Orwell's Animal Farm

Rychlé osvěžení tématu pro ty z vás, kterým z hodin literatury zůstala tak maximálně otlačená čela od školních lavic: Farma zvířat vypráví příběh o farmě, z níž zvířata vyženou svého lidského pána. Místo aby se od něj nechala vykořisťovat jako poslušný proletariát, začnou si vládnout hezky sama, rovnoprávně a spravedlivě, aby společným úsilím vytvořila hotový zvířecí ráj na zemi.

Samozřejmě to dopadne naprosto příšerně.

Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy nebyl velkým zastáncem povinné četby, ale Farma zvířat je dle mého skromného názoru jednou z těch pár knih, kterým na střední stojí za to věnovat pozornost. Napovrch rychlé a snadné čtení (přeci jen je to o zvířátkách) čtenářům elegantně předkládá komplexní téma, jakým jsou snahy o vytvoření společenské utopie.

Ve svém poselství má kniha dost jasno: I ty nejctnostnější státnické ideály dříve nebo později podlehnou síle chamtivosti. Dokud na světě budou lidé, kteří chtějí víc než ostatní, budou na něm i ti, kterým je třeba to víc brát. Což vlastně vůbec není špatný základ pro herní adaptaci. Předloha hráčům může sloužit jako hozená rukavice: „Takže ty myslíš, že bys zvládnul vytvořit politickou utopii? Tak se ukaž!“

Management zvířecího ráje

Tak velké ambice ale Orwell’s Animal Farm nemá. Nejde o politicky budovatelskou strategii, ale o jednoduchou klikací adventuru až vizuální novelu. Svůj čas v ní strávíte vybíráním odpovědí na různá morální a politická dilemata v prostředí nádherně malovaných obrazovek a ve snaze přežít na své více či méně utopické farmě až sedm let.

Co vás během té doby potká a nemine, záleží právě na vašich rozhodnutích: Kolik sena zasejete na podzim a kolik schováte na zimu, které budově opravíte střechu, které zvíře necháte dřít na výstavbě mlýna a tak podobně. Pod rukama vám tak postupně vzniká vlastní pojetí zvířecího ráje – nebo pekla.

Respektive, tak nějak by to asi fungovat mělo. Podobně jako v komunistickém státnictví, i tady realizace v praxi pokulhává na obě přední nohy.

Orwell’s Animal Farm trpí prakticky jen jedním pořádným nešvarem, pro hru svého žánru ale naprosto klíčovým: Je jím neprůhlednost herních mechanik. Hratelnost samotná je jednoduchá, prostě klikáte na předem dané možnosti. Jenže přitom často nevíte, jak se daná volba do hry promítne, a zároveň kolikrát i víte, co chcete ve hře způsobit, ale nebudete mít tušení, jakým způsobem toho dosáhnout.

Co to tu vůbec dělám?

Orwell’s Animal Farm nemá žádný tutoriál ani nápovědu – přece jen ani nepůsobí, že by je měla potřebovat. Už brzy ale začnete narážet na jednu nejasnost za druhou. Tak například, ikonky zvířat mají červeno-zelená pozadí, která se mění podle vašich voleb. Co ale signalizují? Nemám páru, a to ani po dvou dohráních. Má to být morálka? Životy? Únava? A co se stane, když se ikonka naplní červenou? Netuším, ačkoli se mi to stalo mnohokrát.

Nebo z jiného soudku: Jeden z faktorů, které musíte při hraní hlídat, je úroveň animalismu neboli nauky sedmi zvířecích zákonů. Ale co přesně znamená vysoký nebo nízký animalismus pro život mých zvířátek? Určuje míru jejich fanatické víry v zákony, ať už aktuálně znějí jakkoli? Nebo naopak jejich vzdělání, díky kterému by byla schopná snáze prohlédnout lži prasečích kádrů? Nemám zdání. Při druhém hraní jsem animalismus záměrně ignoroval a jediné, co se změnilo, byla nálada zvířat při závěrečném hodnocení na konci každého roku: Byla údajně smutná, hladová a promrzlá, ačkoli střechy byly opravené a zásob jsme měli jak zvěstovatel konce světa ve svém apokalyptickém bunkru.

