Pandora: First Contact

Koncept na dlouhé lokte

Série Civilization navenek působí dojmem, že k tvorbě její kopie stačí jeden programátor zažraný do ekonomicko-válečných propočtů, dále jeden game designér, co výmysly programátora seškrtá na ty zábavnější, a nakonec armáda grafiků a betatesterů, kteří tomu celému dodají kabátek a vyčistí hratelnost. Že to není tak jednoduché, dokazují i neoficiální hry jako Call to Power, u nichž zdaleka největším problémem bylo nekonečné nevyvážení. A 4X strategie, u které hapruje balanc? To je bolestivější než operace zubů.

Hratelnost Civilization bez kompromisů je tedy vyhrazena pouze fachmanům z Firaxisu, kteří však zůstávají zoufale zakonzervovaní a s novými díly řady se zrovna nepřetrhnou. Fanoušci tak nakonec sjíždí pouze nové kopie staré Civilization ve snaze objevit něco, co dříve neobjevili, nebo objevili a dávno na to zapomněli. Právě díky tomuto třeba odhalí, že Civilization II je dodnes famózně hratelná, poněvadž nabízí prvky, na které se pozapomnělo i u nejmodernějších dílů série – od primitivně snadného modování přes souboj podobný revolučním nápadům z Civilization V (ale bez jejích problémů) až po možnost teraformovat Saharu do deštného superpralesa.

Pandora otevírá svou náruč

Právě prakticky neznámá Pandora přímo čpí zjevnou inspirací v Sid Meier‘s Alpha Centauri (SMAC) na tolika frontách, že z toho pomalu kouká žaloba. Jinými slovy: vážené přátelé, je to tu! A skoro všechno! Všecičko, co vám od dob SMAC chybělo, si vývojáři Pandory vzali k srdci a rozhodli se to gentlemansky obšlehnout.

Od možnosti stavět jednotky nemlich stejným způsobem jako ve SMAC (podvozek, zbraň, brnění, schopnost) přes domorodou zvířenu, která bude hráči nahánět strach, leč ji rovněž lze rekrutovat do svých řad (tentokrát pomocí feromonů, nikoliv psiotiky) až po báječné futuristické technologie. V Pandoře je prostě přítomnost leccos, čemu se série Civilization odjakživa vyhýbá jako čert kříži – ke své vlastní smůle, evidentně.

Nenechte se ale klamat obrázky podobnými Civilization V. Byť v Pandoře najdete i hromadu zelených stromů, dojde rovněž na spousty jiné ufounské flóry a celkový dojem stojí kdesi mezi původní rudou planetou a Pandorou z Avatara. Tahle Pandora není tak depresivní jako kdysi, leč ani tak roztomilá a k zulíbání jako jmenovkyně od Jamese Camerona.

Půdorys hry je tedy jasný naprostému laikovi: města se sestávají z občanů, primárně produkují „produkci“, několik tahů mohou stavět vylepšující budovy či jednotky než narazí na sousedy a vůdce se s nimi buď spojí, nebo jim dá na budku. To, čím se Pandora odlišuje od Civilization V, je nikoliv historická, nýbrž futuristická atmosféra a s tím i odlišný typ hraní.

Sci-vilization

Od ideových soukmenovců se Pandora liší třeba jednotkami. Velmi rychle po začátku hry dostanete možnost budovat křižníky, rozličné tanky i bombardéry. Tyto si v průběhu hry můžete elegantně vylepšovat, zároveň však velmi důležitou roli hrají i podpůrné, „bonusové“ útoky. Fungují podobně jako například „generálské schopnosti“ v C&C: Generals nebo Company of Heroes: za jisté budovy můžete co pár tahů oponentům na hlavu shodit orbitální bomby, později atomovky a nakonec i umělou černou díru.

Jakmile se útok použije, několik tahů se opět regeneruje. Síla těchto ataků je v rukou AI i hráče zcela zásadní – ani sebelepší jednotka bránící frontové město nevydrží orbitální bombardování nasyslené do jediného tahu. Je tedy nutné počítat s razantními ztrátami a buď agresivní hrou, nebo naopak několikanásobnou defenzivou. No a černá díra z konečné fáze hry má totožný význam jako planet buster ze SMAC.

