Pandora's Tower

Verdikt
73

Vyspělé RPG, které trápí slabší technická stránka, opakující se situace a příliš rychlý respawn příšer. Pokud se přes problémy přenesete, odmění vás hra sympatickou hratelností, dobře zpracovaným pohybovým ovládáním a hlavně emocionálním příběhem s pěti různými konci.

Další informace

Výrobce: Ganbarion
Vydání: 13. dubna 2012
Štítky: fantasy, jrpg, rpg

Japonská RPG mají několik styčných ploch: zajímavý příběh, atypický soubojový systém a většinou i nepříjemnou nutnost neustále procházet stejné lokace za účelem získání vyššího levelu a tím i větší šance na likvidaci dalších nepřátel. Pandora’s Tower v tomto ohledu není výjimkou, ale naštěstí dělá vhodné kompromisy směrem k tomu, aby vás brzy neotrávila a vy jste se naopak solidně bavili.

Romeo a Julie

Premisa se točí kolem dívky jménem Elena a jejího milence Aerona. Elena se jako jedna z mnoha dívek stala obětí kletby, která ji pomalu mění v nestvůru. Ke zlomení kletby je třeba, aby snědla maso „mistrů“ (kolosálních příšer = bossů) z třinácti velkých věží. Sama se však na hrdinské činy necítí a úkol tak zůstává na bedrech mužské části páru, které se logicky ujímáte vy.

Přímý oslí můstek v tomto případě vede hned k mechanismům hry, ale už teď se musíme zastavit a zdůraznit jednu věc. Jakkoliv zní příběh ve své základní myšlence přímočaře, dokáže být neskutečně emotivní a přes fantaskní prvky reálný.

V průběhu celé hry totiž místo srdceryvných a kýčovitých scén zažíváte spíše menší a civilnější chvíle sepjetí obou členů páru (zvlášť roztomilá je večeře s Elenou, kdy se vám celou dobu omlouvá, že neumí moc vařit), které se vám svou podobností s normálním životem zaryjí neskutečným způsobem pod kůži.

Vaše pravidelná dávka emocí

O to více potom bolí, když vidíte, jak je Eleně zle nebo si nedej bože ve věži podle ubíhajícího časového limitu (kolem půl hodiny) představujete, jak se pozvolna mění v monstrum. A není nic horšího, než když hra v určitých chvílích Elenu i přímo ukáže.

Kletba totiž vůbec není jen součástí příběhu, ale svou roli má přímo v mechanismech hry – pokaždé, když odejdete z úkrytu obou milenců, začne se počítat již zmíněný cca půlhodinový limit a Elena se začíná proměňovat v příšeru. Pokud ji do té doby neseženete aspoň nějaké maso (maso služebníků, resp. slabších příšer, sice kletbu nezlomí, ale dokáže ji aspoň dočasně zvrátit a poskytnout vám cenný čas navíc), hra končí a vy svůj úkol nesplníte.

Ideální samozřejmě je, pokud celou věž i se zabitím závěrečného bosse, dokážete proběhnout v již zmíněném limitu. Jakkoliv se to může zdát jednoduché a spousta z vás si při představě pouhých několika hodin zábavy pohrdlivě odfrkla, rozhodně to jednoduché není a v pozdějších levelech se budete určitě několikrát vracet, než si zpřístupníte tu nejrychlejší cestu k vrcholu a k bossovi. Z toho plyne, že cesta k bossům není přímočará a Aeron musí překonat řadu překážek – jmenovitě monstra a spoustu puzzlů.

Řetězobijec

Při bojích s bossy i menšími potvorami přichází na řadu buď Aeronův meč (nebo dvě dýky či kosa, podle toho, co najdete a budete preferovat), ovládaný skrz mačkání tlačítek a skládání jednoduchých komb. Daleko zajímavější však je použití řetězu, tedy druhé zbraně, který ovládáte pohybem Wiimote, resp. jeho přesným zaměřením. Právě řetězem můžete vytrhávat z těla bossů životodárné maso a při bojích s menšími příšerami jej použít k získání podstatných výhod.

V jednoduchém soubojovém systému si totiž autoři pomocí řetězu našli místo i pro takové libůstky, jako je oslepování nepřátel, ochromování končetin (zvláště účelné při sestřelování létajících nestvůr) nebo jejich svázání k sobě, což má za následek přenos poškození z jednoho nepřítele do druhého. Díky tomuto prvku tak získávají souboje nečekaný taktický rozměr a zůstávají zábavné i v pozdějších částech hry – pokud tedy hře odpustíte příliš rychlý respawn nestvůr a nutnost vybojovat spoustu těžkých soubojů hned několikrát.

Druhou kapitolou jsou pak hádanky spojené s okolním prostředím, které lehce připomínají Zeldu. Jejich řešení je však ve většině případů méně originální, a i když se tvůrci snažili neustále navozovat dojem něčeho nového, brzy zjistíte, že k řešení vždy stačí pouze použít řetěz a trochu zapojit fantazii. Což je škoda, protože různá prostředí věží doslova vybízejí k tomu, abyste používali specifické postupy a pokaždé zkoušeli něco zcela nového a originálního.

Kam se schovalo RPG?

RPG systém je schován do neustálého vylepšování vybavení a sbírání materiálu, které však má podstatný háček. V průběhu celé hry se totiž musíte rozhodovat, jestli je pro vás důležitější potěšit Elenu a postupně naplňovat ukazatel spokojenosti obou milenců, podle něhož se určuje konec hry, nebo si raději budete suroviny i peníze škudlit a nakupovat u čarodějnice a rádkyně Mavdy potřebné vybavení, brnění a ochranné talismany. Rozhodování tak naštěstí neleží jen v rovině „větší dmg nebo víc hit pointů“, ale přímo ovlivňuje zážitek z hraní. Za což dáváme rozhodně palce nahoru.

Méně slov chvály máme ale k vizuálnímu zpracování celé hry, které bohužel není ničím originální a na rozdíl od The Last Story ani nemačká z konzole ten nejlepší výkon. Rozdílnost jednotlivých prostředí a fakt, že kvůli časovému limitu nemáte moc čas se kochat, tuto nevýhodu do jisté míry smazávají. Co však smazat nedokáží je špatný pocit z pevně ukotvené kamery, která vám mnohdy nenabídne zrovna ten úhel, který byste právě potřebovali.

I přes to ale lze Pandora’s Tower s klidem doporučit hlavně dospělejším hráčům, kteří v prvé řadě vyhledávají příběh. Právě ten vyvažuje, společně se solidní hratelností, popsané chyby, přičemž prim zde zejména povedený soubojový systém s chytře zabudovaným pohybovým ovládáním.