Overwatch 2

Jádro hry zůstává stejné – jde o kooperativně kompetitivní arénovou střílečku s hrdiny, kteří proměňují hratelnost v závislosti na tom, koho si zvolíte, případně na jakou mapu se vypravíte. Ano, změny tu jsou, ale buď jsou diskutabilně implementované, nebo se týkají segmentu profesionálního hraní.

Hra jako služba

Začneme změnami, které jsou hned patrné, byť samotnou hratelnost v podstatě neovlivňují. Overwatch 2 měl být duchovním zástupcem jedničky, který ale zacílí na širší spektrum hráčů, kteří by za původní hru peníze předem už neutratili. Tuplem ne v konkurenci populárních free-to-play stříleček pro partu kamarádů, jako je Fortnite.

Blizzard proto vypustil dvojku ne jako novou plnohodnotnou hru s adekvátní cenovkou, ale jako free-to-play titul, kde ovšem na Blizzconu ohlášený a vývojáři slibovaný obsah chybí. Pokud jste hráli jedničku, tím by se dal tento text uzavřít: Overwatch 2 je zadarmo a hraje se až na pár detailů stejně.

Právě free-to-play model přináší na první pohled nejvíce změn, přičemž tou nejokatější je přídavek season passu, bez kterého si už dnes většinu F2P her neumím ani představit. Zatím jsem nezpozoroval, že by místní season pass, ať už v placené verzi, nebo té zdarma, nabízel nějaké zásadní bonusy, které by měnily hratelnost.

Je tu ovšem jedna výjimka. Pokud chcete hrát za novou hrdinku Kiriko, buď si ji odemknete prémiovým battle passem, nebo se k ní propracujete tím „free“, kdy se vám zpřístupní na 55. levelu.

Jinak tu ale žádné další rozdíly nejsou, mapy jsou přístupné, herní módy rotují podle toho, jak se zrovna kdo vyspí a pustí je na servery. Season pass a mikrotransakce se skutečně týkají kosmetických úprav, přičemž můžete snadno dojít k tomu, že zrovna tuhle sezónu vás odměny neberou. Pokud ale patříte k zarytým hráčům Overwatche a s F2P hrami to máte stejně jako autor těchto řádků s Hearthstonem, prostě ten season pass vnitřně potřebujete, i kdyby to znamenalo jen pár nových skinů.

Příjemným aspektem je napojení na účet Battle.net, díky čemuž se vám postup propisuje napříč zařízeními. Pokud by vás už nebavilo hraní s ovladačem u televize, můžete pokračovat v rozjeté kariéře na PC nebo vyměnit DualSense a PlayStation za Xbox.

Hodí se zdůraznit, že Overwatch 2 umí pracovat s některými novými prvky ovladače DualSense pro PlayStation 5, a tak se u vybraných hrdinů dočkáte nějakého toho haptického feedbacku a citlivějších triggerů. Potěší to, ale zároveň si toho v zápalu boje často nevšimnete tolik, jak by si DualSense a haptika zasloužily.

Bylo nás pět

Další zásadní změnou je redukce šestičlenného týmu hráčů na pouhou pětici, přičemž ve většině herních módů si i vyberete, jakou roli budete v týmu zastávat. Cílem Blizzardu bylo zbavit se tankocentrických buildů postavených na velmi silné dvojici tanků s plnou podporou healerů a stunovacích DPS. To umožnilo sehraným týmům masakrovat oponenty nebo udržovat status quo i při kompetitivním hraní, protože bylo těžké druhou stranu složenou z podobných postav přetlačit. 

Dvojka tak ubrala jeden tankovací post a zavedla dvě DPS a dva léčitele, přičemž, a to je naprosto zásadní prvek pro všechny, kteří berou střílení v Overwatchi vážně, vymýtila stunovací schopnosti u DPS a přenechala je všechny pouze tankům.

Samozřejmě, pokud máte hru a její postavy v malíku, budete oponovat, že některá DPS stále mají možnost nepřítele nějakým způsobem omráčit. A je to pravda, ale nejedná se o nic podobného prvnímu dílu nebo o tak silné variace schopností a útoků, jakými disponují tankové. Podle slov některých profesionálních hráčů je to úlitba casual uživatelům, kteří nechtějí tolik taktizovat, ale více střílet a bavit se. Pouze s jedním tankem a pěticí hráčů jsou hry rychlejší a někdo by mohl říct, že i méně taktické.

