpočinku králů, vázne.

Osud je převlečená náhoda

Někdy je nahodilost těchto úkazů zbytečně k vzteku a trestá vás příliš. Jindy je třeba si pečlivě dávat pozor, jestli mají bohové ve vašem městě dostatek svatyň, jinak Osiris ve svém hněvu klidně srovná se zemí celou čtvrť. Občas vás sousední města bombardují neustálými požadavky na dodávku surovin, kterých se vám samotným nedostává, a pak jste trestáni snížením hodnocení království a omezením vývozu. 

Zkrátka věcí, které se mohou pokazit, je hodně. To má ale jednu nespornou výhodu, která dělá z Pharaoh: A New Era lákavou hru – pořád je co dělat a u hraní se nenudíte. Neustále stavíte další budovy, čtvrti, palácové komplexy, plánujete rozvoj města na další břeh řeky. Přidáváte produkční řetězce s novými surovinami a na ně navázanými výrobnami. Přes filtry zobrazení kontrolujete, jestli nosiči vody stíhají zásobovat usedlosti, jestli dolům nehrozí kolaps a farmám požár. Hratelnost je návykovější než v medu obalené pražené datle.

Ve stínu prastarých pyramid

Cílem téměř každého ze scénářů Pharaoh: A New Era, které nabízejí desítky hodin obsahu, je krom dosažení určitého počtu populace i stavba gigantických monumentů, kterými se starověké civilizace v čele s Egyptem proslavily.

Mastaby, sfingy, hrobky, pyramidy stupňovité i pokryté vápencem, obelisky, pohřební komplexy. Megalomanské stavby vyžadují neustálý přísun nejen různých druhů stavebních kamenů, ale i pracovní síly – té základní i specializované, jako jsou pokladači cihel, tesaři a kameníci.

Vystavět každý takový monument trvá desetiletí a je skutečně impozantní sledovat, jak postupně roste a zapadá do reliéfu vašeho města, které kolem něj během dekád roste.

Když se obchod daří…

Ne vždy budete moct suroviny nebo produkty na mapě přímo vyrábět a budete tak odkázání na obchod se sousedními městy. Zrovna kolem toho pobřeží Nilu, kde jste se rozhodli vybudovat město a opracovat kus skály do podoby monumentálního sedícího lva s ženskou tváří, nerostou žádné stromy. Musíte tak zajistit dovoz dřeva z blízké oázy. Jenže za obchod se platí, a tak je třeba kontinuální úbytek zlaťáků vyvážit exportem jiných surovin.

V tomto momentu se po přiblížení mechanismů dvacet let staré hry těm z vás, kteří by k Pharaoh: A New Era mohli přičichnout poprvé, dostávám k tomu, za jaký konec vzal remake předělávku kultovní strategie. A tady začínají být mé dojmy přinejmenším rozporuplné.

… a když ne

Pharaoh: A New Era je totiž plný technických nedodělků a bugů. Nad některými „vylepšeními“ oproti orignálu zůstává rozum stát. Občas se vám obchodní lodě zaseknou v docích a například výše zmíněný obchod, bez kterého se většině scénářů zkrátka neobejdete, často vůbec nefunguje.

Vytvoříte obchodní cestu s Namíbií, připravíte sklady, v přehledu komodit zadáte třeba import cihel, ale obchodníci vaším vzkvétajícím městem jenom procházejí a mumlají si pod vousy, že celou pouť absolvovali zbytečně, protože město od nich odmítá cokoliv koupit. Teprve  po návštěvě internetových fór jsem zjistil, že chyba není na mojí straně, ale je občas nahodile nutné obchod vypnout a zapnout. Oblíbené to řešení jakýchkoliv technických problémů výpočetní techniky.

Co remake přidal a co vzal

Remake nepochopitelně odstranil minimapu, což vás nutí rozsáhlým městem neustále scrollovat. V jednom kuse vyskakující informační okna nejdou odkliknout třeba klávesou Escape, ale musíte je vykřížkovat myší. Mapou nelze otáčet, takže stavba čehokoliv v závětří monstrózních pyramid je jako šněrování tkaniček poslepu. No a pak jsou tady souboje.

Bitvy ani v původním Pharaoh nebyly udělané dobře a působily jako něco, co vývojáři ze Sierry přidali na poslední chvíli. Remake měl jedinečnou příležitost do válečného aspektu zasáhnout a podstatně ho vylepšit, ale místo toho jej ještě zhoršil.

