Observer

Lidé žijí pod neustálým dohledem Velkého bratra a jeho přisluhovačů - svobodě slova spolehlivě odzvonilo. Během temného 21. století se značné oblibě a rozmachu těší kybernetické augmentace lidské tkáně. Postupem času tento trend pronikl do každodennosti života lidské společnosti, a jak to tak bývá, prozřetelnost věci nenechává dlouho jen tak.

Jednoho dne se nanotechnologie obrátila proti nám a objevila se zbrusu nová ničivá choroba - nanofág. Tento kybernetický mor, který spouští v augmentovaném organismu hostitele postupný a bolestivý proces odumírání živé tkáně, se rozšířil rychle a ničivě napříč světem, aby zmařil životy milionů lidských kyborgů. Krátce nato vypukla Třetí světová válka a celý svět se ve spirále svezl opět do hlubin temnot.

Kyberpunkové komorní hody 

O několik desetiletí později se v neonem protkaném a deštivém Krakově roku 2084 odehrává příběh detektiva Dana Lazarskiho, který je (jako většina obyvatel města) na výplatní pásce všudypřítomné megakorporace Chiron. Observer je člen speciální a nenáviděné hi-tech divize strážců pořádku, jež disponuje velmi unikátním kouskem zabudovaného kyberwaru. Skrze jeho napojení na lebeční datajack augmentovaných jedinců dokáže pronikat do jejich myslí a z rozsypaného čaje jejich neúplných vzpomínek vykřesávat důkazní materiál.

Vy se však role Lazarskiho ujímáte v rámci jiného, osobního případu. Vydáváte se totiž po stopách svého dávno odcizeného syna Adama, jemuž se nějakým záhadným způsobem podařilo naladit na frekvenci vašeho ComPassu (osobního komunikátoru a biopočítače v jednom) s urgentní žádostí o pomoc.

Nutno podotknout, že pokud něco při hraní téhle tech-noirové adventury naprosto vyčnívá, je to hutná bladerunnerovská atmosféra, která vás pevně obklopí svým silovým polem hned při úvodní noční deštivé scéně v Danově létající káře (tedy za předpokladu, že vám fenomén Blade Runner není cizí). Další velkou atrakcí pro fanoušky této filmové klasiky kyberpunku, kterou autoři do hry integrovali, je přítomnost Rutgera Hauera, který Danovi propůjčil hlas i podobu.

Bohužel se hra odehrává ve first-person perspektivě, a tak si musíte vystačit převážně jen s jeho chraplavým barytonem, který si užijete v rámci Danových situačních komentářů a skromných rozhovorů. Scénář je zde spíše účelový a na zadek se z něj asi neposadíte. Přeběh jako takový, ač zrovna nesrší originalitou, je ovšem poměrně zajímavý, a potáhne vás až na jeden ze dvou možných konců.

Ve spleti neuronových chodeb 

Hororový aspekt hry jde ve stopách předchozího titulu polských tvůrců - Layers of Fear. Má tedy podobu halucinogenních bad tripů. V Observer budete v jejich zajetí páčit temný vzpomínkový odkaz z šedé kůry mozkové jejich čerstvě zesnulých majitelů. V tomto surreálním světě budete také tu a tam muset rozlousknout nějaký ten rébus, a hlavně přelstít pomocí jednoduchých stealth mechanik nainstalované monstrum, které se vaši pouti mentálním prostorem snaží mermomocí zabránit. A místy si možná budete připadat jako Ripleyová mladší v Alien: Isolation.

Při jedné své pouti navíc narazíte na aktivní firewall, skrze který se musíte prokousat hraním krátkých pasáží z oldschoolových arkádových miniher. Některé z těchto mozkových expedicí umí řádně pocuchat nervy, a po jejich zvládnutí budete vděční, že jste nazpět ve fyzické realitě při výkonu světské detektivní práce. Ta spočívá zpravidla ve trojici základních akcí - průzkumu míst činů, proplétaní se chmurnými labyrinty precizně vymodelovaných chodeb i podlaží a zpovídání Adamových sousedů skrze intercom v činžáku, kde se naposledy zdržoval.

Hra se tak snaží běžet po vcelku minimalistické a přímočaré ose, takže nečekejte žádný otevřený svět a obrovské lokality. Pokud jste se těšili ve skrytu duše na to, že se budete prohánět v létajících autech nad světly nočního futuristického města plného poletujících digitálních billboardů na Coca-Colu a neonových bloků, tak toho se v komorně laděném Observerovi bohužel nedočkáte. Při tom audiovizuální potenciál pro vyobrazení takového světa zde určitě je.

Každý výhled z pavlače kamsi skrze dvůr naznačuje obrysy rušné bladerunnerovské metropole se světly neonů a létajícími automobily v pozadí, což dokáže řádně podráždit představivost. Chápeme, že to neměl být žádný Cyberpunk 2077, a že tyto jinak skvělé atmosférické kulisy zde pouze sekundují příběhu, ale té lačnosti se lze ubránit jen stěží.

Příběhem, ač poutavým, se zároveň prokoušete velmi rychle. A v momentě, kdy hra náhle skončí, zůstanete nejspíše chvíli zaraženě sedět na zadku. Ne ani tak kvůli tomu, že by finále bylo nějak parádní, ale spíše se po těch šesti hodinách hraní budete cítit poněkud ochuzeni, protože jste tak nějak čekali víc. Konec je navíc otevřený jak vrata od stodoly, ale bohužel definitivní. S podobnou jednohubkou se předvedli tvůrci ze studia Bloober už loni s Layers of Fear, ovšem ta si o pokračování zas tak moc neříkala.