Což ovšem neznamená, že Overwatch 2 už není zábavný. I přes řadu problémů, o kterých ještě bude řeč, mi vynikající hratelnost kazí potenciálně krásně negativní recenzi. Pokud narazíte na parťáky a hlavně protivníky na vyrovnané úrovni, umí vám hra nabídnout neskutečnou porci adrenalinu, a to i v případě, že stále umíráte. Často ani nedokážete vnímat fakt, že je vás v týmu o jednoho míň nebo že vámi hrané DPS nemá omračovací schopnosti. Prostě běháte, střílíte a snažíte se vytěžit z kooperativního aspektu maximum.

Příliš hlučná samota

Honit se většinou budete za způsobem, jak přetlačit druhý tým. Pětice hráčů proti sobě stojí na různých mapách a v různých herních módech. Můžete přepravovat náklad nebo se v tom snažit soupeři zabránit. Můžete bojovat o předem určená místa a snažit se je udržet tak dlouho, jak si žádá hra.

V podstatě jde tedy o herní módy dobře známé z bezpočtu jiných stříleček. Rozdíl tu dělají právě vaši hrdinové, jejich schopnosti, načasování útoků a protiútoků. Samotná hratelnost zůstává stejná jako u předchozího dílu a i v případě, že do Overwatche 2 vstoupíte jako nováček, se budete velmi rychle cítit jako ryba ve vodě. Blizzard dělá svoje hry velmi přístupné širokému publiku a zorientovat se je jen otázkou času, zvlášť když je v nabídce dostatek způsobů, jak si hru osahat, a to včetně tréninkového módu.

Variant, jak hrát druhý Overwatch, je skutečně plno, a tak v případě, že netoužíte po klasické týmovce (v ranked i „normální“ verzi), je tu vždycky celá sekce denně se měnících herních režimů. Tam si na své přijdou i jedinci, kteří chtějí jen páchat chaos a střílet všude kolem sebe. Mimo týmové hraní jsou totiž v nabídce i nejrůznější méně tradiční módy, třeba s menším počtem účastníků nebo s možností vyhrávat free-for-all na počet fragů, jako tomu bývalo v dobách Quake III Arena a jiných evergreenů.

Právě tady jsem narazil na tu nejčistší zábavu, jakou mi Overwatch 2 zatím dokázal nabídnout. Deathmatch je pro člověka netoužícího po „oficiálních“ herních režimech skvělým zpestřením a způsobem, jak si vyzkoušet všechny hrdiny bez nutnosti řešit roli v týmu nebo se striktně držet nastavených cílů.

Mezi cíli mimochodem vyniká nový herní režim, v němž se hráči přetlačují o robota, který se snaží dojet až na konec nastavené dráhy. Situace se mnohdy rychle a dramaticky mění a například oproti držení specifických lokací je tento režim mnohem akčnější, byť je podezřele podobný klasickému převážení nákladu (cargo).

Problém je, že pokud hrajete bez party, velmi rychle si uvědomíte, že vlastně hrajete týmovku doslova sami. Díky snížení počtu hráčů jsou kola rychlejší než v jedničce a občas, než se stihne tým zorientovat, má cargo za dveřmi a je konec hry. Dřív bylo dost času vypozorovat tendence některých náhodných účastníků, tady je často hra příliš rychlá a pramálo týmová. Tuplem, když hrajete za tanka a sice na vás spočívá obrovská odpovědnost, ale zároveň na vás nespočívá pozornost healerů.

Overwatch 2 není špatná hra, ani v nejmenším. Tím, že je přístupná zadarmo, láká velké množství hráčů a především těch, kteří první díl třeba jen sledovali a nikdy nehráli. Pro ně jde o zcela novou nevyzkoušenou hru, která má hodně co nabídnout.

Pokud už nováčky nejste, je to celé o zvyku a ochotě přijmout novou filozofii ať už stran herního designu, nebo přechodu na season pass a odlišnou ekonomiku. Pokud se navíc rozhodnete věnovat čas pročítání názorů a postřehů profesionálů, zjistíte, kolik drobných změn ve hře ve skutečnosti je a které při zběsilém akčním tempu nemáte šanci zachytit.

Ve výsledku nemůžu hodnotit Overwatch 2 špatně, při hraní jsem se rozhodně bavil. Není to revoluční hra, jakou byl první díl v době svého vydání. Není to ani slibované pokračování se spoustou nového obsahu. Ale je to velice solidní akční záležitost, kterou můžete hrát zdarma a paradoxně právě díky season passu existuje garance, že tu hra ještě dlouho bude. Za zkoušku nic nedáte – a pamatujte, že svět potřebuje hrdiny.