Paper Mario: The Thousand-Year Door

Jak už název napovídá, Paper Mario: Thousand-Year Door HD je remake dvacet let staré hry z GameCube, kterou jsem tehdy, bez mučení přiznávám, nehrál. Stejně ale jako v případě nedávného Mario vs. Donkey Kong Remake si ale dovolím odhadovat, že většina českých majitelů Switche na tom bude nejspíš podobně, a i pro ně to budou převážně nové hry.

A jako nová hra, navíc ještě za plnou cenu, obstojí Paper Mario: Thousand-Year Door HD popravdě jen tak tak. Jde o moc hezký remake který se hraje skvěle, jenže jeho největší předností je spíše překrásný vizuál a povedená hratelnost.

Typická hravost Nintenda

Paper Mario: Thousand-Year Door HD se nezapře a opravdu v něm už po pár prvních minutách uvidíte desítky let starou hru. V tom dobrém, ale i v tom špatném. Základy, jakkoliv funkční, totiž trochu zestárly. Famózní je ale překrásný vizuál, celý z papíru. A je přesně tak krásný, hravý, pestrý a originální, jak ho vidíte v přiložených videích.

Je sice pravdou, že ať už je grafická stránka sebevíc nádherná, dnes už zrak nikomu nevytře. Nejde totiž ani zdaleka o prvního papírového Maria (viz třeba nedávný a taktéž povedený Origami King) a navíc jsme tu měli kartonového Yoshiho, nebo třeba vlněného Kirbyho.

Moc takových her pořád není, ale holt už nejde o nic unikátního. I tak ale vypadá Paper Mario: Thousand Year Door HD krásně – moc hezky se na něj kouká a tvůrci navíc papírový styl využívají nejen vizuálně, ale dokáží jím také skvěle okořenit hratelnost.

Mario se totiž může třeba seskládat do papírové vlaštovky a kousek popoletět, může se otočit na stranu a jako kus papíru se tak vejde do tenké škvíry, nebo z něj může být třeba papírová lodička. Hravých nápadů je celá hra, kdy za zmínku stojí třeba ještě stylové „odklopení“ čelní papírové zdi při vstupu do budovy. Na kreativitu, s jakou se celá hra hýbe a funguje, je radost pohledět.

Mario trochu jinak

Pokud neznáte původní hru z GameCube z roku 2004, tak vězte, že Paper Mario: Thousand-Year Door HD je v podstatě regulérní JRPG. Nepříliš komplexní, relativně přímočaré, ale pořád JRPG s většinou toho, co k tomu patří.

Tedy s příběhem, inventářem, dialogy, tahovými souboji, předměty, parťáky, akcí, prozkoumáváním prostředí a dalšími žánrovým nezbytnostmi. Jen je všechno zabalené v nápadité hravosti Nintenda a krásném papírovém vizuálu.

Téměř celá hra se odehrává v městečku Rogueport a jeho okolí, což je jedna z nejsilnějších stránek celé hry. Rogueport má totiž do naleštěného Houbičkového království velice daleko.

Jde o špinavé přístavní městečko s rozbitými okny, bočními uličkami, odpadky, pochybnými postavami, gangy a uprostřed náměstí visí oprátka. Něco takového je v kontextu Maria velice netradiční, unikátní a funguje to na výbornou. V některých částech hry se podíváte i mimo Rogueport, ale o tom vám nechci nic prozradit, neboť čím méně toho víte, tím líp.

Jednotlivé kapitoly jsou totiž velice pestré nejen svým prostředím, ale i nápady a je radost to všechno objevovat. S každou další epizodou vás sice začne víc a víc trápit časté vracení se do už dávno prozkoumaných lokací, což začne být poněkud úmorné a nudné, nicméně přežvýkávání už stráveného alespoň trochu vyvažuje také nemalý přísun nového – nových lokací, soubojů, nepřátel a úkolů.

Partička

Jak už padlo výše, Mario na to tentokrát není sám. Postupem času na sebe nabalíte hned několik zajímavých osobností, ale ty největší stálice nečekejte. Jako první se k vám třeba přidá Goombella, tedy jakási ženská verze Goomby, jejíž schopnost je dávat vám někdy více, někdy méně užitečné kontextové informace k prostředí, přátelům i nepřátelům. Následují Koops, jehož krunýř můžete využít k útoku, Madame Flurrie zase umí ovládat vítr, Yoshi vás sveze i přes propasti a tak dále. Parťáky můžete měnit, jak je libo, skrze šikovné a rychlé menu, tudíž je lze kontextově využívat podle situace.

Leckdy totiž narazíte například na mírně odloupnutý kus stěny (nezapomeňte, všechno je tu z papíru), a tak stačí aktivovat větrné schopnosti Madame Flurrie, papír se odloupne, a vy máte zpřístupněnou tajnou místnost nebo třeba novou cestu. Nechybí tak ani lehký nádech metroidvanie.

Mario jako takový pak ale žádnou veleunikátní schopnost nemá, ten se může jen a pouze ohánět velkým kladivem, jenže se zničitelným prostředím nepočítejte, když někde vidíte krabici, ještě to ani náhodou neznamená, že ji můžete rozbít.

Jevištní akce

Jedním z hlavních herních prvků jsou pochopitelně souboje. Ty jsou tahové, odehrávající se na pódiu stylového papírového divadla, kam se na vás postupně chodí dívat diváci. A čím víc je dokážete svými bojovými schopnostmi ohromit, tím spíš vám nadělí svoji přízeň, kterou pak můžete proměnit za speciální schopnosti. Interagovat můžete nejen s publikem, respektive publikum s vámi, ale také s různými jevištními proprietami, které mohou s vaší pomocí třeba spadnout na nepřítele.