A tohle tápání ve skrytých mechanismech hry se nabaluje jako sněhová koule. Počet tahů v ročních obdobích je nestálý. Občas za sezónu vystřídáte všechna zvířata rovnoměrně, občas jsou slepice na řadě třikrát po sobě. Občas vám hra nabídne možnost obchodovat s lidmi, jindy na to vůbec nepřijde řeč. Občas máte při řešení problémů na výběr ze všech zvířat, jen aby vám hra při příštím řešení toho samého problému seškrtla jejich rejstřík na polovinu. Možná za tím vším vězí nějaký promakaný algoritmus, ale když vám tažný kůň Boxer najednou zmizí z obrazovky a vy musíte zásoby na zimu tahat po troškách s línou Molinou, aniž by vám hra řekla proč, je to spíš frustrující.

Chaos vládne i v rozhodnutích jako takových. Některé události jsou nevyhnutelně dané předlohou (prasata se chopí vlády, ať děláte, co děláte), jiné lze ovlivnit vašimi volbami, a pak jsou tu rozhodnutí, která pro změnu neovlivní vůbec nic. A samozřejmě nemáte šanci poznat, která jsou která. Ať jsem na poradách zpochybňoval prasečí management sebevíc, hra nad tím vždy jen mávla rukou. A ať už jsem politickou kariéru soudruha Kuliše podporoval jakkoli, jeho exilu se mi nikdy zabránit nepodařilo.

Díky Googlu i závěrečné obrazovce hry vím, že se příběh může opravdu zajímavě větvit, třeba právě v Kulišově případě. Ale protože jsou volby, které na hru mají doopravdy vliv, zamíchány v jednom salátu s těmi, na kterých naopak nezáleží vůbec, je takřka nemožné rozklíčovat, co máte udělat, abyste dosáhli toho kterého kýženého konce. Různá zvířata vládnou, utíkají, nebo dokonce umírají a vy obvykle nemáte tušení, kvůli čemu.

Bordel ve vlastních řadách

Adventura se bohužel střílí do tlapek ještě jednou věcí, a tou jsou regulérní chyby ve skriptech. K těm menším bych byl shovívavý, jako když soudruh Napoleon vstal nenadále z mrtvých, aby se řádkem dialogu vyjádřil k nové vlajce Republiky zvířat. O něco horší ale bylo, když mi v jiné hře naopak nenadále umřel. V jednu chvíli si s Lupinou zpívali zvířecí hymnu, když tu najednou: „Soudruh Napoleon zemřel v bitvě!“

Na místě by byla i řada dalších drobných vylepšení. Herní Farma zvířat kupříkladu neobsahuje profily, což je u příběhové adventury poněkud kuriózní. Nechá vás plýtvat zdroje na vylepšování věcí, které už jsou vylepšené na maximum. Zápisník, v němž se zaznamenává váš postup příběhem, vám na první stránce vyspoiluje úmrtí hlavních postav – kterým se dá, pravda, předejít, ale i tak, proč onu informaci nezviditelnit až po odemknutí milníku? A tak dále, a tak dále.

Je tedy Orwell’s Animal Farm naprostý průšvih? No, není, alespoň ne docela. Pokud se vám vyhnou chyby ve skriptech, jde o hru, která je spíše zbytečně matoucí než vyloženě rozbitá.

Navíc má v rukávu přinejmenším dvě esa: nádherné audiovizuální zpracování a nesporně silné téma předlohy, které určitě nedělá ostudu (ač je většina scén z knihy zkrácená na nutné minimum). Možná je to nakonec právě potenciál zdrojového materiálu, kvůli němuž jsou nedostatky adaptace cítit o to více.

Za 10 eur, které Farma stojí na Steamu, se mi nechce být příliš shovívavý, ale ve slevě (nebo v případě levnější mobilní verze) pořád nejde o špatnou jednohubku. Jedno zahrání vám zabere zhruba dvě až tři hodiny, ale hra samozřejmě počítá s tím, že u jediného pokusu nezůstanete. A pokud jste ochotní se obrnit trpělivostí a jít hře i její uživatelské nepřívětivosti naproti, nejspíš z toho nějakou tu poučnou zábavu i vyrazíte. Obzvlášť pokud máte rádi předlohu.

Ale pokud zvažujete, že byste se pomocí Orwell’s Animal Farm vymluvili ze čtení knížky k maturitě… To si ji vážně raději přečtěte. Jednak jde nejspíš o jeden z mála případů, kdy je předloha méně matoucí než adaptace, jednak na vás komise nebude zmateně zírat, až jí budete vyprávět, jak žili Boxer s Molinou na farmě šťastně až do smrti a všechna prasata skončila nakrájená na řízky.