Outer Wilds: Echoes of the Eye

Verdikt
72

Hořkosladký přídavek. Echoes of the Eye nedosáhne na kvality základní hry. Pro fanoušky původních Outer Wilds jde ale jistě o vítanou záminku se do hry vrátit, obzvláště s takhle vstřícnou cenovkou.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Mobius Digital
Vydání: 28. září 2021
Štítky: sci-fi, explorativní, umění, adventura

Outer Wilds jsou jednou z těch her, které si po dokončení už nikdy nemůžete zahrát znovu. Fakticky. Můžete ji zapnout, jistě, ale už nikdy si ji nebudete moct znovu zahrát. Alespoň ne tak, jako tehdy poprvé.

Je to také jedna z těch her, které jsou tím lepší, čím méně o nich dopředu víte. Nabídne vám zážitek, který na poli videoher jen těžko hledá konkurenci, ale jeho intenzita závratně klesá s každým titěrným spoilerem, který si před hraním necháte vyzradit.

Já lidem o Outer Wilds říkám zpravidla pouze dvě věci: Je to hra, ve které z pohledu první osoby prozkoumáváte malou sluneční soustavu v raketce stlučené z prken a alobalu. A kdyby hry mohly dostávat 11/10, dal bych to Outer Wilds hned dvakrát.

Pokud jste si tuhle recenzi nerozklikli omylem, existují víceméně dvě možnosti, proč jste tady. Ta nabíledni je, že jste hráči původní hry a chcete vědět, jak dopadlo DLC Echoes of the Eye. Dost možná jste ale také nezasvěcení nováčci, kteří si akorát krátí polední pauzu čtením recenze něčeho, o čem jste v životě neslyšeli.

V takovém případě vám radím: Vybodněte se na to. Běžte se raději na vlastní kůži přesvědčit, o čem to tu mluvím. Chápu, že málokdo chce kupovat zajíce v pytli, ale pokud kdy vyšla hra, u které stálo za to riskovat, je to tahle. Vykašlete se na trailery, vykašlete se na recenze, naklusejte do svého nejbližšího kamenného či digitálního obchodu a užijte si jízdu, na kterou já a spousta dalších hráčů můžeme už jen vzpomínat se slzou v oku. Tenhle text tu na vás zatím hezky počká.

Tak.

Jste tu ještě?

Jo?

No jasně že jo.

Fajn. Hele, vám je možná jedno, jestli si zkazíte zážitek z jedné z nejlepších her téhle generace, ale mně ne. Takže v zájmu vás všech nenapíšu do téhle recenze o faktickém obsahu původní hry ani DLC ani slovo.

…No, dobře, pár jich asi bude, protože jinak bychom se daleko nedohrabali. Ale budu opatrný. Vítej, čtenáři, u recenze Echoes of the Eye!

Zbrusu nový vesmír

Pro fanoušky původních Outer Wilds byl ohlášený datadisk vymodleným zjevením. Jak už jsem naznačil, rozšíření je de facto jediný způsob, jak si tuhle hru znovu zahrát poprvé. Jakmile totiž jednou odhalíte všechna tajemství tohohle vesmíru, už se na něj nikdy nemůžete dívat tím naivním, užaslým pohledem, jako při prvním výletu z atmosféry. Ale DLC s novými lokacemi, záhadami a rébusy vás k takovému zážitku může alespoň přiblížit.

Osobně jsem do Echoes of the Eye vkládal nemalé naděje. A možná jsem to s nimi snad i maličko přehnal. Protože tohle opravdu je dobré DLC a nerad bych, aby to v následujících umrmlaných řádcích zapadlo. Jen má oproti původní hře srdíčko na trochu jiném místě. Ne nutně špatném, jen… jiném. A záleží, jak to komu padne do noty.

Echoes of the Eye vám opravdu poskytnou nová místa k prozkoumávání a přinejmenším hlavní lokace, ve které strávíte nejvíc času, se s přehledem vyrovná fantastickému designu původních planet. Snad je dokonce i předčí. Během hraní mi několikrát uteklo slyšitelné „wow“ a občas jsem strávil několik minut jen tichým prohlížením scenérií, ve kterých jsem se ocitl.

Outer Wilds sice nedisponují vymazlenou grafikou na technické úrovni, ale z designu lokací vám bude přecházet dech. O to víc, když víte, že nejde o žádné naaranžované krabice ohraničené skyboxy, ale o funkční tělesa řítící se kosmem, řízená gravitačními a odstředivými silami v reálném čase. DLC tenhle trademark originálu posouvá zase o krok dál a mně nezbývá než před autory hluboce smeknout. K tomu si přidejme opět fantastickou hudbu a je zřejmé, že v zasazení a atmosféře Outer Wilds bodují i napodruhé.

Také cením, že rozšíření soustavy nijak nerozbíjí základní příběh. Všechno je zařízeno natolik rafinovaně, aby tvůrci mohli tvrdit, že to tam přece bylo celou dobu, jen jste si nevšimli. Příběh DLC hezky rozvíjí motivy původní hry, a dokonce vysvětlí i pár drobných nevyjasněností z minula.

