Oddworld: Soulstorm

Verdikt
61

Krásná, různorodá plošinovka s vynikajícím příběhem a fascinujícím světem. A taky s mizerným ovládáním, myriádou bugů a designovými lapsy. Soulstorm je hra pro trpělivé a velkodušné.

Počítač

WindowsWindows

Epic Games Store

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Další informace

Výrobce: Oddworld Inhabitants
Vydání: 16. dubna 2021
Štítky: dystopie, sci-fi, stealth, plošinovka, akční

Je těžké si představit větší chudáky, než jakými jsou roztomilí tvorečkové jménem mudokoni. Ačkoliv je to chytrý lid s bohatou spirituální kulturou, jejich hamižní spoluobčané je touží tak akorát zotročit, nebo hůř, sežrat. A když se s tím mudokoni pokusí něco udělat, odpovědí je salva ze samopalu podlého sliga.

Přesto existuje jeden živočišný druh, jehož osud je ještě o něco tragičtější: hráč, který se pokouší mudokona ovládat.

Umírej, neschopo

Oddworld: Soulstorm je závanem starých časů. Bohužel ovšem ne svěžím větříkem z luk porostlých pampeliškami předtím, než na nich vyrostly čadící továrny, nýbrž zatuchlým pachem nahnilého šatníku po prababičce. Je to hra, která si absolutně neváží ani vašeho času, ani vašich nervů.

Na jednu stranu to dává smysl. Soulstorm je reimaginací dávné plošinovky Abe’s Exoddus z roku 1998 a i po více než dvaceti letech v podstatě děláte to samé jako vždycky. V kůži Abea, jakéhosi mesiáše mudokonů, kterému se podařilo osvobodit svoje pobratimy ze strašlivých jatek, hopsáte, řešíte environmentální hádanky, plížíte se za zády stráží nebo je telepaticky ovládáte, uhýbáte projektilům a zoufale se snažíte neumřít. Většinou neúspěšně, protože hra je neúprosně těžká.

To by bylo naprosto v pořádku, kdyby zároveň byla férová, jenže to ona není, zvlášť kvůli děsivě neohrabanému ovládání. Někdy mi přijde, že by bylo snazší navádět hyperaktivní kočku laserem přes minové pole než přesvědčit Abea, aby slezl z římsy ve chvíli, kdy mu to přikážu, a ne až o půl vteřiny později, kdy elegantně hupsne přímo před hlaveň připraveného sliga. Milý mudokon se někdy zachytí tam, kde má, někdy místo toho skočí hlavou do zdi. Výsledek? Časté umírání, rostoucí frustrace.

Je to frustrace, která zdaleka nepramení jen z vysoké obtížnosti. Spousta úžasných her mě nechá umírat s větší frekvencí, než jakou vykazuje hejno syfilitických jepic, ale na Super Meat Boye, dokonce ani na Cupheada jsem takhle naštvaný nikdy nebyl. Soulstorm je horší, protože v něm mám častokrát pocit, že jsem neumřel kvůli vlastní chybě, ale podrazem ze strany hry.

Olej na oheň rostoucího antagonismu přilévají i bizarně umístěné checkpointy, které mě mnohdy nechaly znovu a znovu a znovu opakovat nudné aktivity předtím, než jsem se vůbec dostal k problematické pasáži. Už pošesté mě zabil ten samý slig na té samé plošince, ale abych se k němu dostal, musím znova vylézt na stejný žebřík, rozmlátit stejné bedny, nabrat stejné lahvičky, abych je po něm mohl hodit. Je to jen o málo lepší, než když nějaká hra umístí svůj checkpoint před nepřeskočitelnou cutscénu.

Možná nejhorší to je v sekcích, které vyžadují stealth. Abe se totiž plíží zoooooufaaaaleeee poooomaaaluuu, takže se opět nacházíme v podobné situaci: Po xté minutu v kuse ťapkám chodbičkou, jen abych se dostal k bodu, kde obvykle umírám, tam zase umřel a mohl ťapkat znovu. Podívejte, hra mě může zabíjet, ale když už mě zabíjí, buď musí být svižná, nebo zajistit, aby byly neustále opakované aktivity pořád zábavné. Znovu se prosekat k bossovi v Dark Souls mi nevadí. Znovu šplhat po nekonečném žebříku ano.

Epos milého trhana

Je pro mě vlastně docela zdrcující, že jsem se ke každému spuštění Soulstormu musel nutit, protože předešlé New n‘ Tasty jsem miloval. A měl bych milovat i jeho příběhové pokračování, protože zrovna příběh je to, v čem Oddworld vždycky exceloval.