Souboje jsou ve svém jádru jednoduché a fungují dobře. Máte několik postav, každá několik útoků (včetně předmětů), nechybí ani typické mariovské skákání, a jdete do akce. Ze začátku jsou souboje triviální, neboť je hned jasné, na kterého nepřítele můžete skočit a kterého bacit po hlavě kladivem a všechno je rychle za vámi. V pozdějších fázích je už ale nepřátel, předmětů a možností mnohem víc, a tak je potřeba přemýšlet, plánovat a vhodně řetězit jak schopnosti postav, tak i předměty.

Hned od začátku máte ale možnosti aktivního útoku i aktivní obrany, tudíž nestačí jen pasivně vybrat útok z menu a koukat, jak Mario něco udělá, ale ideálně musíte tomu skoku na hlavu dopomoct zmáčknutím tlačítka „A“ v pravou chvíli a instalatér skočí dvakrát. Kladivo zase můžete levou páčkou natáhnout dozadu a ve správný moment pustit, čímž má větší účinnost.

Podobně je to i s obranou, kdy se můžete opět rychlým stiskem tlačítka v tu správnou chvíli ubránit útoku a neschytat tak žádné poškození. Systém je to jednoduchý, ale funkční a hezky oživuje jinak relativně standardní souboje.

Jakkoliv jsou tak souboje propracované a solidní, osobně jsem se na ně nijak zvlášť netěšil. A vzhledem k žánrovému stereotypu, kdy na vás může během procházení prostředím nepřítel poměrně nečekaně vybafnout a souboji se nevyhnete (ale z některých lze prchnout), mi přišly po několika hodinách místy až rušivé. Nechápejte mě zle: Střety nejsou nudné, jako spíš občas prostě zbytečně dlouhé a repetitivní, rozhodně ale ne nezábavné.

Mnohem raději jsem se totiž procházel po fantasticky nádherném prostředí, bavil se s pestrými postavami, řešil nápadité úkoly, imaginativní minihry, zábavné miniaktivity a všemožné malé i větší hádanky v prostředí, než že bych nadšeně stál na prknech, co znamenají svět.

Zase polovičatě

Paper Mario: Thousand-Year Door HD je bohužel stejně krásný a zábavný, jako je nekonzistentní. Chvílemi na vás mluví postavy jako na malé dítě, všechno polopaticky vysvětlují až do zemdlení, a pak vám ještě nabízí zopakování všech těch (triviálních) informací. Přitom rozhodně nejde o hru pro děti, je to skutečně RPG, byť pochopitelně ne zrovna nejkomplexnější. Musíte mít trochu přehled co se děje, musíte spravovat předměty, schopnosti i parťáky, musíte přemýšlet, v soubojích je potřeba taktizovat a používat jak hlavu, tak rychlé reakce.

Je s podivem, že Mario tady nejen že nemluví, on tady ani nic „nepíše“, takže s vámi ostatní sice komunikují (tedy, přesněji řečeno píší, protože dabing byste tady hledali marně), ale vy prostě jen a pouze mlčíte.

U her, jako je nedávný Mario vs. Donkey Kong Remake, kde jde v podstatě jen o sérii puzzlů, bych to ještě překousnul, ale tady máme RPG, kde je nějaký příběh, něco pořád řešíte, dialogy jsou časté, pořád na vás někdo mluví a vy nic. Jakože opravdu vůbec nic, Mario jen stojí a kouká a u některých dlouhých dialogů, respektive monologů, dokonce zavře oči a usne ve stoje. Hezký detail, ale občas jsem měl bohužel tendence prozívat některé ukecané postavy i já a zábavné to nebylo.

Což je celkově trochu problém tempa hry, kdy jsou některé pasáže zbytečně pomalé, natahované a nudné, zatímco jiné jsou možná až příliš svižné, jen aby pak najednou dupnul na brzdu další zdlouhavý monolog. Který mimochodem nejde nijak zrychlit, nebo přeskočit.

A aby toho nebylo málo, zase nejsou vůbec žádné normální či pokročilé možnosti nastavení (jen vibrace a jas!), nemluvě o jakýchkoliv možnostech nastavení přístupnosti. Nic takového tady nenajdete. A zase tu Nintendo ve své vlastní hře nepodporuje dotykové ovládání na svém vlastním zařízení. Uživatelské rozhraní i tlačítka v menu jsou přitom natolik velká, že by na ně klidně šlo ťukat prstem.

Tedy opět stejný případ jako Princess Peach: Showtime nebo Mario vs. Donkey Kong Remake, nebo několik jiných her Nintenda. Nevím, jestli je to pořád ještě na ostrou kritiku, nebo opravdu už jen na rezignované povzdechnutí, ale dle mého osobního názoru je něco takového v dnešní době už prostě a jednoduše špatně.

Tvrdohlavý papírák

Paper Mario: Thousand-Year Door HD je velice povedený remake starého JRPG, který ale zcela logicky zůstává nohama v desítky let starém, z dnešního pohledu už poměrně tvrdohlavém designu. Pro hráče původního titulu půjde asi o nirvánu, pro fanoušky žánru a Maria zase o velice povedený a zajímavý kousek. Běžnému „modernímu“ hráči nemá staronový Paper Mario nad rámec jakéhosi sympatického historického okénka zase tolik co nabídnout.

Za mě by papírovému Mariovi slušelo buď výrazně víc zásahů do designu, nebo alespoň výrazně nižší cenovka. Takhle je to sice zábavný a opravdu povedený kousek, jenže čistě za sebe si na Switchi raději po několikáté rozehraju Octopath Traveler, než podruhé Paper Mario: Thousand-Year Door HD.