Painters Guild

Verdikt
30

Chudý a nudný pokus o simulaci správy uměleckého cechu s nulovým obsahem či hodnotou. Korunu všemu nasazuje komicky přepálená cenovka. Této hře se vyhněte obloukem.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Lucas Molina
Vydání: 1. září 2015
Štítky: indie, casual, indie hra, simulator, strategie

Zachtělo se vám někdy spravovat svůj vlastní umělecký cech v renesanční a raně Itálii? Pravděpodobně nikoliv, vývojář Lucas Molina se i přesto domnívá, že byste si to měli zkusit. Podivných simulací se za desetiletí na našich harddiscích vystřídala celá řada, a nakonec - vedle simulace mraveniště, chleba, kamene, kozy nebo posmrtného života nevypadá správa skupinky malířů zas tak praštěně. 

Malbou vpřed

Že nebude všechno úplně duhově ideální vám dojde hned po zahájení nové hry, kdy vás Painters Guild nenechá přejmenovat svůj cech, pokud budete hrát v režimu celé obrazovky. Ne, donutí vás přepnout do okna, prý kvůli omezení herního enginu. Jakmile engine hry nezvládá napsání textu, je něco zásadně v nepořádku.

Painters Guild nicméně v jádru funguje. Stačilo vcelku povedený koncept už jen obalit nějakou (neřkuli zábavnou) hratelností. Jenže to se bohužel nestalo. Jediným úkolem je plnit zakázky od kolemjdoucích. V praxi to znamená, že se ke dveřím vašeho cechu přišourá mnich a bude chtít asi takhle velký obraz. Vezmete prázdné plátno, přihrajete jej jednomu z vašich malířů, zatímco jiného necháte míchat barvy.

Mnich dostane svou podobiznu, vysolí několik florénů a o pozornost už se hlásí měšťan za ním. Chce asi takhle velký obraz. Tak popadnete plátno, přihrajete jej jednomu z vašich malířů... Nejedná se o žádnou ekonomickou simulaci či management čehokoliv, Molina vytvořil propracovanou simulaci přetahování prázdného plátna sem a tam. Painters Guild spadá do stejné kategorie jako například flashový Diner Dash, a to ještě oproti němu nabízí daleko méně možností.

Kup sochu či stůl

Hra jednoduše nemá vůbec žádnou pointu. Za každou splněnou zakázku se nepatrně zvýší prestiž cechu, což znamená, že přijdou náročnější zakázky za víc peněz, ale... proč to vlastně dělat? Nastřádané florény můžete utratit za vybavení místností, jenže kusů nábytku je ve hře asi tak šest a budete je všechny mít do dvaceti minut. Můžete najmout talentovanější malíře, jistě, jenže k čemu? Ve hře vycvičíte na velmistra naprosto jakéhokoliv nýmanda jenom tím, že ho necháte dost dlouho míchat barvy. Můžete tak na ulici popadnout náhodného lobotoma, postavit ho k pultíku s barvami a za třicet let zvládne malovat mistrovská díla, i když štětec neměl nikdy v ruce. Ale samozřejmě.

Peníze můžete utratit ještě za zvelebení samotného cechu obměnou zdí, střechy, pozadí a podlahy. I zde hra nabízí nepřeberné možnosti, na výběr dostanete ze široké plejády pěti položek. Posledním odbytištěm zlaťáků je pak najímání nových malířů v případě, že se některý z vašich starců odebere na pravdu boží.

Hra se snaží o různá ozvláštnění náhodnými událostmi, akorát těch je taky zhruba pět, a ve všech jde o to, že má některý z vašich malířů nějaký problém (například byl přistižen při sodomizaci. Vážně.) a hra chce vědět, jestli zaplatíte 200 peněz. Pokud ano, malíř vám zůstane, pokud ne, přijdete o něj. Vzhledem k tomu, že zlata budete mít velice záhy tolik, že nebudete vědět co s ním, jedná se vskutku o složitou volbu, kterou je třeba důkladně promyslet. Na druhou stranu, pokud hra vygeneruje podobnou událost někdy z počátku, kdy si 200 peněz ještě nemůžete dovolit, můžete ji rovnou restartovat, protože se ze ztráty malíře už nevzpamatujete. Tomu se říká balanc, prosím pěkně.

