Of Ash and Steel

Návrat do Greyshaftu

Čekal jsem, že první akt, který byl z větší části přístupný už v ukázkové verzi, pro mě bude procházkou růžovou zahradou. Příběhově se nezměnil, jen přibylo krátké intro, které blíže vysvětluje, jak se hlavní hrdina Tristan dostal na výpravu, na které má jako kartograf pomoci rytířskému řádu. Následuje vylodění, přepadení, ztráta vybavení a probuzení v lesní chýši místního poustevníka.

Of Ash and Steel se s vámi od prvních momentů nemazlí. Nestvůry v lesích Tristanovi lehko ukážou, kdo je skutečný predátor, zásob je málo a postavy ve světě jsou vesměs sbírka chuligánů, drzounů a grázlíků.

Největší změny od předběžného přístupu se týkají soubojového systému. Tristan vyráží do světa jako naprosté nemehlo. Neovládá žádné bojové styly, máchá kolem sebe neefektivně a stamina mizí po několika málo úderech. Začátek je zkrátka křest ohněm a hlavně během něj působí boj vyloženě neohrabaně, kdy podobně často jako máchat mečem budete drtit taky klávesu rychlého ukládání.

První hodiny navíc předvedou, jak moc občas pozlobí různé kolizní modely, kdy se vy i nepřátelé nečekaně zasekáváte o kameny a jiné drobné terénní nerovnosti. Jenže, podobně jako Gothic, hra své vrtochy dokáže prodat jako mechanismy, ne nutně jako designové chyby.

Některé z nich se ale prodávají hůř než jiné. Dva vedlejší úkoly se mi rozbily úplně – v jednom se neobjevil dopis nutný pro další postup, druhý neumožnil interakci s bednou, která byla pro dokončení klíčová. Nutno ale říct, že s dalším postupem byla situace už o mnoho lepší. Těžko ovšem soudit, zda je to zásluhou opravných patchů, které vycházejí poměrně pravidelně, nebo spíš pořádné dávky štěstí na mé straně.

Přesto první hodiny prostě potrápí a vystrkují růžky problémy, které hra má napevno zapečené v samotných základech uživatelské přívětivosti. Třeba jen takový detail, že nikde nenajdete tlačítko Pokračovat a uložené pozice se ani neřadí podle data. Přímo ve hře to sice můžete obejít rychlým načtením, ale při spouštění je hledání správné uložené pozice občas regulérní řehole.

Tragédie, nebo komedie?

To je jen jedna z mnoha věcí, které balancují na hraně toho, zda si Of Ash and Steel zamilujete, nebo ji budete nenávidět. Samotná orientace ve světě je často velmi komplikovaná. Nemáte tu žádné ukazatele, úkolové značky ani podobné berličky – což samo o sobě není výtka, spíš naopak, protože by narušovaly atmosféru. Jenže designově to kolikrát úplně nefunguje. Popisky od zadavatelů úkolů jsou docela vágní a zápisky v deníku taky moc světla do tmy nevrhnou, zvlášť když vás hra posílá přes půlku mapy.

Samostatnou pekelnou kapitolou je pak hlavní město ostrova, kde hra začíná. Orientovat se ve spleti domů bez výraznějších orientačních bodů, označení nebo možnosti se třeba přeptat strážných, kde co najdete, je doopravdy výzva. Dokonce taková, že jsem nakonec opustil původní plán se přidat k řádu, který ve městě sídlí, a raději vyrazil do divočiny najít volnomyšlenkářské anarchisty.

Další chyby oscilují mezi úsměvnými situacemi a vyloženým nezvládnutím hráčské svobody. Je zábavné sledovat, když se NPC doprovázející vás na výpravě, rozeběhne s tasenou zbraní a uklouzne na bahně, a to hned několikrát po sobě. Už není tak vtipné, když bandity, kteří vám stojí v cestě, odpravíte ze zálohy, ale váš doprovod se stejně zastaví na místě, kde je máte potkat, a dokonce i vzduch promluví hlasem lapků – takže už tušíte, že se v úkolu dál nepohnete. Nemluvě třeba o tom, že ve městě v noci řádí lupiči, ale když doběhnete ke strážím, místo toho, aby se do věci vložili, začnou fandit probíhajícímu souboji.

Podobně podivné jsou i další interakce. NPC pořádně neumí protestovat, když jim vlezete do domu, takže vybrakovat interiéry není žádný problém. Oproti tomu postele jsou svaté a nemůžete si lehnout téměř nikde. Časem se sice naučíte stavět jednorázové tábory a dostanete se i k vlastním lůžkům, přesto nemožnost si někde alespoň počkat bývá nepříjemná – hlavně když potřebujete mluvit s postavami, které se s vámi v noci odmítají bavit.

I přesto má Of Ash and Steel svůj šarm. Postupem času do sebe víc mechanismů začne zapadat. Tristan například ve druhém aktu získá zpět svou kartografickou výbavu a začne si kreslit mapu. S každým novým trenérem se, pokud máte dost peněz a volných bodů zkušeností, rozšíří vaše možnosti. Ano, pořád narazíte na vlka zaseklého ve skále, strážného, co si vykračuje po pás zabořený v chodníku, ale většinou se nejedná o nic, co by hru vyloženě rozbíjelo. S atmosférou už je to horší.