Nové lokace samozřejmě znamenají nová místa k objevování, nové hádanky k luštění a nový příběh k odhalení. To všechno tu je a je to… ehm… dobré. Fakticky, dobré. Jenže když je původní hra bezmála geniální, člověk se prostě neubrání rozpakům.

Porucha designu

Na jednu stranu cením, že se autoři nespokojili s reprízou základní hry a rozhodli se hratelnost náležitě obměnit. To je teoreticky chvályhodné. Jen se zkrátka nemůžu ubránit dojmu, že když se všechny ty drobné změny sečtou, je výsledek spíše záporný.

Začněme s designem hádanek. Outer Wilds nikdy nebyly v pravém slova smyslu logickou adventurou (kdyby ano, v životě bych je nedohrál). Šlo v nich mnohem víc o získávání informací a porozumění fenoménům, které hráče obklopovaly, a jejich následné využití ve váš prospěch. Čas od času ale uměla hráče potrápit s nějakým tím enviromentálním puzzlem, to ne že ne.

DLC v tom pokračuje, ale místo s gravitací a jakoby-kvantovou fyzikou si tu budete hrát se světlem. Hádanky to nejsou vyloženě špatné, ale poté, co jste v původní hře ohýbali matérii samotného kosmu, vyznívají puzzly typu „přijď na to, jak posvítit semhle“ poněkud přízemně.

Pokročilým verzím světelných puzzlů zase chybí ona fyzikální zakotvenost, kterou se mohl pyšnit originál. Samozřejmě chápu, že tamní verze kvantové mechaniky měla do skutečné vědy daleko, ale i to málo ohromně pomáhalo imerzi. Všechno se řídilo jasnými, logickými a konzistentními pravidly. V Echoes of the Eye oproti tomu časem narazíte víceméně na magii, na kterou je nějaká fyzika krátká.

To neznamená, že by to nutně byly špatné puzzly, jen působí mnohem víc jako hra. Za každou hádankou i záhadou v původních Outer Wilds bylo zpravidla vysvětlení dané příběhem, prostředím a jeho fyzikálními zákony: Ať už jste našli kdekoli cokoli, vždy to dávalo smysl v kontextu herního světa. V Echoes of the Eye ale kolikrát najdete věci schované na nepochopitelných místech, sloužící k naprosto neuchopitelným účelům a existující především proto, aby před hráče předložily nějakou hádanku. Na některých lokacích je až okatě vidět, že byly vytvořené proto, aby vám zamotaly hlavu, ačkoli jejich rozvržení nedává sebemenší smysl pro jejich původní obyvatele.

Další důležitou složkou pátrání bylo v originále luštění nomaiských textů. Psaného písma se ale v DLC nedočkáte, místo toho vám bude hra pradávné příběhy zprostředkovávat vizuálně. A opět, jakkoli kvituji, že autoři nechtěli opakovat dříve viděné, přijde mi to jako drobný krůček zpátky.

Kouzlo nomaiských textů spočívalo v tom, že jste museli hledat indicie v konverzacích, které někdo vedl v úplně jiné době a kontextu. Museli jste informace vytrhnout z pradávné minulosti a přemílat je v hlavě tak dlouho, dokud nezapadly na místo ve vaší přítomnosti. Vyžadovalo to dedukční způsob přemýšlení, který vedl ke spoustě úžasných „Heuréka!“ momentů. Nemluvě o tom, že vám díky tomu autoři oněch konverzací časem přirostli k srdci.

Značnou část tohohle všeho v DLC nenajdete. Není třeba hledat další postup mezi řádky – hra vám na obrázcích prostě ukáže, co máte dělat. Neměl bych ani problém s tím, o kolik to hru zjednodušuje, jako spíš s tím, že tak tvůrci vyřízli ze hry jednu z jejích nejoriginálnějších mechanik. Outer Wilds byly tak trochu omylem solidní detektivní hrou, ve které bylo opravdu na hráči, aby záhadu rozlousknul, místo aby to hra nějakým systémem udělala za něj.

V DLC se bohužel spíš stává, že naslepo bloumáte, dokud nenarazíte na video tutoriál, ve kterém za vás tu hádanku vyřeší někdo jiný, a vy to po něm prostě jdete zopakovat. Proč ten tutoriál vůbec existuje? A jak skončil tam, kde jste ho našli ležet? Nehezky často se tu nabízí odpověď: protože hra.

(Poznámka na stranu: Bloumání se tu občas protáhne i kvůli lodnímu deníku, který tentokrát není zdaleka tak nápomocný. Většina stop, které najdete, je vizuálních, ale v deníku najdete jen jejich skromný textový přepis, a tak se často budete vracet na stejná místa, abyste si znovu prohlédli ty samé stopy, které jste už jednou objevili.)

