Perception

Jsem slepý, ne hluchý 

Jedním z autorů původního konceptu Perception je Bill Gardner, který se aktivně podílel na vývoji Bioshocku, a designový rukopis této úspěšné série je na mnoha místech hry velice dobře patrný. Samotný nápad, jak osvěžit poměrně jednolitý svět krokovacích hororových adventur, je naprosto skvělý, ale hlavně v prvních desítkách minut staví hráče do velice netradiční role. Spolu s Cassie si hráč musí vše doslova osahat a herní nezvyk je hodně silný. Pokud chcete alespoň nějakým způsobem vidět, kudy vystrašenou Cassie v rozlehlém domě navádět, budete si slepeckou holí poklepávat na okolí. Zvukové vlny pak odhalí zdi i veškeré vybavení domu až do těch nejmenších detailů, i když se vše prezentuje pouze v prosté vybledlé barvě.

Vývojáři ale mysleli i na další detaily, kterými by mohli slepé hrdince a hráči pomoct s odhalováním dávno ztracených, a velice znepokojivých, tajemství. Cassiin chytrý telefon je pak neodmyslitelným pomocníkem při procházení domu a objevování střípků příběhové mozaiky. Díky telefonu zůstává Cassie ve spojení se svým partnerem, může si převádět text na audio nebo přes něj můžete posílat obrázky, aby vám pak někdo popsal, na co se to vlastně díváte. Hra dělá opravdu maximum pro to, aby podtrhla vaše omezené možnosti a nutnost se ve vyhrocených chvílích spoléhat na ostatní a techniku. Tady je proto nutné před vývojáři smeknout. Investovaný čas do nápadů a zpracování si totiž zaslouží maximální uznání. Jinak to už taková sláva není.

Stará dobrá duchařina?

Netradiční zpracování Perception s sebou bohužel přináší spoustu úskalí a designových omezení. Po herní stránce Perception nemá po prvních asi deseti až patnácti minutách moc co nabídnout. Prostřední se prakticky nemění, často se v rámci strašidelného domu vracíte (zásadní zlom nastává až v poslední třetině hry) a nezbývá než si pomocí zvukových odrazů neustále obhlížet okolí, které není nijak zajímavé. Vypadá pořád stejně a kvůli slepé hrdince tak přicházíte například o “wow-efekty” jakými se chlubí například Layers of Fear. Čím víc chcete prozkoumávat okolí, tím větší nebezpečí vám hrozí. Zvuky totiž lákají nezvané hosty, a tak je potřeba si vždy dobře rozmyslet, jestli se spíš nezvládnete pohybovat v naprosté temnotě, kdy vám osvětlují okolí jen zvukové odrazy vašich vlastních kroků.

Ani strašení není v Perception příliš dobře zpracované. Jelikož se hrdinka spoléhá výhradně na echolokaci, musí napřed děsivý prvek vydat nějaký zvuk, aby se mohl hráč řádně vylekat. Pokud ale budete chodit s hlavou skloněnou, abyste viděli alespoň trošku kolem sebe, o nemalé množství lekaček přijdete čistě z toho důvodu, že než zvednete hlavu, je po všem. Před blížícími se strašidly se dá většinou s předstihem skrýt, čímž je hráč ochuzen o většinu situací, kdy doslova poslepu hledá úkryt a ví, že další úder hůlkou jen naláká příšeru k němu.

Procházky tmou hráči zpříjemňují fragmenty příběhu a nechybí ani takové libůstky jako cestování v čase, různé flashbacky, a především, nečekaně, audionahrávky. Poslouchat ve tmě hroutícího se psychiatra, snažícího se pomoci své ženě, má jisté kouzlo. Bohužel, právě v těchto okamžicích je echolokace na škodu, protože místo absolutní tmy je kolem každičkého zdroje zvuku odpudivá šedivá aura, vykreslující okolí a předmět samotný.

Hráč navíc získává berličku v podobě zelenajících se dveří, které usnadňují procházení domu, a skrytého šestého smyslu (ukazuje dalších checkpoint), který stisknutím CTRL aktivujete, a můžete se tak lépe zorientovat v tom, jakým směrem se pustit dál. Protože ve hře není žádná mapa, jde o velice užitečného pomocníčka při bloudění ve tmě.

Se špetkou Bioshocku navrch

Když pomineme originální námět, nabízí hra už jen jednu opravdu zajímavou věc, která dokáže vytrhnout z letargie při procházení černobílého světa slepé Cassie. Vliv Billa Gardnera je nesporný a Bioshock na vás několikrát velice mocně dýchne. Ke konci vás proto drží u hraní už jen nostalgické vzpomínky na úplně jiný titul. Bez ohledu na to, jestli je řeč o drobnostech jako je nápis Arcade v místnosti plné starých herních automatů, nebo o mechanických panenkách, se kterými si ve hře užijete své, budete za tyto momenty rádi.

Perception dojíždí přesně na to, na čem chce stavět. Veskrze originální koncept se slepou hrdinkou trpí přesně tím, že hráči nabízí slepou hrdinku. K tomu přidá nepříliš zajímavou duchařinu a předem jasně omezený způsob, jak udělat prostředí dostatečně poutavým. Možná by se dalo mluvit o jakési krizi identity. Daleko líp by postava slepé hrdinky mohla zapadnout do nějaké vážně laděné adventury, která hráče nezkouší vyděsit k smrti, ale raději mu rozdrtí duši na prášek silným psychologickým dramatem.

Přes veškerou kritiku by ale Perception neměla zapadnout, protože z pohledu fanouška her se jedná o vzácně originální hru, o které se může ještě dlouho mluvit. Z pohledu fanouška her jde ale bohužel o titul, který bude opravdu bavit jen zaryté fanoušky hororů. Pro všechny ostatní bude Perception něco, o čem se možná někde dočtou, podívají se na záběry z hraní, aby pochopili, v čem je hra unikátní, a půjdou zase dál. Navenek totiž může působit sebelíp, ale uvnitř jde jen o průměrného zástupce žánru.