Liší se i kolonizace a budování měst. Podobně jako lze bonusově „schopnostmi“ útočit, je rovněž možné dopomoci městům k rychlejšímu růstu klonováním. Expanze je však přímo dána tím, co vše vám planeta dovolí. Agresivní domorodé organismy činí z prvních několika desítek tahů strategickou variaci na survival horor, protože oproti SMAC patří planeta ufounům už od počátku – xenobastardi se neobjevují náhodně jako dříve, ale podobně jako barbaři v poslední Civilization se donekonečna rodí ze své mateřské základny, dokud ji nevyčistíte. Na druhou stranu to pro strategické hráče může být i výhodou, zaměří-li se na zajímání potvor.

Zkrátka a dobře, Pandora je neoficiálním remakem SMAC pro dnešní hráče. Navíc s vyleštěnou grafikou a prvky, které by hře mohla závidět i Civilization V. Jak už to ale chodí, není všechno zlato, co se třpytí, a Pandora má zároveň řadu stinných stránek, které mohou herní zážitek pekelně znechutit.

Je nasnadě, že v Pandoře prvotně chybí prvky, na které mohou být zvyklí hráči Civ IV a Civ V. Například náboženství, špionáž či komplexnější obchodování se surovinami. Některých novinek ve hrách od Firaxis si vývojáři z Proxy Studios přesto zjevně povšimli, protože i v Pandoře najdete hexovou mapu, souboje připomínající Panzer General (ale bez limitu jedné jednotky na jeden čtverec!) nebo pozemní jednotky měnící se po vstupu na vodu do transportních lodí. Je fajn, že postup vývojářům nebyl úplně vždycky tak puritánský, jak by se dalo čekat. Žel bohu nedošlo ani na určité kultovní mechanismy z původní SMAC.

Rizika komparace

Leckdo by mohl namítat, že by Pandora měla mít nárok na vlastní kvality a neměla by být stroze srovnávána se SMAC. Vzhledem k postupu lidí z Proxy Studios ale přesto zarazí několik kontrastů, z nichž vychází stará SMAC mnohem lépe. Patří sem diplomacie, jejíž primitivní možnosti se omezují na několik trivialit a nedosahují přečůrávkových možností ani takové Civilization IV. O to paradoxnější je, že Pandora obsahuje velmi kvalitní AI.

Počítačoví soupeři jsou schopní organizovat obrovské invaze a v pravý čas dobýt klidně i hlavní město, když nebudete mít v záloze dostatek rezerv a držet si je trochu od těla. Dále pak bohužel nedošlo ani na plastický terén a s tím zmizelo teraformování i budování základen na moři.

Kdo si navykl dávat jednotky v Civilization do obranné pozice klávesou F pro fortify, musí v Pandoře zmáčknout vedle klávesu D jako defense. Také jste si navykli na konci tahu malíčkem udeřit do Enteru? To vám tady k ničemu nebude – na ikonu next turn musíte dojet hezky kurzorem. Klávesy přitom nelze změnit!

Jenže... Pak se najednou po vyřčení domnělého verdiktu a prohrané hře probudíte uprostřed noci a v hlavě vám šrotuje, co vše jste jako lídr mohl a měl na Pandoře udělat jinak. Bylo záhodno investovat více do armády nebo naopak efektivněji podkuřovat zbylým kamarádům? Šlo by to vůbec? Vidíte, nevíte! Máte však pekelnou chuť hru spustit znovu.

Na Pandoře je tak nakonec nejbáječnější, jak se jí navzdory snaze o Civilization bez Firaxis povedlo duplikovat pocit ještě jeden tah a vyvolat tak hráčovu vytrvalou introspektivu herních možností, ať už sedí na obědě, v hospodě nebo třeba na záchodě. Navzdory chybkám a chybám uvnitř Pandory tiká stejný srdeční orgán, který pumpuje krev do žil i klasice žánru. Zkrátka, není to sice úplně dokonalé, ale co v životě je?