Obduction

Přiznaný následník

Rozhodně na to ale nezapomněl Rand Miller, spoluzakladatel studia Cyan Worlds, které má na svědomí mimo jiné právě zmiňovanou adventurní legendu Myst, a jeho vývojáři. Obdobně svěží paměť prokázali i fanoušci, kteří projekt oživení tohoto subžánru podpořili na Kickstarteru více než milionem dolarů.

Autorský rukopis se nezapře. Obduction již od prvních kroků rozechvívá pocity a nálady, jež už jste možná dávno považovali za ztracené. Typické visuté můstky nad oparem bezedných propastí. Obrovité mechanismy, dříve snad monumentální v supící práci pístů a ozubených kol, dnes jen mlčící ruiny nehlasně pozorující plynutí věků. Fantaskní obzory plné divokých tvarů a nečekaných barev. Snové krajiny, hučení vody, jemné tóny smyčců a tklivých strun. Životem bující džungle a na opačné straně listu melancholický svět šedých kamenů a rezivějících kovů. Planeta ponořená do krvavého šarlatu a ostrý kontrast světélkující zeleně světostromu. Vzdálené siluety skal a možná prázdných obydlí za mlžným závojem.

Jinými slovy, dovednost budování atmosféry mistrní tvůrci za ta léta rozhodně nepozbyli. Obduction svým audiovizuálem a výtvarnou náladou zvládne pohltit a strhnout. Může za to z části nostalgie, to se popřít asi nedá, avšak podání díla je natolik kvalitní, že by se bez problémů udrželo na vlastních nohou, i kdyby se o odkaz slovutného předchůdce neopíralo.

Zdařilé sci-fi

Parádní atmosféře zásadním způsobem pomáhá i velice povedené prokreslení zápletky a poutavé příběhové pozadí. Krátký prolog vás nechá se potkat se záhadným poletujícím zdrojem světla, abyste se vzápětí probrali uprostřed arizonského městečka z čtyřicátých, možná padesátých let minulého století. Že ale nebudou všechny věci, jak se zdají, odhalí už první rozhlédnutí. Na obzoru se místo panoramatu amerického jihozápadu tetelí podivná bariéra uzamykající osadu do neprůchozí bubliny, a za ní surrealistická fialová krajina.

Očividně nejste první, koho záhadné světlo přemístilo do této bizarní scenérie, ale kde jsou tedy ostatní? Proč jsou všechna okna a většina dveří zatlučená dřevěnými prkny? Proč ulice zejí prázdnotou, ačkoliv vás nahrávky z náhodně rozmístěných hologramů nabádají, abyste šli všechny pozdravit a nechali se přivítat v životem kypící komunitě? Kde to vlastně jste? Kdy to vlastně jste? A hlavně, proč?

Jak jste již jistě odtušili, vyprávění se posouvá vpřed hlavně skrze zápisky, deníky a nalezené audio kazety, což je, přiznejme si, vcelku oblíbená berlička scénáristů, ale zde navíc skvěle sedí do samotného děje, takže nakonec proč ne. Postup ve hře před vašima očima odhalí propracovaný a nápaditý sci-fi příběh plný transdimenzionálních stromů, technologií promítající hmotné hologramy, konzolí fungujících ve čtyřkové soustavě znázorněné v piktogramech, a stop podivuhodných mimozemských ras. Zvědavost a touha zjistit, co se stalo a o co tu jde, je velká a naléhavá. To znamená, že příběh Obduction zkrátka funguje jako pořádný hnací motor, tedy přesně, jak to má být.

Obskurní hlavolamy

Moderní hráč bude z úrovně a způsobu řešení hádanek, které před něj Obduction naklade, dost možná silně rozpačitý. Rozhovory se v podstatě nekonají, inventář taktéž chybí a veškerá obtížnost se koncentruje do rébusů s prostředím.