Od nuly až k hrdinovi

Celý herní systém funguje velice podobně Gothicu. Dostáváte zkušenosti, za každou úroveň dostanete pár volně rozdělitelných bodíků do statistik a jeden bod, který u trenérů směníte za dovednosti. Ty se dělí do tří stromů – válka, přežití a výroba. Všechny jsou přitom velice užitečné a otvírají hromadu nových možností. Můžete si vylepšovat a kovat zbraně nebo brnění, kutat rudy, stahovat zvířata, páčit zámky a spoustu dalších vylomenin.

Dobře vymyšlené jsou i samotné bojové dovednosti. Rozšířené možnosti ovládání zbraní nejsou jen na efekt a každé mistrovství je skutečně znát. Naučíte se parírovat, lépe uskakovat, potírat čepel jedem, nabíhat ramenem, nebo prostě popadnout předmět z okolí a švihnout ho nesportovně po nepříteli. Zbraní je solidní množství – nechybí základní dělení na jednoruční a obouruční, ani rapíry, luky a kuše. Hlavní dělení spočívá v tom, že některé typy škálují se silou, zatímco jiné s obratností.

Zábavný je i systém pasivních perků, které vám hra přiděluje na základě toho, co děláte, a zůstávají skryté, dokud je nezískáte. Když vám pak naskočí bonus ke stamině, zkráýtka to potěší. O to vtipnější je potom třeba perk, který by se dal volně přeložit jako „hbitá noha“ a dostanete ho za dostatečný počet uklouznutí při sprintu v bahně nebo zakopnutí o kořeny. Daný mechanismus vám následně úplně vypne.

Časem dojde i na magii, ale hrát plnohodnotného čaroděje je podle mě takřka nemožné. Jednotlivá kouzla jako léčení, odhazování nepřátel nebo krátká teleportace slouží spíš jako zpestření už zavedeného systému. Magii navíc dostáváte postupně a nemá ani vlastní vývojový strom.

Kupodivu ve hře najdete i solidní množství vedlejších aktivit. Kromě propracovaného craftingu, broušení zbraní nebo vylepšování zbrojí nechybí ani rybaření nebo kopání pokladů. Časem si můžete změnit účes hlavního hrdiny nebo si pořídit nemovitost a opečovávat ji. Asi nejzábavnější mi přišla zdejší varianta pěstních soubojů. Tahová minihra viděná z boku, stylizovaná jako klasická bojovka, vás nechá volit různé typy útoků a bloků na hlavu, tělo nebo nohy. Následuje vyhodnocení, kde se dozvíte, jak dobře jste soupeře odhadli. Nechybí ani nabíjení energie na speciální útoky v podobě karet, trojice bojových stylů a stavění vlastního balíčku dovedností.

Svět roku 2000

Greyshaft nabízí několik regionů – od bažin přes lesy až po zasněžené hory. Zároveň ale není úplně živý. Ano, postavy mají svůj denní rytmus, chodí, spí a pracují, ale zároveň je vše tak nějak strojené. Navíc se často ukazuje, že teoretická funkčnost ještě neznamená praktičnost a úkoly vás často posílají od čerta k ďáblu. Hra nevypadá špatně, ale rozhovory ani obličejové animace krásou zrovna neoplývají. 

Samotný průzkum světa je ale skvělý. Hledání pokladů, prolézání menších kobek a jeskyní nebo návraty na místa, kde jste před pár hodinami dostali na frak, fungují téměř skvěle. Občas zamrzí, že některé zajímavé odbočky vlastně neskrývají hodnotnou odměnu, ale pořád platí, že cesta je důležitější než cíl.

Příběh má své momenty. Nese vaše putování, ale nijak zvlášť neexceluje. Je fajn, že ho tvůrci zvládají držet stranou od hrdinského patosu, ale na druhou stranu se mohou všichni ti nabručení, mračící se lidé docela rychle přejíst. Kromě dvou hlavních frakcí je ve hře i několik menších, které mají vlastní delší příběhy a i na jiné postavy narážíte opakovaně. Že by mi ale kdokoliv ze zdejšího ansámblu přirostl k srdci, se rozhodně říct nedá. Naštěstí alespoň hlavní hrdina má motivace, které dávají smysl a přirozeně se víc a víc zaplétá do děje na ostrově, aniž by jeho cesta moc šustila papírem.

Láska i nenávist

Of Ash and Steel je ambiciózní projekt. O tom se nedá polemizovat. O tom, zda si tvůrci neukousli moc velké sousto, už ale určitě ano. RPG v otevřeném světě, kde samotná hlavní linka zabere kolem čtyřiceti hodin, vyžaduje obrovské množství práce. Hlavně když se inspirujete kultem, jakým Gothic bezesporu je.

Když jsem se toulal krajinou, bojoval a plnil menší úkoly, hodiny utíkaly jedna za druhou a já si uvědomil, jak moc mi dnes takové syrové, nesmlouvavé a přitom přízemní RPG chybí. Jenže hra se mi vždycky zase dokázala rychle připomenout svými nedostatky. Glitchující postavy, designové přešlapy i rozbité úkoly neustále upozorňují na limity celého projektu. Často na vás vyloženě dýchne nekompetence autorů podobně rozsáhlou hru opravdu dobře navrhnout.

A je to obrovská škoda. Pod všemi těmi nedokonalostmi se totiž skrývá zábava i nostalgie, které se nebojí vlastních nápadů. Možná po dalších opravách, možná až v příštím projektu bude všechno fungovat tak, jak má. Teď je ale Of Ash and Steel ukázkovým eurojankem, který umí jazýčky vah toho, jestli je dobrá, nebo špatná, převažovat z jedné strany na druhou až překvapivě rychle.