Paper Mario: The Origami King

Mario & Luigi či Paper Mario obracely naruby zákonitosti Houbového království, kde se najednou z nepřátel stávali spojenci, a odlehčenou hru na hrdiny mísily se zábavnými dialogy. V tom pokračuje i nynější Paper Mario: The Origami King, a jelikož vychází na Switchi, pro mnohé hráče bude vůbec první zastávkou v tomhle světě.

Výstřední podívaná

Každý novější Paper Mario v sobě měl jakýsi ústřední prvek. Vždy šlo o nápaditá tahová RPG, kde jste si mohli užívat vtipné papírové narážky a Mario se ukládal do postele tak, že jako list vklouzl mezi matraci a přikrývku. Později se na to nabalily všelijaké přídavky – obracení perspektivy či karetní systém. No a Origami King, který před vás rád staví souboje i zábavné hlavolamy, je zase posetý dírami.

Občas jen tak kosmeticky, občas jsou díry překážka, kterou je třeba odstranit. Jednak proto, abyste si užili nadšený výraz v instalatérově tváři, když do vzduchu vyhodí spršku konfet, které propast zacelí, a jednak proto, abyste se zkrátka a dobře dostali dál.

Člověk se tu skutečně cítí, jako kdyby napravoval pošramocený svět, což je efektní připomínka, že Nintendo dokáže i z nejběžnějších záležitostí vykřesat zábavu a že když do hry doslova dělá díry, výsledek umí být krásně barevný, mnohdy okouzlující a praštěný.

Padouchem, jak je v této sérii zvykem, není ani Bowser, ani jeho pohůnci, nýbrž samozvaný král Olly, takový papírový rasista. Olly věří, že světu by bylo lépe bez nezábavných 2D tvarů, jelikož budoucnost spočívá ve skládaném origami. Napadne tak hrad princezny Peach a obalí jej barevnými stuhami.

No a je pochopitelně na Mariovi, aby s pomocí Ollyho benevolentnější sestry dal všecko do pořádku. A ano, pomohou jim i Bowserova monstra, Maria tu totiž mají za celebritu, což mile ilustruje výkřik jednoho Goomby ve stylu: „Jsem tvůj největší fanoušek!“

Otoč, skoč, udeř

Méně tradičně působí soubojový systém. Šarvátky se totiž odehrávají v kulaté aréně rozdělené do prstenců a políček, jimiž lze rotovat, potažmo měnit jejich pořadí. Každá bitva tak ve skutečnosti představuje rébus, jelikož je třeba v omezeném počtu tahů přeskupit nepřátele na hracím poli tak, aby skončili hezky v řadě za sebou, to když jim chce Mario přeskákat po hlavách, nebo ve čtveřici po dvou, když je na řadě rána kladivem.

Leckdo se nového zpracování bál, ale nakonec dopadlo dobře. Ano, někdy se bitev nakupí příliš a to už ukrutně zkouší vaši trpělivost. Tentokrát nezáleží na načasování akcí, tedy stisku tlačítka ve správný čas, aby hrdina vykryl úder a sám způsobil bolest o pár bodíků větší. Ale nakonec je vždy stejně uspokojující, když prstence dosednou, kam mají, a během jednoho kola je po origami nepřátelích.

Hra je velmi shovívavá, na game over asi příliš často nenarazíte. Nejvíce se člověk namůže, když se snaží rozseknout tužší soubojový puzzle, a kdyby se nechtěl trápit, má k dispozici přehlídku pomocníčků v čele s Toady. Tahle upištěná stvoření Mario nachází během svého dobrodružství uvězněná na nejneuvěřitelnějších místech. Čím více jich vysvobodí, tím lépe, protože Toadové pak souboji přihlíží a za drobný poplatek vyřeší část hádanky či doléčí zranění.

Pokud by to někomu připadalo příliš lehké, a ono často skutečně je, může se těšit na setkání s bossy. I k těm dochází v kruhové aréně, nicméně role se obrací. Mario nestojí uprostřed a nehýbe s prstenci, nýbrž začíná naopak zvenčí a snaží se obracením načrtnout cestičku k bossovi, jehož posléze něčím majzne a tak všelijak podobně.

Tady se ke slovu daleko více přihlásí strategie, jelikož každý z hlavních oponentů je unikátní. A z toho důvodu je unikátní také zbraňový arzenál, který proti němu použijete – kladiva vrhací či zlatá, botky naleštěné nebo s ostny na dupání po želvích krunýřích.

Rozmarné putování

A právě zde Origami King rozkvete a ukáže, jak mile výstřední i vynalézavý umí být. Obzvláště v pozdějších fázích, kdy Ollyho setra Olivia ovládne schopnosti čtyř mýtických stvůr a vydá se s nimi porážet Ollyho skládané pobočníky. Děrovačka je schopná Maria připravit o tvář, a pokud ji nešťastník během souboje nezíská zpět, musí si poradit s nižšími životy. Izolepa zase slepí jednotlivé prstence, krabička pastelek vystřeluje jeden projektil za druhým.

To, co se odehrává v mezidobí, je podobně působivé. Uznáváme, trvá to nějakou chvíli, ale Mariovo putování tu v pozdějších misích mnohdy připomíná Zeldu. Jezdíte na bugině po poušti jako z Ocarina of Time, je tu celá námořní výprava za pokladem, která připomene Wind Waker, šmejdí se tu v palácích z ohně a ledu.

Návštěvu v doupěti ninjů zase hned následuje kovbojská přestřelka. Baletí se, tančí na diskotéce a soutěží v dovednostní show Shy Guys Finish Last. Jistě, Paper Mario byl na živosti a hříčkách vystaven, ale i tak je tuze hezké, když si na samém konci uvědomíte, kolik jste toho v jedné hře prožili.

Slibný krok správným směrem

A co výtky? Origami King dokáže být rozvleklý a na to, jak je co do nápadů velkorysý, bychom si přáli, aby je dávkoval chytřeji a začal s tím dříve. Některé prvky, především zajímavá prostředí a postavy, se dostaví až po čase, a to už může netrpělivý hráč odpadnout. Nebyl by to Paper Mario bez jistých hlušších míst, nicméně nejde zase o úplné hlouposti jako kartičkový gimmick ve Sticker Star.

Origami King je ale také po více než deseti letech prvním titulem v sérii, který se nezdá prázdný a plytký, nýbrž je naplněný až po strop. A těžko se hledá hra tak působivá na pohled, která navíc pobaví četnými vtipnými průpovídkami, ulítlými hříčkami nebo prostě Luigim, který chudák celou hru pátrá po jednom klíči a ne a ne najít ten správný.

Pro značku, která se poslední léta hledala, je to zkrátka významný posun. Ano, má pár děr, ale vy si zapamatujete spíš všechnu tu legraci, kterou jste zažili, když jste se je snažili překonat.