Overkill's The Walking Dead

Zombie komiks Roberta Kirkmana dal vzniknout slavnému seriálu, knihám, animákům, obrovskému množství hraček či sběratelských předmětů a v neposlední řadě také herní sérii od Telltale Games. Nejnovější přírůstek do neustále se rozrůstající značky má však na svědomí studio Overkill Software, jež můžete znát díky v současnosti dvoudílné kooperativní akci Payday. Chtělo by se tedy říct, že vytvořit další střílečku, i když šmrncnutou chodícími nemrtvými, nebude pro zkušené matadory žánru problém – opak je však pravdou.

Nezájem a nuda

Overkill‘s The Walking Dead (dále už jen OTWD) je rozporuplná již od samého začátku, protože chybí něco jako hmatatelný příběh. Ve hře se nejenže musíte obejít bez známých postav ze seriálu či komiksu, ale zároveň vám není nabídnuto něco jako ucelená zápletka. Když napíšeme, že jste jedna skupina přeživších, která bojuje s druhou skupinou přeživších, v podstatě vám vyzrazujeme celý děj. Ačkoliv se budete moct zhostit jednoho ze šesti charakterů, všechny jsou plytké a nezajímavé. Vaši protivníci se jmenují The Family a tímto jménem v podstatě končí jejich popis.

Před každou misí si prohlédnete hezky stylizované video, ve kterém vám vypravěč prozradí, že se stalo tohle nebo tamto. Jakmile animačka skončí a přetrpíte další minutu nebo klidně i víc nahrávacího času, jste vrženi do hry. Pak si nicméně uvědomíte, že na veškeré omáčce, kterou jste právě vyslechli, vlastně vůbec nezáleží. Jde jen o důvod, proč vás vyslat na obyčejný fetch quest.

Namísto abychom měli pocit, že se účastníme důležitých událostí – jakkoliv jsou plytké – pokaždé jsme si připadali, jako bychom přicházeli na scénu až poté, co se něco dělo, a naším úkolem bylo vyrovnat se s následky. Rivalita nemá žádnou hloubku, postavy mezi sebou nijak zajímavě neinteragují a ve hře není žádná snaha o propracování jejich charakterů. Z titulu tím zmizela všechna lidskost, díky které je jeho komiksová předloha tak slavná.

Pravidla pro vás

Pomineme-li nevyužitý a v podstatě až zahozený příběhový potenciál, skrývá se v kooperační formuli OTWD pár zajímavých nápadů. V první řadě jde o zaměření na tichý postup: Svět je totiž plný nemrtvých, kteří se velice rádi šourají za hlukem. A když okolo sebe bezhlavě střílíte, lákáte je. Vaším primárním úkolem je proto ohánět se po všech chodcích sekerami, tyčemi, baseballovými pálkami a dalšími zbraněmi na blízko. Pokud ale přece jen začnete dělat hluk, naplňuje se vám ukazatel problémů a s přibývajícími stupni se mění váš zážitek. Zabíjení nemrtvých totiž není triviální jako například v Left 4 Dead, a pokud se na vás seběhne horda, může vaše výprava docela snadno skončit nezdarem.

Hře se tímto způsobem daří budovat napětí a vyvolávat v člověku pocit tísně. Když se pak kradete světem, lootujete domy a snažíte se na sebe nepoutat přílišnou pozornost, atmosféra je opravdu hutná. Problém však nastane v okamžiku, kdy se střetnete s členy The Family: Nepřátelé totiž okamžitě začnou střílet a je jim úplně jedno, že se okolo sbíhají mrtváci. Vyprazdňují jeden zásobník za druhým a vy zoufale sledujete, jak vám jejich idiocie naplňuje ukazatel hluku. Samozřejmě se nabízí otázka, jak je možné, že vy vnímáte lákání hord nemrtvých jako hrozbu a nepřátelský gang ne. Uspokojivá odpověď neexistuje – vývojáři se zkrátka rozhodli, že pravidla hry budete dodržovat pouze vy.

Zoufalá smrt

Asi nemusíme vysvětlovat, že když vám tímhle způsobem začnou nepřátelé komplikovat život, aniž byste s tím mohli „okamžitě“ něco udělat, padá na vás zoufalství. Ukazatel hluku totiž postupně neklesá, ale nelogicky se sbírá napříč celou misí. Každý průser se s vámi proto táhne až do konce a herní zážitek se vám díky tomu může změnit z příjemně mrazivého v extrémně otravný.

