Octopath Traveler 0

Prequel k prvnímu dílu s číslovkou 0 se snaží herní formuli, minimálně z hlediska vyprávění, změnit. Jenže jak už to ve hrách bývá, ne každá změna je k dobrému.

Za Wishvale!

Celé putování se točí kolem vaší rodné vesnice Wishvale a sady mocných prstenů. Právě kvůli jednomu z nich se spojí trio záporáků, kteří ji ves vypálí do základů, zavraždí vaše rodiče a za zvuku maniakálního smíchu odkráčí zpátky do svých doupat. Úkolem hrdiny bez bázně, hany a hlasu bude obnovit město a v mírně přepáleném příběhu vymlátit zlo ze všech koutů světa.

Je nutné se připravit na příběh, který je temný, pravidelně se v něm umírá a všichni nějakým způsobem trpí. Prakticky jediným pozitivním místečkem je samotná obnova rodné vsi. Mám rád temné příběhy, stejně jako hry, které se nebojí témat otroctví, šílenství ze ztráty milovaných, korupce moci a dalších nepříjemných motivů. Jenže nejnovější Octopath trochu moc tlačí na pilu.

Vlastně všechny linky vykreslují vaše nepřátele jako totální zloduchy a psychopaty, aby se postupně ukázalo, že za vším stojí jejich zlomená duše a trauma. Příběhy samy o sobě nejsou špatné, problém tkví v jejich kadenci a neustálém opakování motivů. Ne nadarmo dokáže ztráta nejvíc zasáhnout v relativně pozitivní lince. Když je vše strašně negativní, další nával utrpení začne být spíš únavný.

Časem jsem přestal přemýšlet nad tím, koho se podaří zachránit, a spíš jsem čekal, která z postav zemře jako další, ať už vlastní rukou, nešťastnou náhodou, nebo vinou nepřátel. Nicméně to neznamená, že jsou samotné příběhy špatně napsané. Naopak, i přes svou monotónnost je vedle stále povedených soubojů a skvělého soundtracku právě příběh tím, co vás dokáže táhnout desítky hodin dál.

Hrdinové bez charakteru

Největším problémem vyprávění je však samotný hlavní hrdina. Poprvé v sérii si ho můžete vytvořit, pojmenovat a vybrat mu povolání. Výměnou za to ale nemluví a komunikuje maximálně pomocí bubliny s trojicí teček nebo gesty, která jsou v pixel artu přece jen poněkud omezená. Když je opravdu nutné něco říct, doprovodí vás v animaci příběhem daný společník, který promluví za vás.

Ani ostatní postavy na tom ale nejsou o moc lépe. Tvůrci vsadili na kvantitu a po světě tak můžete naverbovat doslova desítky společníků. Všichni se představí v krátkém úkolu, tím ale jejim role většinou končí. Do příběhu dál nijak nezasahují, neobjevují se v cutscénách a maximálně ve vesnici prohodí pár slov s jiným společníkem… třeba o vaření. Proto se z nich velice rychle stanou jen bloky statistik a složení své skupiny budete vybírat čistě jen podle nich. Nebojím se říct, že si silnější vztah vytvoříte i k postavám, které vám padají někde v Genshin Impact.

Tohle přirovnání ostatně není úplně od věci. Právě mobilní hra Champions of the Continent stála u zrodu Octopath Traveler 0 a i po odstranění gača systémů je mizivá interakce hrdinů se světem patrným pozůstatkem tohoto původu.

Možná se ptáte, jak pak vyprávění, které jsem na obecné rovině pochválil, vypadá. Příběh si zachovává strukturu jednotlivých kapitol, které lze alespoň částečně plnit v libovolném pořadí. Hojný počet rozhovorů vystřídá pár soubojů, kdy se cyklus opakuje až do finálního střetu se záporákem. Toho porazíte, následuje epilog a jde se dál.

Dialogy ve valné většině vedou okolní postavy, zatímco váš hrdina stojí a kýve. Ostatní členové družiny tam až na výjimky nejsou vidět vůbec. Což působí až komicky, hlavně v momentech, kdy se po srdceryvném dialogu ve dvou spustí souboj a objeví se vláček osmi aktivních postav. V soubojích je sice celá parta přítomná, příběhové postavy se ale účastní jen výjimečně, většinou jako pasivní pomoc ze zadní linie.

Celá vaše výprava tak působí jako deus ex machina na nožičkách. Hra totiž často ignoruje, že jste pro dění zásadní a naopak nechává ve světlech reflektorů vedlejší postavy, které po jediném příběhovém oblouku už nikdy nepotkáte. A to i ve chvílích, kdy řešíte vraždu vlastní rodiny nebo odhalení, proč jste vlastně vyvolený, který má zabránit všem těm hrozným věcem.

