Pendragon

Pendragon tohle chápe. Je to hra o živých mrtvých, o lidech, jejichž existence je výsměchem dávné moci a slávě. Lancelot už nezabíjí draky, nehledá Svatý grál a nesvádí Guinevru, Lancelot je přestárlý vyhnanec s vráskami pod očima, který by nejvíc ze všeho chtěl dobře umřít. Artušovu královnu nepohání vášeň a láska, ale trpká sebelítost.

A největšího hrdinu z nich všech, krále Artuše Pendragona, vyvoleného, který vysvobodil Excalibur z kamene, potkal horší osud než všechny jeho přátele.

Je sám.

Muž, který vymazal rozdíly mezi svými poddanými tím, že je posadil ke kulatému stolu. Muž, kterého koruna tížila a který vždy raději bojoval po boku svých věrných, než aby se nad ně vyvyšoval. Muž, který chtěl z roztříštěné Británie plné svévolných drobných králů udělat jednu zem pro dobro všech. Muž, který ve své poslední hodince na krvavém Camlannu nemá, o koho by se opřel, když stojí tváří v tvář svému synovi a svému hříchu, Mordredovi zrozenému z Artušovy vlastní sestry.

Ke králi!

A tak se před vámi vine cesta. Pokud dojdete na její konec, Artuš bude mít ve své poslední bitvě spojence – a kdo ví, možná že i přežije a Albion neupadne do věku vlků a krkavců. Pokud to nedokážete, Mordred zvítězí.

Ta cesta vede skrz opuštěná opatství a rozbořené hrady, skrz vylidněné vesnice a začarované lesy, skrz místa, která kdysi byla krásná a plná života, ale nyní se v nich skrývá plíživé nebezpečí. Mordredovi rytíři, divoké krysy, obří pavouci, ti všichni čekají na chybu, aby vaše putování ukončili.

Ukončit ho můžou tak, že vás porazí ve zvláštní partii šachu. V každé lokaci na vás čeká deska se čtvercovými poli, tak jako zbytek hry vyvedená v unikátním, starobyle působícím vitrážovém stylu. Pak se střídají tahy – vy, nepřítel, vy, nepřítel, dokud na jedné straně všichni nezemřou, nebo dokud neprokličkujete na nejvzdálenější políčko, které znamená úspěšný útěk.

Nováčkovi bude systém připadat primitivní, protože na začátku ovládáte jediného hrdinu. Jenže jak si klestíte cestu pošmournou Anglií, získáváte spojence a při některých průchodech vám bude dělat společnost celá družina statečných – a jakmile se hrstka Artušových věrných střetne s plukem Mordredovců, z jednoduchého konceptu se stává hlavolam.

Hluboký strategický prožitek ale nedostanete nikdy. Bojiště je titěrné, jednotek málo, jedna rána vždy znamená smrt, takže boj není ani na vyšší obtížnosti, které si postupně odemykáte, nikterak komplexní. Je těžký, to ano, ale po chvíli začne být obtížné rozpoznat jednu bitvu od druhé, protože možností, jak táhnout, nikdy není mnoho, a to navzdory speciálním schopnostem některých postav.

Pokaždé jinak

Všechno naštěstí zachraňuje příběh, jak už to má ostatně studio Inkle ve zvyku. O těchto vývojářích jste mohli slyšet v souvislosti s výbornými 80 Days a ještě lepší, někdy až nepopsatelně podmanivou Heaven’s Vault, a i když Pendragon nepřekoná ani jednoho ze svých předchůdců, vyprávět rozhodně umí.

Narativ je útržkovitý, poskládaný hlavně z interakcí mezi postavami a jejich vnitřních monologů, a je pozoruhodným způsobem spojený s herními mechanikami. Guinevra, ohlušená ozvěnou vlastních kroků v liduprázdné kapli, například přemýšlí, jestli Artuše vlastně někdy milovala. Vy ji můžete popostrčit k odpovědi, která vám víc vyhovuje. A královna podle toho obdrží konkrétní bojovou schopnost.

Postupně tak s každým průchodem, který od začátku až k Mordredovi zabere klidně jen několik desítek minut (i míň, pokud ho předčasně ukončí chyba v souboji), píšete trochu jiný příběh a tvoříte trochu jiného hrdinu. Guinevra jednou dorazí ke Camlannu sama, zkřehlá a opuštěná, protože nepotkala jedinou spřátelenou duši, jindy se půlku cesty hádá s Morganou a div si nevjedou do vlasů – a Artušova čarodějná sestra ji také kdykoliv může zradit. Všechny takové příběhové křižovatky mají vliv nejen na to, kudy se děj povine dál, ale i na to, jak užiteční budou vaši hrdinové v soubojích.

Nové vyprávění

Jak už jsme psali, „konec“ není daleko, může se vám stát, že během svého prvního průchodu, hodinu poté, co jste hru nainstalovali, Mordreda zabijete – nám se to například s královnou Guinevrou podařilo. Jenže pak si zvýšíte obtížnost, zkusíte to znovu s některou z postav, které jste během své cesty potkali (a tím jste si je odemkli) a zahynete ve třetí bitvě, protože jste narazili na nového nepřítele, který se na nižší obtížnosti vůbec nevyskytuje.

Je umění v hráči vzbudit chuť začít znovu, když právě prohrál, a tohle umění musí zvládnout každá dobrá roguelike. Některé toho docílí tak, že vám nadělí nové zbraně nebo schopnosti, Pendragon vám radši přislíbí nové příběhy.

Co se asi stane, když se tentokrát ujmete paní Rhiannon? Jak se asi vyvine vaše putování, pokud v lese potkáme zatoulaného sira Kaye? Obětuje se, aby mohla Rhiannon uprchnout z beznadějné situace? Zahynou oba dva? Vrazí mezi ně klín ta stará čarodějnice Morgana?

Možností je kvůli náhodné povaze hry obrovské množství, a i když některé příběhové linky jsou bezpochyby slabší než jiné, milovníci Artušovy legendy si užijí každý jeden z nich, domyslí si hlasy a mimiku za stručnými dialogy. I když je škoda, že některé postavy zkrátka nemají moc co říct a působí spíš jako pomocné bojové síly než jako lidé s vlastními názory, motivací a minulostí.

Poslední bitva

Pokud vám artušovští hrdinové nic neříkají a nemáte chuť je poznávat, jen si chcete užít přemýšlivou strategii, pak se Pendragonu širokým obloukem vyhněte. A naopak, jestli Camelot nosíte v srdci a třeba jste nedávno dočetli famózní Mlhy Avalonu, hrajte, i když nejste žádní velcí taktikové. Inkle se vám odmění tím, že vás příjemně rozesmutní.

Nečekejte radost, nečekejte triumf, zlatý věk Camelotu nevzkřísíte. Ale Artuš si nezaslouží umřít sám.