Je libo fresku?

Každý malíř má svůj styl, ve kterém maluje, někteří ho jsou schopní střídat. Na tom by se dalo stavět, jenže hra se o to překvapivě opět ani nesnaží. Občas sice dostanete k namalování obraz v nějakém uměleckém směru, ale když ho stvoříte v jiném, nestane se vůbec nic, zákazník spokojeně zaplatí a odejde. Jistě, pokud požadovaný styl splníte, dostanete o něco málo peněz navíc, jenže ty jsou stejnak k ničemu.

Nadějně působí i možnost najmout si za podstatnou částku do cechu skutečného umělce. Můžete se tak dočkat chvíle, kdy váš příbytek poctí svou přítomností třeba Leonardo da Vinci či Sofonisba Anguissola. I velcí mistři však padli za oběť přehnanému zjednodušování a tak nejsou vůbec ničím zvláštní. Učí se stejně rychle jako ostatní, nemají žádné speciální vlastnosti či schopnosti a na jejich úroveň snadno vycvičíte i náhodné hospodské povaleče deseti lety míchání barev.

Poslední věcí, na kterou narazíte, jsou občasné zakázky k vymalování kostela, katedrály či paláce. V praxi se jedná jen o další přesunutí malířů do schématu budovy, aby bylo jasno, co bude kdo malovat, načež na pár měsíců zmizí, aby se pak vrátili s trochou peněz. Opět se zde ukazuje značná nevyváženost, protože za několik desítek minut už budete mít malíře vycvičené tak, že každý z nich zvládne do měsíce obraz za stejné peníze, které byste dostali za rok malování paláce osmi umělci. Nabídky k vymalování Sixtinských kaplí tak budete velice brzy ignorovat.

Simulace rutiny

Nemá hra náhodou být reflexí moderního vystresovaného života? Spát - pracovat - spát - pracovat, nic jiného se v ní dělat nedá. A je to asi tak stejně zábavné jako ve skutečnosti. Mírně potěší fakt, že obrazy, které vaši svěřenci tvoří, jsou pixelatými verzemi skutečných renesančních děl. Ale to samo o sobě dobrou hru opravdu nedělá. A v případě, že k plátnu postavíte jedenáctiletého netalentovaného břídila a on okamžitě namaluje obraz od Botticelliho, působí to spíš komicky

Jediné, za co lze hru pochválit, je vcelku okouzlující vizuál a zejména hudba. Ta je dobově stylová a Painters Guild vůbec funguje nejlépe, když ji necháte spuštěnou na liště, posloucháte příjemné tóny a děláte u toho cokoliv jiného. Hratelnost je naprosto primitivní, přehnaně zjednodušená, bez jakékoliv hloubky. Zdarma na mobily s trochou reklamy uvnitř? Možná. Za peníze na počítač? Ani omylem.

Na internetu naleznete i bezplatnou flashovou verzi, která, ačkoliv se to zdá téměř nemožné, má ještě méně funkcí než ta počítačová. Jako ilustrace kvalit produktu však dobře poslouží - pokud chcete, zkuste si ji. Bude vás nejspíš bavit tak tři minuty, jenže "plná" verze na tom není o moc lépe. Jakákoliv výzva je pryč během deseti minut a pak už jen následuje nekonečné a ubíjející přesouvání malířů mezi postelí, pultíkem s barvami a plátnem. Hra vydrží s největším sebezapřením maximálně na hodinu, a vzhledem k její desetieurové ceně je tak daleko výhodnější jít třeba do kina. Nebo do muzea. Nebo na přednášku o trendech v háčkování kulichů. I to totiž bude zábavnější.