Soulstorm není výjimkou. Jeho cynický, groteskní, překvapivě drsný svět dává vzniknout napínavému vyprávění prožitému skrz protagonistu, který je tak úžasně zbabělý, přihlouplý, ztracený a rozkošný, že mu nemůžete nefandit. Zlí glukkoni ho chtějí sníst, vy taky, ale láskou. Tragédie se mísí s komedií, industriální peklo s duchovnem, dialogy jsou skvěle napsané a ještě líp nadabované.

Kdybych chtěl nějakou plošinovku hrát kvůli příběhu, volba by byla jasná, i proto, že Soulstorm je, na rozdíl od chudáka Abea se zašitou pusou, neobyčejně pohledný. Jeho cutscény by si člověk spletl s animovaným filmem, přímo ve hře grafika zas tak oslnivá není, ale chybějící detaily kompenzuje místy vskutku dechberoucí otevřeností a provázaností jednotlivých sekvencí. A když se po obrazovce ženou doslova stovky vašich kamarádů mudokonů, které máte chránit, zatímco do nich sligové pálí z kulometů, připomíná to takové obrácené Days Gone.

Jenže pak mi hra vrátí do ruky ovládání a nechá mě desetkrát umřít na stejném místě, protože po mně bez varování vypálí minomet a Abe se prostě tak nějak necítí na to, aby uskočil z cesty. A já rázem celkem souhlasím s glukkony a dostávám chuť na ragú z idiota.

Pohár přetéká

Dalo by se argumentovat, že Oddworld byl vždycky takový, nemotorný a svéhlavý jako jeho hlavní hrdina, že to je součást jeho šarmu. A je pravda, že New n‘ Tasty si ode mě před lety v recenzi odneslo devítku. Kdo ví, možná jsem byl tehdy trpělivější, shovívavější, méně zhýčkaný. Ale nemyslím si to. Myslím si spíš, že Soulstorm zkrátka plivl do už tak vrchovatě naplněného poháru frustrace nový, nacucaný chuchvalec slin… a pohár přetekl.

Obrovskou částí onoho odporného flusance jsou bugy, protože nový Oddworld je občas vskutku děsivě rozbitý. Zmáčknete tlačítko interakce, nic se nestane. Schováte se do skříně a čekáte, až vás budou následovat vaši mudokoní kamarádi, oni to neudělají a nechají se zabít. Sligové se zaseknou v prostoru a vy je nemůžete posednout. Nebo, a to je skutečná libůstka, někam hodíte minu a ona zůstane viset ve vzduchu. To všechno vyžaduje restartování checkpointu… a víte, co jsem psal o jejich vhodném umisťování.

Žádnou velkou přidanou hodnotu nenabízí ani systém craftingu, který je tu zkrátka tak nějak navíc. A aby toho nebylo málo, házení lahviček a min je často zoufale nepřesné a vržené nádoby s vodou jsou přibližně stejně vrtkavé jako samotný Abe, takže občas oheň uhasí, občas ne.

Dokonce i to vyprávění, jinak naprosto skvělé, trpí technickými nedostatky, především zoufale nezvládnutým zvukovým designem. Že skoro neslyšíte repliky kamarádů mudokonů, kteří na vás křičí přes celé údolí, to bych ještě přijal jako neočekávanou úlitbu realistické akustice. Ale když je úplně stejně utlumená i Abeova odpověď, přičemž Abe stojí jeden metr od kamery, působí to zkrátka amatérsky.

Trpělivost, nebo zmar

Oddworld: Soulstorm od vás vyžaduje koňskou dávku trpělivosti a dobré vůle. Když přivřete oči do hodně úzkých škvírek, uvidíte před sebou vynikající hru – neúprosný, úctyhodně různorodý zážitek, který vás nechá zběsile utíkat, opatrně se plížit, mazaně překonávat hádanky, střílet do nepřátel a vyhazovat je do vzduchu, to všechno podpořené skvělým příběhem a krásnou grafikou. Plus musím uznat, že posednout chudáka sliga, nechat ho, ať ze zálohy povraždí svoje kolegy, a pak ho výbuchem rozmetat na tisíc malých kousíčků, zatímco Abe se pobaveně chechtá, člověka jen tak neomrzí.

Jenže. Jestli v sobě onu trpělivost a dobrou vůli nenajdete, jestli se na svoje hry radši díváte s očima široce otevřenýma, Soulstorm vás dost možná bude štvát úplně stejně jako mě. A pak už záleží jenom na tom, zda vás u obrazovky udrží sympatie k roztomilému mudokonovi.