Vojska totiž vůbec neovládáte, a pokud vás napadnou beduíni nebo znepřátelené městské státy, vyhodnotí se celý střet automaticky. Vám tak bohatě stačí mít dostatek pevností zásobovaných vojáky a odklikávat okna se směšnou simulací války, v níž se utkávají hrstky jednotek.

Automatizace války má ale vedlejší dopad přímo na hratelnost. Neexistuje totiž způsob, jak se vypořádat s agresivní faunou. Vojáci si hoví v pevnostech, ale protože je nemůžete volně vysílat do světa, úplně ignorují, že se vám v obytné čtvrti usadil zbloudilý krokodýl, který jednou za čas zhltne nebohého obyvatele. A s ještěrem si neporadí ani městská stráž, protože ta má v popisu práce snižovat kriminalitu a lov šupinatců okázale ignoruje.

Čtení hieroglyfů

Modernizace vizuálu je spíše otázkou vkusu a mně osobně se malebná stylizace staveb a postaviček líbí. Grafika je pěkně ostrá a plná detailů. Obzvláště impozantně vypadají chrámy, paláce a monumenty. To samé bohužel nemůžu říci o uživatelském rozhraní.

Pořád jde o krok kupředu oproti nečitelnému originálu, ale ani po dvaceti hodinách jsem nebyl s to se s rozložením UI sžít a neustále se uklikával. Například výrobnu keramiky jsem podvědomě stále hledal v ikonce s hliněnou vázou. Jenže pod ní se skrývají distribuční služby, zatímco produkce se schovává pod obrázkem kladiva a meče.

Obdobná situace opakovaně nastávala při hledání tlačítka obchodu. Moc dobře jsem věděl, že jej najdu v nabídce správců pod symbolem vah, ale zase jsem neustále podvědomě klikal na symbol zeměkoule, který vám akorát otevře mapu regionu se sousedními městy. Ne nadarmo mají vývojářské týmy často přímo specialistu na uživatelské rozhraní. Je totiž kumšt jej dobře navrhnout a Pharaoh: A New Era se to podle mě nepovedlo.

Hrobka plná bohatství

Jsou ale i prvky, které remake do moderní doby převedl dobře. A často jsou volitelné, takže si můžete kupříkladu nastavit, jak má hraní být blízké originálu. Hra například umí simulovat stárnutí populace, čímž mění počet obyvatel v produktivním věku.

Změn doznala i umělá inteligence, takže se o poznání méně stává, že by se kvůli zastaralému pathfindingu chodci do některých čtvrtí vůbec nedostali. Tomu mimochodem můžete napomoci i stavbou zátarasů, které nosičům zabrání trajdat kdesi za sedmero dunami a sedmero skalisky. Pokud chcete, ubyde vám díky tomu z otravného mikromanagementu.

Ó faraone, slyš můj soud

Pharaoh: A New Era je bohatý na obsah, který čítá desítky scénářů na mnoho hodin a skvěle vykresluje historické pozadí od predynastického období Egypta až po vládu Kleopatry. V neposlední řadě parádně podkresluje atmosféru výbornou autentickou hudbou.

Hratelnost je v jádru stejná jako před dvaceti lety. Návyková a nesmrtelná jako samotné pyramidy. Je sice repetitivní, protože vždy začínáte na zelené louce, tady spíš žluté poušti, takže první desítky minut stavíte ty samé budovy a prvotní rozložení měst vypadá vždy víceméně podobně. Jakmile ale začne vaše starověká metropole vzkvétat, růst do šířky a na horizontu se rýsují svahy rozestavěných pyramid, dostaví se i pocit uspokojení nad správou potřeb obyvatel a výrobních řetězců.

Remake je ale obtížné doporučit, protože novinky, které přidává, zas tak zásadní nejsou, zatímco prvky, které ubral, společně s technickými problémy a chybami zážitek citelně sráží. Pokud jste Pharaoh naposledy hráli před dvaceti lety, nebo vůbec, jde o legitimní nostalgický zážitek. Jestli se ale ke kultovní budovatelské strategii vracíte pravidelně, nejspíš není důvod, proč místo ní sáhnout po Pharaoh: A New Era.