Overwatch

V základu je Overwatch multiplayerová střílečka dvou týmu  o šesti hráčích, ve které nehrajete za povolání, ale jednotlivé hrdiny. Všichni se od sebe zásadně liší schopnostmi a tedy i stylem hraní. A i když jsou rozdělení do čtyř skupin (Offense, Defense, Tank a Support), nejsou ani v rámci jednotlivých kategorií zaměnitelní. Nelze ale napsat obligátní větu, že vám bude chvilku trvat, než si najdete svého vyvoleného hrdinu. Jedním z trumfů Overwatch je, že nemáte jednoho oblíbeného hrdinu, ale celou skupinku. Vlastně se to po vás vyžaduje, protože ne každý hrdina je vhodný pro všechny situace, mapy a jednotlivé momenty ve hře.

V PvP, kde strávíte drtivou většinu času, můžete hrát tři módy – Assault, Control a Escort. V prvním se útočníci snaží v časovém limitu obsadit nejprve první a následně druhý bod na mapě, a obránci se tomu logicky snaží zabránit. V Control se oba týmy přetahují o jeden bod, dokud jednomu z nich nestoupne míra kontroly na 100 %. Zde se hraje na dva vítězné zápasy ze tří, přičemž se pokaždé mění mapa. V Escort musí útočníci „dotlačit“ vůz (payload) skrz mapu v časovém limitu. Existuje však ještě varianta Hybrid, kdy nejprve musí útočníci obsadit bod jako v Assaultu a následně se aktivuje vůz.

Volím si tebe, Zenyatto!

Právě volba hry za útočníka nebo obránce je primárním určujícím faktorem při rozhodování, jakou postavu si vezmete. Druhým, stejně důležitým faktorem, je nutnost mít vyvážený tým. Šest supportů toho moc nenadělá, stejně jako čtyři snipeři a zbylí dva nešťastníci. Sice je možné vidět spoustu experimentů s týmy, kde se někteří hrdinové opakují (6x Torbjorn v obraně, 4x Roadhog), ale síla hratelnosti Overwatch spočívá v tom, že skládání týmu připomíná šachy. Pokud má protivník silné postavení, které nedokážete překonat, můžete (a musíte) pružně reagovat a měnit složení týmu. A právě týmy s dominantním počtem jednoho hrdiny či typu jsou velmi zranitelné na podobné protitahy soupeře. Protivník má několik tanků? Vezměte Zenyattu, jehož Orb of Discord zvyšuje zranění o 50 % a rázem jejich velké zásoby životů mizí rychlostí blesku.

Neznamená to, že musí celý tým kolektivně konzultovat složení. Po získání zkušeností každý hráč, který alespoň trochu přemýšlí, pochopí, co je třeba. Stačí, když si někdo pro proražení ucpaného obranného bodu vezme místo Roadhoga třeba Reinharda se štítem, kterým kryje i ostatní, a může se okamžitě změnit rozložení sil na mapě. Ostatně, postupem času sami zjistíte, že hrdina, který vám na začátku mapy třeba skvěle seděl, už v její půlce nemá potřebnou efektivitu. Vyměnit jej za jiného pak není věc osobní porážky, ale naopak rozumné volby.

Začal jsem s jedním, teď už jich je jedenadvacet

Právě díky nutnosti měnit hrdiny budete mít po pár hodinách hned několik oblíbenců a po pár desítkách hodin už vám rukama projde většina postav. Právě učení se nových hrdinů a zkoušení nových taktik je dalším z kouzel, kterými Overwatch hráče u sebe drží.

Není nic lepšího než zjistit, že Junkrat, na kterého jste se dívali spíš skrz prsty, je ve skutečnosti opravdu zábavný a hlavně se s jeho granátometem trefujete lépe než se Soldierovou puškou. A naopak je velmi poučné, že si můžete snadno vyzkoušet, jak ten "strašně přesílený" hrdina, který vás už tolikrát zabil, vlastně vyžaduje spoustu schopností a zkušeností.

