OlliOlli 2: Welcome to Olliwood

Stejně jako první OlliOlli se i dvojka tváří jako skejťácká hra, ve které jde o projetí jednotlivých úrovní s pomocí všelijakých triků. Do cíle byste měli dojet v jednom kuse a s pokud možno co nejvyšším skóre. V jádru je ale OlliOlli 2 vlastně kombinace arkádového skateboardingu a mobilním hráčům dobře známého žánru runnerů. Tedy her, kde neovládáte základní pohyb postavy, protože sama běží nebo jede, ale řešíte a ovlivňujete "věci okolo".

Skejťák se tak na začátku každé úrovně sám rozběhne, naskočí na prkno a jede. Na vás je tvorba triků, skoků a komb. Přijde vám to málo? Kdepak. Velice rychle nebudete vědět, kde vám hlava a prsty stojí. Postava se pohybuje rychle, s každou další úrovní se komplikují překážky a zvyšují se i nároky na dosažení vysokého skóre. Ze začátku jen skáčete a děláte základní triky. Pak začnete grindovat, načež přijdou manualy, nabízející celoúrovňová komba.

Ani se tedy nenadějete a můžete celou úroveň projet klidně na jeden trik, bez "mezipřistání". Jenže než se k podobnému skillu dopracujete, padne hodně sprostých slov. OlliOlli 2 totiž dobře známou euforii z Tony Hawka posouvá na úplně nový level, především díky rychlosti. Tempo je zde svižnější a rychlejší než v THPS a navíc nemusíte řešit pohyb v 3D prostoru. Je to nekompromisní, obtížné a frustrující, ale nesmírně uspokojující zároveň. Během hraní často zažijete ten starý známý pocit: jedete, postava pořád zrychluje, komba se vám daří, násobíte skóre a každý další trik představuje velké riziko.

Kdykoliv můžete o skóre přijít a úroveň restartovat, ale vy to risknout chcete. Hra vás k tomu sama nabádá a byl by hřích hrát na jistotu. A tak sázíte jeden manual za druhým a doufáte, že v té rychlosti nic nepokazíte. Pokud se vám vše podaří perfektně ustát, dostaví se pocit k nezaplacení. Na druhou stranu, když trik jen o fous nedáte a obrovské kombo se vám sesype jako domeček z karet, je to slušně řečeno velmi frustrující.

Velkou výhodou hry je rychlé načítání úrovní. Když víte, že se vám jízda nedaří, můžete úroveň klidně restartovat - jste hned na začátku a můžete jet znova. Mnohokrát se takhle můžete zaseknout na nějaké úrovni i přes půl hodiny. Není samozřejmě problém dojet level do konce, ale chcete splnit alespoň dvě, tři výzvy. Často vypadají jednoduše, ale kolikrát vám dají pořádně zabrat. Bez ohledu na to, jestli hrajete na klávesnici nebo gamepadu, který je obecně vhodnější.

OlliOlli 2 totiž není o ničem jiném než o správném načasování. Timing je klíčový, takže stačí zmáčknout tlačítko jen o setinu vteřiny pozdě a jste zralí na restart úrovně. Zásadní je také znalost úrovní. Těžko si představit, že by se někomu v pozdějších fázích hry podařilo projet celou úroveň na poprvé tak, jak by chtěl. Jedním z rozdílů mezi prvním a druhým dílem jsou totiž vedle manualů i úrovně s více vrstvami. Když nemáte dostatečnou rychlost a nepodaří se vám velký skok na vysoké zábradlí, nemusíte ještě zoufat. Na zemi může být druhé zábradlí, s jehož pomocí se dá situace zachránit.

Na zmíněném vyšším zábradlí ale může být bonus, který prostě chcete dostat, takže po každém nepovedeném skoku do výšky restartujete. Znova a znova a takto pořád dokola. Štve vás to, je to frustrující, ale přitom v koutku duše víte, že hra je fér. Že vás netrestá zbytečně a nehází klacky pod nohy. Pokaždé, když spadnete nebo nedáte skok podle plánu, je to jenom vaše chyba. O to víc to naštve, ale i potěší, když se vám podaří projet celou úroveň bez chybičky.

Často si jistě s chutí zahrajete znovu již dohrané úrovně, i když máte odemknuté další levely. Touha získat všechny výzvy, spojená s dobrou znalostí úrovně a zvládnutým ovládáním, vás pořád žene zpátky. Jakmile přijdete ovládání a celé hře na kloub, přejde vás chuť prolétnout úrovně co nejrychleji. Budete vyzobávat všechny výzvy a úrovně plnit na sto procent.

Pokusy s opakováním některých úrovní mohou jít v některých případech až do vyšších desítek a pravděpodobně vás to vůbec nepřestane bavit. Maximálně vás to začne po čase frustrovat a ve vzteku hru vypnete, chvíli si odpočinete, abyste se pak ke zběsilému adrenalinu zase vrátili. Jakkoliv jsou některé momenty opravdu hodně frustrující (i když si za to můžete sami), jsou další naopak přímo euforické. A k těm se rádi vracet budete.

OlliOlli 2 nesedne snad jen hráčům, kteří mají rádi klidné a rozvážné hry, kde o nic nejde a k ničemu vás nikdo netlačí. Všichni ostatní by si měli OlliOlli 2: Welcome to Olliwood minimálně zařadit na seznam přání ve své oblíbené digitální distribuci, a hru si podle náklonnosti k látce, audiovizuálnímu zpracování i stylu hratelnosti koupit buď hned, nebo v nejbližší slevě. Peněz litovat nebudete.