Paradise Lost

A teď otevřete oči a vydechněte. Covid je pořád tady. E3 nebude. Ken Levine je kdovíkde a o příštím BioShocku nevíme vůbec nic. A ten skvělý nápad s polským dítětem v nazibunkru? Tak ten zpracovala banda fušerů. Vítejte v recenzi na Paradise Lost.

Ledová sprcha

Když jsem si nedávno přečetl synopsi téhle hry na jisté stránce poskytující recenzní kopie novinářům, byl jsem velmi zaujat. Přeci jen autoři brnkají na struny, které mi zpravidla způsobují příjemné šimrání v podbřišku. A dopředu bych ještě chtěl objasnit jednu věc: Ne, opravdu jsem nečekal, že dostanu další BioShock, aby mě někdo náhodou neosočil, že jsem do hry vstupoval s nerealistickými očekáváními. I tak jsem ale zklamán.

Paradise Lost od polského studia PolyAmorous je prachobyčejným walking simulátorem, akci v něm nečekejte žádnou a interakce s prostředím je extrémně omezená, k tomu se ale dostaneme později. Přestože jsem vůči podobným antihrám většinou rezervovaný a mnohem raději je označuji za interaktivní zážitky, mám v rámci žánru i nějaké ty oblíbence, například vynikající baladu What Remains of Edith Finch.

Jeden by řekl, že udělat povedený walking simulátor nemůže být tak těžké, stačí mít dobrý námět a schopnost vybudovat solidní atmosféru. A Paradise Lost dokonce obojí zvládá nadmíru dobře, je ovšem až s podivem, jak moc selhává ve zdánlivě marginálních, ale o to podstatnějších záležitostech.

Tak předně, najdete tu asi nejotřesněji zpracovaný pohyb, jaký jsem kdy ve hrách viděl, což je ve titulu, kde je chůze ústředním prvkem hratelnosti, docela velký problém. Dvanáctiletý Szymon, kterého dostanete do rukou, se pohybuje s mrštností a grácií Panzeru VI, otočit ho o 180 stupňů je zoufale nevděčný úděl a ještě ke všemu NEUMÍ BĚHAT. Které dvanáctileté dítě neumí běhat? Dobře, dnes asi každé druhé, ale polské dítě v jaderné postapokalypse?

Los! Los!

Procházení hrou je tak neskutečně, ale neskutečně P O M A L É. Chápu, že autoři chtějí, abychom si jimi vytvořený svět vychutnali, ale ve chvíli, kdy mi neumožníte činit tak dle mnou zvoleného tempa, máme spolu problém, kapišto? Za naprosto šílený nápad pak považuji mechanismus otevírání dveří, případně provádění dalších mechanických úkonů, jako je třeba veslování. Nevystačíte si tu s prostým stisknutím jednoho tlačítka, nýbrž musíte pokaždé absolvovat zcela idiotskou „minihru“ se směrováním analogu a tisknutím triggeru. Proč?

Podobně nepochopitelná je možnost uchopit některé předměty, ačkoli nemají pro vyprávění pražádný význam. Taktéž můžete otevřít některé zásuvky, ve kterých ale zpravidla nic není, prostě je to jen aktivní bod v místnosti, asi aby se neřeklo. Jen přibližně dvakrát vás hra přiměje něco sebrat a donést na stanovené místo, jinak se interakce s prostředím smrskává na čtení různých dokumentů popisujících, co se vlastně v bunkru stalo.

Kritiku musím vyslovit i za otřesný (ale skutečně otřesný) dabing, který patrně namlouvali prodavači z krakovské tržnice, toho času bez práce, a za zcela ohavné ztvárnění lidských postav a obličejů, což je ale malý problém, protože se ve hře objevují jen asi ve dvou scénách.

Aspoň ta atmosféra

Jakkoli bývám ke hrám spíše přísný a v případě grafiky obzvlášť, musím tentokrát vyzdvihnout design prostředí a jeho atmosféru. Autorům se podařilo skvěle vystihnout pompézní a okázalý styl Třetí říše a postavit jej do ostrého kontrastu s chladnou a odosobněnou industriální šedí, která je pro nacistické Německo a jeho praktiky úplně stejně typická.

BioShock jsem na začátku nezmiňoval náhodou. Jakkoli má Paradise Lost spoustu problémů technického rázu a ve finále je jeho příběh (včetně vyvrcholení) spíše předvídatelným zklamáním, právě na první díl slavné série odehrávající se v podmořské utopii jsem v průběhu hraní opakovaně vzpomínal. Když Szymon prvně dorazí na podzemní nádraží v masivní jeskyni plné opuštěných kufrů a pohlédne na mramorové haly zdobené orlicemi a rudými prapory, zanechalo to ve mně stejný dojem zašlé slávy a opuštěného luxusu jako můj výlet do Rapture.

I tady postupně zjišťujete, co se stalo, skrz audio deníčky a zápisky, i tady s vámi bude skrz vysílačku komunikovat průvodce, který možná není tak úplně spolehlivý. Z celého tématu Paradise Lost úplně stříká potenciál, líbilo se mi ztvárnění uživatelského rozhraní retrofuturistických počítačů a technologie za jejich fungováním dokonale zapadá do monstrózních zvěrstev, jichž se hitlerovské Německo dopouštělo.

To je jako všechno?

Bohužel je to celé nesmírně předvídatelné, průhledné. Nejpozději od poloviny víte, kdo je vaše přítelkyně na telefonu a umíte si představit, jak to celé dopadne. Hra má více možných konců, mezi nimiž se rozhodujete až v samotném závěru, a nevím sice, jaké jsou ty ostatní, ale můj rozhodně nebyl nijak uspokojivý.

Chtělo by se mi říct, že v případě Paradise Lost je cesta důležitější než cíl a nasávání atmosféry může poskytnout uspokojení, když už ne zábavu. Jenže plahočení se po chodbách, halách a kancelářích a rozmotávání zašmodrchaných událostí ztrácí tempo, autoři nedokáží zatlačit na pilu a téma pořádně vytěžit. Celou dobu jsem měl pocit, že jen kloužeme po povrchu, že, zatraceně, tenhle námět má tak obrovský potenciál, že TOHLE PŘECE NEMŮŽE BÝT VŠECHNO. Jenže je.

Po dohrání, nebo spíš projití, se tedy dostavila jen pachuť z toho, že tu máme další skvělé potenciální téma, které si pro sebe ukradla průměrná hra, a tudíž už zřejmě lépe zpracováno nikdy nebude. Paradise Lost má kolem pěti hodin a ani tak jsem jej nedokázal absolvovat na jeden zátah. Za čtyři stovky v PlayStation Store tahle cesta do neznáma nestojí.