To samozřejmě není vůbec žádné překvapení, ale faktem je, že styl logických problémů občas dokáže nadělat uboze dýmající trosku nejen z vašich mozkových závitů, ale také nervů. Což není dobře. Problém totiž často spočívá v tom vůbec pochopit, co se po vás chce. Zjistit pak, jak to udělat, už většinou taková hrůza není, ale porozumět principu je nezřídka docela tryzna.

To má dva důvody. Jednak je hladký průchod hrou ztížen tím, že lokace, kterými se pohybujete, jsou značně rozlehlé a většina z nich je kompletně přístupná hned od začátku. To samozřejmě vede k chaotickému pobíhání a jistému nelibému zmatku, kdy vás hra nutí korzovat po celém městečku a okolí tam a zpět, abyste zjistili, kde se po splnění hlavolamu co stalo, odemklo či zpřístupnilo.

Druhá příčina je daleko výraznější a je také důvodem, proč nelze sáhnout po plném hodnocení. Jedná se o to, že polapení principů hádanek je občas kruté proto, že tam zkrátka žádné nejsou. V Obduction je k nalezení několik problémů, které postrádají logiku a jejich řešení se proto redukuje na náhodný poklus po lokaci a metodu pokus-omyl, dokud se konečně něco nestane.

Je pravda, že podobným přístupem jsou autoři opět věrní svému slavnému vzoru, ale zrovna konceptuální nesmyslnost hádanek není prvkem, který bylo nutno přejímat tak věrně. Na rovinu, hledat v dekorativních předmětech benzinové pumpy přístupový kód za pomoci telefonní budky a předmětu z kanceláře, prostě nelze považovat za zrovna kdovíjaký koncentrát logiky. Vyřešení takového rébusu navíc nepřináší žádné zadostiučinění z úspěchu, ale spíše rozladěné "Cože? To myslíte vážně? Jak jsem tohle měl jako vědět?"

Přesto výborné

Hádanky jsou nicméně, co se týče obtížnosti, nastavené dobře. Pár úvodních vás shovívavě nechá otočit pákou a přepnout spínač, abyste si osvojili ovládání a věděli, co hledat a co očekávat, ale pak už vaši mozkovnu nikdo šetřit nebude. K tomu pochopitelně patří stejné doporučení jako u většiny adventur s oldschool hratelností - bez poznámkového bloku ani ránu.

A Obduction opravdu je ze staré školy. Dokonce nabízí i volbu mezi volným pohybem a přecházením mezi přednastavenými body pomocí klikání, tedy tak, jak se ovládal Myst. Jde sice spíše o pouhé pomrknutí, protože se vše odehrává v prostorných lokacích přizpůsobených na běžné chození a staromilské proklikávání by tedy začalo lézt na nervy tak do tří minut, ale ta možnost tu je.

Grafika poháněná Unreal enginem je pohledná, ačkoliv čistě technicky nelze hovořit o kdovíjakém zázraku. To bohatě vyvažuje výborné výtvarné provedení a scénografie. Hudbě rovněž není co vytknout, dokresluje náladu, jak má být, jen škoda, že nezní příliš často. Technická stránka je tedy kolem a kolem bezproblémová, chvíle rozmrzelosti mohou přivodit jen vcelku nepříjemně dlouhé načítací doby a občasné zakolísání snímkové frekvence při rychlém rozhlížení. Ve hře se ale nedá zemřít a neobsahuje žádnou akci, nejedná se tedy o podklad k výraznější kritice.

Pokud se dokážete přenést přes dávku zmatku a několik nepříliš logických hádanek, což, odvažujeme se hádat, pro pamětníky a fanoušky žánru nebude sebemenší problém, dostane se vám vynikajícího zážitku. Promyšlený příběh drží vše pohromadě na jedničku s hvězdičkou, prokreslení světa je rovněž dávkováno velice dovedně a vším prostupuje fenomenální atmosféra. Už jen kvůli ní by Obduction stála za zahrání, ale hra vedle několika zmiňovaných záporů vrství další a další klady, což z ní ve výsledku činí důstojného a právoplatného nástupce staré legendy.