Popravdě je až překvapující, jak vyladěná v tomto ohledu hra je. Nedávno tvůrci nasadili první nerfy a byly spíš drobné – snížení poškození jedné schopnosti u McCreeho, aby tak snadno nelikvidoval tanky, a snížení poškození u sniperky Widowmaker. Na to, že má každý hrdina dvě základní schopnosti, jeden až dva módy střelby a jednu ultimátní schopnost, byla hra skvěle vyladěná. Bylo zábavné sledovat nadávání na Bastiona první týden po vydání jen proto, že spousta nováčků nevěděla, jak vyřešit tenhle stacionární rotační kulomet. Teď už vyžaduje hra za Bastiona spoustu cviku, znalosti mapy nebo týmové souhry, aby hned nezemřel.

Bez týmu to prostě nejde

Při hraní Overwatch můžete nejčastěji lamentovat nad týmovou souhrou. Samozřejmě, hra je nejlepší, pokud máte partičku známých, se kterými hrajete. Kromě tradičního lákadla, že se prostě bavíte s kamarády, se snáze domlouváte na taktice. Průměrný tým, který vyfasujete při hře náhodně poskládaných lidí, však také nemusí být vůbec špatný. Pokud nejsou lidé na in-game voice chatu (což většinou nebývají), dá se domlouvat v textovém chatu nebo pomocí rychle přístupného menu, kde můžete zahlásit, že potřebujete vyléčit, že tým má jít k payloadu, nebo ať se všichni přeskupí u vás (což budete používat zdaleka nejčastěji).

Hrubým odhadem máte až v 80 % případů solidní a po pár minutách vyvážený tým. V dalších 10 % to k ničemu není, protože proti vám stojí lepší nebo sehranější hráči, a můžete se stavět na hlavu a prostě vidíte ten rozdíl, kterému bez lepší souhry neodoláte. I tak ale mohou vznikat unikátní okamžiky, kdy vaše banda náhodně vybraných podvraťáků vzdoruje zjevně sehranému týmu, který používá v souhře ultimátky, a vy je s vypětím všech sil zas a znovu na poslední chvíli zastavujete.

Zbylých 10 % pak představují nešťastné momenty, kdy hráči sólují. Kupříkladu kašlou na vyvážení týmu, a tak máte vedle sebe tři snipery. Případně si tvrdohlavě berou často nelogické hrdiny pořád dokola, i když umírají a neudělají při tom nic. Jasně, lze spatřit úspěšně hrát v útoku Symmetru, ale to je spíš výjimka. Taky ale můžete vidět útočícího Torbjorna, který pořád dokola staví věže na zbytečných místech, kde už se nebojuje, a ještě ho při tom pokaždé někdo sejme...

Ten správný, zdravý vztek

Obecně sice platí, že každý hrdina jde hrát bez ohledu na situaci. Neplatí však, že jakékoliv složení hrdinů jde hrát ve všech situacích. Pokud útočník tlačí payload do poslední fáze a vy jste na daném bodu ve třech, protože Widowmaker, Genji a McCree pobíhají někde daleko po mapě a loví killy, zažíváte u téhle hry vzácné pocity frustrace a naštvání.

Tedy, naštvaní budete často, ale „zdravě“ a jen chvilku, protože jste třeba něco o vteřinu nestihli, poněvadž soupeři vyšel skvělý tah. Za půl minuty se vám ale nejspíš to samé stane a vy se spokojeně zachechtáte, jak se ten tah povedl a soupeř něco o vteřinu nestihl - a nakonec máte dobrý pocit oba. Overwatch je skvělá hra na to, abyste zažívali i po několika desítkách hodin unikátní a zábavné okamžiky. Kombinace schopností různých hrdinů fungují skvěle a nabízí velký pocit uspokojení, protože vám šlape týmová spolupráce, a víte, že jste užiteční (doporučujeme zkusit zábavné a pro soupeře frustrující kombo Roadhogův hák a šest věží Symmetry za rohem).

