Onikira: Demon Killer

Verdikt
64

Akční plošinovka z japonského prostředí, která k dosažení vrcholu potřebovala ještě pár měsíců práce, jiného scénáristu a trochu víc nápaditosti. Její hlavní předností je povedený bojový systém.

Počítač

WindowsWindows

13,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Digital Furnace Games
Vydání: 27. srpna 2015
Štítky: japonsko, fantasy, bojová, plošinovka, akční

Jakmile se vývojářské studio pokusí o hru z kulturního prostředí úplně jiné země či světadílu, dost často to dopadá bledě. Obzvlášť, pokud se jedná o tak exotickou zemi, jakou Japonsko bezesporu je. Když se tak Irové ze studia Digital Furnace Games pustili do plošinovky situované do země vycházejícího slunce, nebylo jasné, co vlastně čekat. Dokážou se Evropané porvat s náročným úkolem v podobě sondy do bohatého folklóru asijské země?

Obavy se záhy ukázaly jako naprosto bezpředmětné. Onikira totiž žádnou výpravou do hlubin japonské mytologie a kultury není. Že tvůrci ke své hře nepřistupovali s úplně pedantickým smyslem pro detail, dojde zasvěceným již v úvodním menu, kde je jméno hry, tedy oni kirá, přepsáno do znaků jako akuma kirá, což jsou dvě slova se sice podobným, ale rozhodně ne stejným významem.

Zachraň svět!

Většina hráčů si nejspíš podobné maličkosti nevšimne. Problém je, že s podobně povrchním přístupem je konstruována i zápletka hry, což už pozornosti uniká poněkud obtížněji. Tvůrci napsali naprosto generický příběh o návratu prastarého zla a branách z podsvětí, z nichž se valí armády temnot. Pak jej, aby měl potřebný šmrnc, posypali víceméně náhodnou směskou skutečných jmen a pojmů z japonské mytologie. Setkáte se tak například s Rjúdžinem, legendárním bohem vodních draků, který má ale v Onikirovi podobu malého zbabělého dráčka, jenž vás při vašem putování provází a více či méně vtipně komentuje situaci. Nu, dobrá.

Extrémní originalitou nesrší ani hlavní postava. Džiró, jak se náš samuraj jmenuje, přišel v útlém věku o otce, o jeho výchovu se stará náčelník samurajského klanu, a mladý bojovník tak nemá ani tušení, že je potomkem pradávného bájného hrdiny a že mu v žilách koluje napůl dračí krev. Novátorské.

Dojem příliš nevylepší ani úroveň dialogů, jejichž kvalita je podivně nekonzistentní. Co chvíli se po snesitelném textu dočkáte repliky, která by urazila i v ochotnickém divadle. "Hnidopišství na konto reálií ale stejně nikoho nezajímá," namítáte. A máte pochopitelně pravdu, protože, přiznejme si, Onikiru nebudete hrát kvůli příběhu.

Smrt z rukou samuraje

Jakmile se totiž poprvé pustíte do křížku s démonickými protivníky, příběhové bláboly tvůrcům s mávnutím ruky odpustíte. Bojový systém sice není z hlavy irských vývojářů, protože se jedná o de facto zkopírovaný koncept z Devil May Cry, ale to vůbec nevadí, poněvadž funguje, jak má.

Již s katanou, první zbraní, kterou budete mít k dispozici, je krveprolévání radostí. Ovládání pracuje bezchybně a je skvěle responzivní, umožní vám tak řež proměnit v nádherně smrtící tanec, kdy se Džiró pohybuje rychleji, než oko postřehne. Vzduchové kreace střídá šerm na zemi, bleskové úskoky a stylové popravy nepřátel.

Nečekejte však reálnou simulaci kenda či iaida. Práce s mečem a útoky jsou v Onikirovi přehnané, jak zákon káže. Je to jedině dobře, protože her, které by umožňovaly anihilaci nepřátel jak vystřiženou z anime, na západním trhu moc nemáme. Budete se moci na hlavy nepřátel snést ze vzduchu s výbuchem blesků jak rozzuřený bůh, proměníte se v rozmazanou šmouhu, jež za sebou zanechá jen rozsekaná těla, přeskočíte desítky metrů v střemhlavém výpadu, abyste ukončili démonovu existenci smrtícím sekem nuki.

Brzy se také začne rozšiřovat nabídka zbraní. K věrnému meči se přidají zápěstní ostří, kopí naginata a palcát tecubó. Mezi nimi přepínáte přímo v boji podržením tlačítka, nemusíte kvůli tomu do žádné nabídky či inventáře. Liší se od sebe rychlostí, poškozením a samozřejmě i technikami využití, které můžete (a občas musíte) při potyčkách kombinovat.


Démoni a zase démoni

Je škoda, že se nepřátelé rekrutují výhradně z řad démonizovaných samurajů. Vždyť japonský folklór přeci nabízí takovou řadu zajímavých bytostí! Pokud jste se těšili na půtky s vychytralými liškami, prohnanými jezevci či děsivé boje s beznohými strašidly, budete se muset poohlédnout jinde. Občasný konflikt s duchem šikigami či vodníkem kappa by hru krásně osvěžil, pod váš meč však bohužel nabíhají jen další a další davy nenápaditých černých ďáblů. Boje tak ke v druhé polovině dobrodružství začínají hrozit stereotypem.

Na první pohled vás pravděpodobně upoutá vizuální styl hry. Postavy jako by z oka vypadly klasickým bojovnickým či nindžovským anime předminulé dekády, například Ninja Scrollu či Berserku. Výtvarné ladění prostředí pak připomíná jakýsi mix mezi tradičními obrazy ukijoe a digitální malbou. Barevné kombinace jsou neobvyklé a zvláštně lákavé, alespoň tedy zpočátku.

Ještě měsíc...

Hlavní problém Onikiry je naprosto prozaický. Téměř na každém kroku je totiž znát časový pres, ve kterém hra vznikala. Nepřátel je málo, ačkoliv v plánu jich, dle slov vývojářů, bylo daleko víc. Grafika je v pozdějších levelech místy dosti odfláknutá a v úrovni poslední už kresbu na pozadí nahrazuje jen rozmazaný flekanec.

Drobet zarážející je také fakt, že se postup ukládá pouze v rámci úrovně. Pokud přestanete hrát a vrátíte se s předpokladem, že budete pokračovat od posledního checkpointu, čeká na vás nemilé překvapení. Správně, musíte opakovat celý level, což je, vzhledem k tomu, že úrovně trvají klidně hodinu, za poněkud nešťastné řešení.

Onikira rozhodně není nepovedená hra. Jenom prostě nenaplňuje svůj slibný potenciál - mohla být ještě daleko lepší, a stačilo by k tomu nechat šikovné Iry pracovat o dva či tři měsíce déle. Pokud vám však jde jen a pouze o nekonečnou řež, směle si dílo pořiďte, zklamaní nebudete. Hra ale bohužel nenabízí v podstatě nic jiného. Jde o akční plošinovku ocejchovanou žárem horké jehly s příběhem dementním, až se hory zelenají, chabým uchopením tématu, parádním bojovým systémem a ani jednou onibabou. Pocit z masakrování protivníků je však dobrý, takže hra i přes zmíněné nedostatky nakonec dokáže zabavit docela příjemně, jen prostě nesmíte čekat zázraky.