Jakmile po vás totiž jde horda, vyvalí se na vás post-traumatické vzpomínky na vršící se těla z Payday, kde jste během mise mohli vystřílet klidně menší město policistů. V OTWD je úplně jedno, kde se zrovna nacházíte – můžete být klidně v nejvyšším patře mrakodrapu a stejně se ze všech koutů začnou valit mrtvoly. Nábojů do zbraní přitom máte extrémně málo a vaší jedinou jistotou je relativně slabá zbraň na blízko. Dříve či později jste obklíčeni, zahlceni a vaše mise po urputném boji o život končí zoufalou smrtí.

Přešlapování na místě

Zatímco Left 4 Dead také stavěla hráče proti hordám, v jejím případě působily relativně zvladatelně. Prostě přišla přívalová vlna, se kterou jste se vypořádali, a hra mohla pokračovat. Zaplatili jste za svou chybu a jelo se dál. V OTWD čelíte neutuchajícímu a stupňujícímu se přílivu, který vás trestá tak dlouho, dokud vás neutopí, nebo misi nedokončíte. Což vede ke spoustě frustrujících situací.

Namátkou si vzpomínáme, jak jsme například se skupinkou přeživších odolávali návalu mrtvol v kabině výtahu, protože dva metry od nás ležel na zemi důležitý předmět a my jej potřebovali sebrat. Jenže dav zombií byl hustý, a čím víc jsme jich zabili, tím víc se jich ze všech stran dralo. O dobrých pět minut později, kdy jsme se nepohnuli ani o metr, převládala spíše chuť hru vypnout. Nakonec jsme sice zoufale vytáhli trhaviny a situaci nějak zvládli, na konci výpravy jsem ale necítil ani tak zadostiučinění jako čirou vyhořelost a znuděnost.

Jeden špatný krok

Stačila přitom jedna chyba a mise mohla po více než půl hodině strastí skončit. Což je mimochodem pocit, kterého se nezbavíte během celé hry. A nabaluje se na něj skutečnost, že bez perfektně sehraného týmu se chybám prostě nevyhnete – často ani s ním, protože umělá inteligence nepřátel je velice nespolehlivá. Mechaniky jsou zkrátka neférově kruté a právě kvůli nim vás pravděpodobně přejde chuť pokračovat.

Vedle průzkumných a značně stereotypních výsadků nabízí hra také obranu základny před nájezdy rivalů nebo nemrtvých. Během nich se však ztrácí i ona tíživá snaha zůstávat ve stínech a hra se změní v absolutně tupou akci. Situaci nezachraňuje ani skutečnost, že zbraně působí naprosto tuctově. Střelba zní levně a na nemrtvé má tak slabý účinek, že jí chybí něco jako dojem z kinetické síly. Zbraně na blízko jsou zase docela obyčejná máchadla, která mají jeden primární útok. Každá ze šesti postav je sice vybavena speciální schopností a upřednostňuje jinou zbraň, v jejímž používání se dále zlepšuje díky RPG prvkům, tím ale jejich unikátnost končí.

Kdo hledá…

Součástí titulu je také jakási variace na management vašeho úkrytu, který můžete za nalezené suroviny zlepšovat a jeho obyvatele vysílat na různé mise. Systém je to vcelku slušný a propracovaný, nicméně OTWD se nijak zásadně neobtěžuje s jeho vysvětlováním. Všechny funkce a možnosti jsou poschovávané napříč mnoha nabídkami, ke kterým si nejdřív musíte proklikat cestu, abyste se o nich vůbec dozvěděli. Z počátku proto ve hře doslova tápete a než zjistíte, co se kde skrývá nebo jak a kam koho poslat, přejde vás chuť v OTWD pokračovat.

OTWD je zkrátka průměrná zombie kooperace, která je sice postavená na zajímavé myšlence, ale sama nerespektuje její zákonitosti. Na jedné straně se snaží tvářit v mezích možností reálně, na druhé ale zapomíná, že by měla být také zábavná či zajímavá. Její mix mechanik v člověku vyvolává spíš beznaděj než touhu pustit se do další mise. A hromada menu spolu s odbytou snahou vysvětlit vám, co a jak funguje, zážitek také zrovna nezlepšuje.