Pentiment

Chtěla bych se kát. Kaju se, protože jsem schopná sedět do čtyř do rána u encyklopedie fiktivního světa, se zájmem si číst o jeho historii a do krve se s ostatními fanoušky hádat, jak se která událost asi doopravdy stala. A skutečná historie nic.

Selektivní pokrytectví stranou, adventurní RPG Pentiment vypráví fiktivní příběh malíře Andrease Mahlera na pozadí reálných událostí 16. století, což je alespoň pro mě ideální způsob, jak do sebe stravitelnou formou vpravit trochu těch opravdických dějin. Paní učitelka, která mi jednou z dějepisu chtěla napálit čtyřku, i Jan Ámos Komenský by byli pyšní!

Pyšní tedy mohou být především na vývojáře a vývojářky z Obsidianu v čele s grafičkou Hannah Kennedy, kteří vdechli život alpské osadě Tassing stylem jako vystřiženým z iluminací dobové kroniky. Mahler sám jednu takovou ilustruje a v prvních minutách nic nenasvědčuje tomu, že se příběh brzy zvrtne ve vyšetřování vraždy, ba co víc, obří konspirace, která se s městem a nedalekým benediktýnským opatstvím Kiersau potáhne celé čtvrtstoletí.

Z vraždy významného šlechtice je obviněn jeden z mnichů a Andreasův přítel v jedné osobě, což mladý umělec odmítá ponechat jen tak, rozhodne se vypátrat opravdového vraha (či vražedkyni?) a předat ho do rukou spravedlnosti. Samozřejmě netuší, jaký řetězec událostí tím spustí, přičemž leckdy odkryje tajemství, která s vyšetřováním vlastně nemají nic společného, ale mohou mu s ním pomoct. Anebo ho svést na nesprávnou stopu.

Kouzlo Pentimentu tkví v tom, že v něm neexistuje správné, ale ani špatné řešení. Stop a osob, s nimiž si můžete promluvit a navedou vás určitým směrem, vám nabídne nepřeberné množství, které v časovém limitu neodvratných událostí nemáte šanci prověřit všechny. A já si na prověřování všeho hodně potrpím, takže tady jsem trpěla dvojnásob.

Jsem si prakticky jistá, že jsem nechala na smrt odsoudit nesprávného člověka, ale s tím už se ve svém svědomí musím popasovat já – a taky Andreas, který si přirozeně vyčítá, že se do celé záležitosti zapletl a v průběhu tří dekád se zvolna stupňuje i jeho psychická nestabilita a rozervanost umělcům vlastní. Nutí ho se vracet na místo, které mělo být jen krátkou zastávkou po cestě za splněním snu, aby se nakonec stalo jeho vlastním vězením a labyrintem duše, z něhož není úniku.

Čas v Tassingu plyne, děti se rodí, dospívají, lidé umírají a důsledky vašich činů formují místní komunitu a náladu v ní způsobem, který je nemožné předem odhadnout. Sedláci nemají kvůli zvyšujícím se daním a tuhé zimě co jíst, nevraživost vůči zkorumpované církvi roste, měšťané dávají od problémů chudiny ruce pryč, hospodská si nechce rozházet opata kvůli poutníkům proudícím do místní svatyně, do toho má jedna ze sester skandální poměr, no zkrátka spletenec vztahů a problémů, kde nikdy nemohou být spokojení všichni a pokaždé si to dřív nebo později někdo odskáče.

Vyšetřování v době, kdy neexistují forenzní metody a musíte se spolehnout na sérii nepřímých důkazů, je vůbec vtipná záležitost. Zvlášť když o život přijde asi nejvíc nenáviděný člověk v okolí, k jehož vraždě má nějakou formu motivu skoro každý a Mahler nedisponuje zrovna dedukčními schopnostmi Sherlocka Holmese.

Ne že by byl blekotajícím prosťáčkem, ale pár let na univerzitě a na zkušené v Itálii, které trávil hlavně po hospodách, ho na nechtěnou kariéru detektiva nepřipravilo dokonale – alespoň v mém případě, a to studoval právo a okultismus. „Váš“ Andreas se ale může profilovat i jiným způsobem, takže někdo svědomitější s jiným zázemím by se s indiciemi možná zvládl popasovat lépe, nebo alespoň zvrátil osudy některých nešťastníků, do kterých se mu u mě nepodařilo vcítit. Nebo ani netušil, že jejich problémy mezi hlazením koček a sbíráním klestí pro nevrlou vdovu může řešit.