Konec K/D kultu

Overwatch je obecně o tom, že se hráč cítí dobře v jakékoliv roli, a prakticky nikdy jako černá ovce, která táhne tým dolů. V tomto musíme Blizzardu zatleskat, protože velmi pečlivě potlačuje „škodlivé“ statistiky, které vedou k tomu, že jste frustrovaní, naštvaní sami na sebe a ostatní hráči na vás koukají skrz prsty. Ve vyhodnocení kola najdete jen kvarteto vybraných hráčů a jedno ocenění za Play of the Game - záběr nejlepší akce, který ale ještě potřebuje poladit, protože často ukazuje jen použití ultimátek, a jen výjimečně povedený heal nebo "Hajmlich štandlich" vzkříšení. Nenajdete zde statistiky s tak oblíbeným poměrem zabití/ smrtí, který se v jiných hrách stal kultem. Pokud chcete zjistit svou K/D statistiku v kariéře, musíte se k ní celkem dost komplikovaně proklikávat v základním menu hry.

Je to dobře, protože spousta povolání nebude mít tuhle statistiku vyšší než jedna, jelikož vynikají v něčem jiném. Superléčitelka Mercy jen velmi výjimečně někoho ustřílí svou pistolkou, ale od toho tam není. Má primárně léčit a případně dohnat soupeře k prohození klávesnice oknem ve chvíli, kdy pracně zničí váš útok, a ona pak všechny zabité na místě oživí. Pokud vám zrovna hraní nejde, jediné, jak to zjistí ostatní, je vizuálně ve hře z toho, co děláte, a ne jak míříte. Pokud hrajete tanka a místo toho, abyste byli pilířem obrany, si běháte mimo, a mlátíte zaběhlé soupeře, je to špatně. Ale nikdo vám neřekne, že jste „noob,“ protože jste umřeli desetkrát a zabili jen dva soupeře.

Pro každého něco, ne jen pro rychlíky

Hodně lidí se Overwatch obává, protože hra z videí vypadá jako typický zástupce rychlých stříleček, ve kterých jde o reflex. U některých hrdinů (Tracer, McCree, Genji) to opravdu platí, ale pokud patříte k hráčům, kteří spíše preferují analýzu mapy, hraní s rozmyslem a v soubojích s reflexivními střelci prohrávají, i zde si můžete najít okruh postav, které vám sednou. Někdo se vyřádí u bleskového poskakování s Tracer, ze kterého se vám může zamotat hlava. Jiný si raději pečlivě vybere místo, kam umístí s Torbjornem věž, a pak bude kolem sebe rozhazovat brnění a občas vystřelí.

Nejvíc jsme se báli, jak to bude s trvanlivostí. Je velmi snadné zamilovat se do dynamické a zábavné multiplayerovky, tím spíš, když máte partu, s níž můžete hrát. Při hraní Titanfall panovaly obavy, že kouzlo po pár týdnech vymizí, a skutečně se tak stalo, ale Overwatch je v tomto smyslu "držák." Hra je i po měsíci lákavá a ne jenom kvůli tomu, že si zahrajete s kamarády, ale i při hraní s náhodně sestavenou skupinou. Pořád je zajímavé učit se nové hrdiny, vymýšlet na mapách nové taktiky a objevovat nové cestičky, jak se soupeři dostat do týla.

Sympatické je, že impulz "ještě jeden zápas a vypnu to" nefunguje kvůli systému loot boxů. Získáváte je při každém levelu nebo si je můžete koupit za reálné peníze, a padají z nich jen kosmetické předměty. Loot box vás sice potěší, stejně jako pěkný skin na postavu nebo animace do Play of the Game, ale nehrajete kvůli němu. Váš zájem udržuje herní náplní a ne vidina nově odemčeného vybavení, jako v jiných hrách. Vracíte se kvůli tomu, že Overwatch je prostě zábavná hra, kterou tvůrci z Blizzardu poskládali ze správných ingrediencí.