Uspokojující boj

Největší změnou v tahových soubojích je rozšíření aktivní party ze čtyř na osm postav, rozdělených do dvou řad. Zadní linie se regeneruje a nabírá akční body, zatímco přední bojuje. Taktiku v soubojích tenhle mechanismus příjemně obohacuje. Jen v pozdějších fázích hry trochu působí dojmem, že na ni tvůrci hřeší, protože přibývá útoků, které postavy posílají jedinou ranou k zemi, kdy musíte procházet úmorným koloběhem oživování.

Základ soubojového systému jinak zůstává velmi podobný předchozím dílům. Každé povolání má pevně dané dva typy zbraní a sadu schopností. Snažíte se odhalovat slabiny nepřátel, ničit jim štíty a tím je oslabovat, případně jim bráníte celé kolo hrát. Nechybí ani nejrůznější elementy nebo možnost učit se schopnosti nalezené ve hře, případně vylepšovat ty stávající. Prvky vylepšování jsou tak pořád příjemné a souboje, hlavně proti bossům, i zábavné. Akorát časem poznáte, že někteří z nalezených hrdinů jsou přeci jen o kousek silnější než jiní, což se nevyhnutelně promítne do složení družiny i volby povolání vašeho hrdiny.

Dostatečnou rozmanitost v soubojích přináší i víc než třicítka společníků nebo možnost přemluvit neutrální postavy, aby vám několikrát vypomohly předem daným útokem nebo posílením. Přehazování hrdinů mezi řadami a střídání schopností na rozbíjení odolností a maximalizace poškození ve chvíli, kdy je nepřítel omráčený, dává celému soubojovému systému dost taktických vrstev, aby zabavil po celou dobu hraní.

Budovatel, cestovatel

Poslední výraznou herní náplní je pak budovánívesnice Wishvale. Bohužel i to je do jisté míry omezené. To, kolik staveb lze umístit a kam, je úzce spjaté s průzkumem světa a postupem hlavní linky o obnově vesnice. Posouvá se spolu s hledáním nových postav, které se na její obnově podílejí. Počet užitných budov je tak omezený a nové stavební plácky se objevují postupně.

Nejvíc tak můžete ovlivnit vzhled Wishvale, ať už různými kosmetickými doplňky, které se taky odemykají postupně, nebo výběrem obyvatel jednotlivých domečků. Tady opět nečekejte žádné Stardew Valley plné osobitých vesničanů. Obyvatelé se liší především vzhledem a bonusem. Někdo vám hodí jednou za čas mléko, jiný rybu, další nějak zlepší produkci vašich sadů nebo statků.

Verbování vesničanů přitom probíhá ve světě a je jediným pozůstatkem profesních nebojových specializací z prvních dílů. Vybrané postavy můžete zkusit vyzpovídat a vytáhnout z nich předměty za zvýhodněnou cenu, vyzvat k souboji, naverbovat do vesnice nebo přemluvit, aby vám párkrát vypomohly jednorázovým útokem v bitvě.

Popravdě řečeno, právě tahle smyčka se během desítek hodin strávených průzkumem celého světadílu zajídá úplně nejvíc. Každá interakce je doprovázená přechodem, gestem postavy nebo krátkou znělkou, což celý proces zbytečně natahuje. Když pak na novém náměstí vidíte klidně pět takových postav, nadšení doopravdy nejste.

Během nabíhání úkolů mě několikrát dohnal i doporučený level pro jejich plnění. V bitvách ve světě to ještě nijak nevadí, ale na elitní nepřátele a bossy je lepší jít v ideálním případě i o nějakou tu úroveň výš. Často ale můžete třeba na chvíli jít plnit jinou příběhovou linku a není úplně nutné znovu probíhat předchozí lokace a čekat na náhodné souboje.

Hra s krizí identity

Jak jsem zmínil na začátku, nové nemusí nutně znamenat lepší. Octopath Traveler s nulou v názvu podle mě ztratil část svého kouzla. Přitom novinky nejsou ze samotné podstaty špatné. Budování vlastní vesnice není sice nijak hluboké, ale jedná se o příjemnou minihru. Souboje jsou díky rozšíření o druhou řadu zábavnější a tvorbu vlastního hrdiny mám ve hrách o něco raději než předpřipravenou postavu.

Problém nastává ve chvíli, kdy jsou tyto změny vykoupené neosobním příběhem. Sice není špatně napsaný, ale často zbytečně tlačí na pilu a opakující se temné motivy se rychle ohrají. Stejně tak zamrzí, že se členové družiny proměnili v anonymní bloky statistik bez výraznější osobnosti. Přitom hudba zůstává vynikající a 2,5D grafika neztratila nic ze svého stylu. Hře ale chybí onen drobný, těžko uchopitelný prvek osobitosti.