Jak jste asi z předchozích řádků mohli vycítit vy, Pentiment rozhodně není žádnou akční adventurou. Pokud už na nějakou akci dojde, odehraje se v rámci neovlivnitelné animace – v mém případě na ni došlo během patnácti hodin přesně jednou v podobě zběsilého úprku a honičky zakončené nepříliš elegantním skokem z klášterní zdi. Vzácností jsou i minihry, které slouží spíš pro dokreslení situace a je nemožné v nich selhat, ať už luštíte šifru, nebo vykrajujete vánoční perníčky.

Kdepak, tahle adventura je přísně konverzační, přemýšlivou záležitostí s místy absurdním smyslem pro detail. Mám na mysli textové bubliny, které někdo pomalu vypisuje brkem, vymalovává štětcem, případně tiskne na pergamen, na závěr rudým inkoustem doplní svatá slova, modrým důraz, zeleným vzácnou ironii, občas opravýí nějakou tu hrubku, a to všechno v závislosti na tom, jak mluvčího a jeho erudici vnímá sám Mahler. Pokud je postava rozrušená, je roztřesené a pokaňkané i písmo, menší font obstarává zase šeptání.

V Pentimentu se vůbec nemluví, ale hra s písmem absentující hlasové herectví skvěle zastupuje. Na druhou stranu má v menu i možnosti pro dyslektiky a barvoslepé, které tenhle umělecký aspekt do jisté míry zjednoduší pro čitelnost. S českou lokalizací bohužel nepočítejte – až na nějaké to náhodné „Na zdraví!“ nebo „Sakra!“ od postav s českým původem, které se do Bavorska přimotaly.

Díky tempu je nicméně ideálním titulem na starosvětské hraní se slovníkem na klíně – konverzace vám nikam neutečou, barevně podtrhnutá slova si můžete rozkliknout do obsáhlého glosáře, stejně tak si Mahler vede deník a záznamy o jednotlivých postavách, do kterých se můžete nořit, na jak dlouho jen chcete. Jazyk vesměs není zas tak složitý, pokud nejde o dobové náboženské výrazivo, které vám hra ale stejně vysvětlí.

Textů je z povahy žánru zkrátka dost, ale nejsou to filozoficky ani konstrukčně náročné traktáty jako třeba v příbuzném Disco Elysium. Bohužel v poslední třetině hra scenáristicky trochu ztrácí tempo a kde by měla gradovat ve velkolepém vyvrcholení, tam působí už poněkud utahaně. Finální odhalení vám patrně nezpůsobí takový šok, jak tvůrci patrně zamýšleli. Síla celého scénáře tkví spíš v ovlivňování propletených osudů jednotlivých postav a rodů než v zastřešující dějové lince, která je od určitého momentu poměrně předvídatelná.

Naopak z hlediska audiovizuálního zpracování se Pentimentu nedá takřka nic vytknout. Výtvarná stránka inspirovaná kronikami je v herním světě, s drobnou výjimkou v podobě tahovky Inkulinati, v takovém rozsahu prakticky unikátní. Stylizaci doplňuje vynikající, dobově odpovídající soundtrack, který v mých uších na novou úroveň pozvedla účast hudebnice Kristin Hayter a jejího projektu Lingua Ingota. Možná nejsem takový dějepisný šprt jako Josh Sawyer z Obsidianu, ale zřejmě jsme podobní šprti alespoň přes hudbu!

Pokud máte o historii alespoň tak mizivý zájem, jako mám já, pak si tohle noření do specifického období rozbřesku novověku dozajista užijete. Ideálně tedy v kombinaci s vášní pro RPG ne ve smyslu číslíček a statistik, ale dialogových voleb, na kterých záleží a je v nich třeba vážit skoro každé slovo, protože vás nevysvobodí žádný hod kostkou, ale jedině pečlivě sesbírané indicie a dojem, který jste v minulosti zanechali. A protože nikdy nevíte, kdo je váš příští podezřelý, kdo vás přistihne při neposvěceném vykopávání hrobu, kdo se v knihovně tajně šmajchluje a kdo je klíčem k odhalení celé konspirace, který po Tassingu trousí varovné vzkazy.

I když já tohle všechno už vím, nebo alespoň tuším, nejsem si tak úplně jistá, jak Pentiment odehrát znovu a lépe, bez přetrvávajícího, hlodajícího pocitu viny. Což je pro titulní pokání patrně příznačné.