Navíc, nomaiské texty vám obvykle na nic nedávaly definitivní odpověď: Svou závěrečnou teorii jste si vždy museli jít otestovat sami, obvykle s knedlíkem v krku a nejisti, zda se právě neřítíte vstříc jisté smrti. K těmhle okamžikům v DLC moc nedochází, protože hra vám před každým takovým krokem ukáže let’s play video toho, co máte dělat – a tím škodí i těm nejvíc cool odhalením, ze kterých by mi jinak zarachotil ovladač o podlahu i se spodní čelistí.

Abych zase rozšíření úplně nekřivdil, je pravda, že i tahle metoda má své kouzlo a hra z toho určitě vykřeše pár silných momentů. Přijde mi to ale jako slabá útěcha ve srovnání s originálem, který mě chytl za srdíčko mnohem víc, aniž by musel dělat kompromisy v gameplayi. Nejspíš to souvisí i s koncem DLC, který po náběhu na solidní emoční úder na solar poněkud vyšumí. Upřímně jsem si po dohrání nebyl jistý, jestli už je to ono. Samozřejmě se rozrostla nabídka alternativních konců, ale závěr samotného rozšíření působí spíš jako dokončení vedlejšího questu ve velkém RPGéčku.

Mé poslední rýpnutí pak směřuje k asi nejkontroverznějším pasážím celého datadisku. Ne zrovna málokrát vás Echoes vyšlou do nějaké temné oblasti pouze se svítilnou, která vám sotva osvítí špičku nosu, případně vrhne na delší vzdálenost kužel, který vám ale zkrouhne zorné pole na titěrnou výseč uprostřed obrazovky.

Hra na tyhle částí sází mnohem víc, než bych si přál, a spoustě hráčů to nejspíš nebude úplně po chuti. Já sám z nich rozhodně nadšený nebyl, ale měl bych asi dodat, že jsem pořádný strašpytel, a pokud za sebou máte nějaké opravdové horory typu Amnesia, nejspíš  vás podobné pasáže valně nevycukají.

Můj problém ale netkví ani tak v míře strašidelnosti, jako spíš zkrátka v tom, že kdybych se chtěl potácet temným lesem s mizernou baterkou v ruce a pocitem vlhka v gatích, hrál bych Slendera. Od Outer Wilds přeci jen očekávám o dost jiný typ zážitku.

Jistě, i původní hra měla pasáže, ze kterých se mi svíraly půlky, ale ve většině z nich šlo spíše o tísnivý pocit maličkosti a bezvýznamnosti tváří v tvář ohromným kosmickým silám – pocit, který jen tak ledajaká jiná hra nezvládá. „Tradičně“ strašidelnou pasáž obsahovaly Outer Wilds pouze jednu a tou dobou, kdy jsem ji definitivně musel projít, už jsem věděl proč, pro koho a co je v sázce. Motivace byla na maximu. Echoes of the Eye si své největší odhalení šetří až na úplný konec, a tak bylo mou motivací po většinu DLC prostě jen to, že jsem hráč a když přede mě někdo postaví zavřenou bednu, chci ji otevřít.

Hororové pasáže jsem tedy prošel se skřípějícími zuby (a tipy z Redditu), ale opět zdůrazním, že pokud máte alespoň trochu pro strach uděláno, nejspíš vám zdaleka nebudou vadit tolik. A na nás ostatní strašpytly mysleli autoři také a přidali do menu možnost si nastavit „Reduced frights“, což sice pasáže neulehčí, ale aspoň vás ušetří náhlých audiovizuálních efektů, které zapadají do pojmu „jumpscares“.

Závěr

Po zadání hesla Echoes of the Eye do Googlu na mě z monitoru lítá jedna desítková recenze za druhou. Jako by se celý vesmír jednohlasně shodoval, že návrat do miniaturní sluneční soustavy dělá originálu nejen čest, ale že ho v ledasčem dokonce překonal. A já bych chtěl souhlasit, tak strašně moc! Ale ať si své zážitky převaluju na jazyku sebevíc, pořád mi tam zůstává hořkosladká pachuť.

Nejspíš záleží na tom, jaké části DNA původní hry si ceníte nejvíc. Pokud vás bavilo létání raketkou a jet packem a objevování indicií v textech zaniklé civilizace, nejspíš budete podobně rozpačití jako já. Ale pokud vám nedělají problém strašidelné pasáže, můžete si stále užít fenomenální design světa, hutnou atmosféru, nádhernou hudbu a k tomu příběh, který na kvality originálu sice nedosahuje, ale přinejmenším ho velice příjemně doplňuje.

Já tentokrát hned po dokončení nespěchal na sociální sítě, abych se vypsal ze svých nejintenzivnějších zážitků z vesmírných cest. Místo toho jsem naskočil do rakety, zaletěl za Eskerem na Attlerrock a strávil následujících dvaadvacet minut opékáním marshmallownů. Sice jsem v Echoes of the Eye nenašel přesně to, co jsem hledal, ale i tak jsem rád, že mi daly záminku se znovu podívat do mé oblíbené sluneční soustavy. Ještě jednou, naposledy, jakoby poprvé.