Nobody Wants to Die

Na rovinu řeknu, že Nobody Wants to Die je hra, která by se mi měla líbit hned kvůli několika aspektům. Tím prvním je dystopická vize budoucnosti, kdy se navíc ještě pracuje s otázkou smrtelnosti a toho, co vlastně život symbolizuje. Zároveň se celkem jasně hraje na noty společenské rovnosti, či spíše nerovnosti a poukazuje se na víc a víc se rozevírající sociální nůžky, které neoddělují jen jakou míru luxusu máte k dispozici, ale doslova jestli budete žít a jak dlouho.

Druhá složka, kvůli které okamžitě můj zájem o hru vystřelil do popředí, je stylizace noirové detektivky a trochu i drsné školy. Hrajete za čerstvě převtěleného detektiva Jamese Karru, který má spoustu problémů. V první řadě se mu stále zjevuje jeho mrtvá manželka, čemuž nepomáhá fakt, že Karra pije jak duha a stimulanty zapíjí hlty whiskey. Ještě víc se mu začne život komplikovat ve chvíli, kdy jej nadřízený požádá o neoficiální vyřešení sebevraždy jednoho z klíčových občanů země.

Jak se totiž celkem rychle ukáže, mrtvola neodešla na onen svět dobrovolně a především – ona opravdu odešla na onen svět a neexistuje u ní možnost pro přenesení vědomí. Konečná smrt. Že tu něco smrdí Karra zjistí hned, jak po něm šéf chce, aby stejně všechno zaevidoval jako sebevraždu a nic dál neřešil. Což psychotický, rebelující alkoholik odmítá. Tím ovšem do velké konspirace a honby za vrahem zatáhne i sympatickou styčnou důstojnici Saru Kai, která chtěla jen normální práci u policie a najednou musí komunikovat se sebedestruktivní neřízenou střelou, která ji může zničit kariéru i život.

Půjčovna masa

Svět je prostě nastavený dobře, stejně jako zápletka. Plnému ponoření do něj napomáhá i spousta drobností rozesetých po úrovních, které rozšiřují povědomí o tom, jak svět budoucnosti vypadá a funguje. Každá z úrovní je velmi pečlivě a do detailu zpracovaná a pokud máte čas (což většinou máte) prozkoumávat své okolí, vřele to doporučuji. Jestli máte pocit, že jste zápletku už někde slyšeli, je jasné, že se tvůrci z Critical Hit Games hodně inspirovali románem Richarda K. Morgana Půjčovna masa, který byl i Netflixem zpracovaný do seriálu Altered Carbon (který nepřekvapivě předloze nesahá ani po kotníky, a to i přesto, že první série je povedené sci-fi). Nicméně zdejší přenášení mysli funguje trochu jinak, a hlavně bych nepranýřoval hru za to, že zkouší oživit tradiční téma věčně natahované existence.

Nu a další věc, která nesmírně pomáhá ponoření se do světa New Yorku 24. století, je grafika. Nádherná, krásná, dechberoucí a prakticky nikdy vás nezklame. Stojí na Unreal Enginu 5 a pro své potřeby ho využívá zcela dokonale. Futuristická metropole je zpracovaná tak, jak bych chtěl někdy vidět adaptovaný Blade Runner. Létající auta ve věčně deštěm skrápěném městě, kde se v loužích odráží neony z reklam, hotelů i nočních klubů. Ještě jednou opakuji: Grafika je krásná a atmosféra prostě skvělá.

Takže, co se v tomhle skvěle rozjetém kousku pokazilo, že je nakonec hodnocení jen lehce nadprůměrná šestka? Jako hra je totiž Nobody Wants to Die nedostatečná. Rozhodně nejsem jeden z těch, kteří by odsuzovali příběhové adventury, jež jsou občas hanlivě označovány jako walking simulátory. Jde o ideální složení stylu vyprávění a typu činnosti, který ve hře vykonáváte. A podle mě si tvůrci z Critical Hit Games zvolili kombinaci nepříliš šikovnou, kdy mne interaktivní pasáže spíše iritovaly.

Stiskni, stiskni, pusť, stiskni

Nobody Wants to Die je ryze lineární zážitek, což kvituji s velkým povděkem. Zároveň se délkou pohybuje kolem 6 hodin, což je také super. Problém je v tom, že vás až příliš vodí za ručičku a v první řadě chce vyprávět příběh a předvádět své dialogy a grafiku a až následně do toho byla zamíchaná hratelnost. Jako detektiv Karra, vyšetřujete jednotlivé případy pomocí několika chytrých futuristických udělátek, kde najdete třeba UV světlo na hledání stop, rentgenové vidění a především rekonstruktor, který vám umožní přetáčet čas a postupně tak prozkoumávat, jak se vše odehrálo.

Na papíře to zní skvěle, ale celkové provedení působí jako braindance v Cyberpunku 2077. Někam jdete, v dialogu je vám řečeno, že máte vytáhnout Rekonstruktor, tam pomocí R1 a L1 napozicujete ukazatel do správné polohy, aniž byste mohli nějak selhat. Jiný nástroj po vás chce, abyste střádavě mačkali L2 a R2 ve správném pořadí, a dokonce v jednu chvíli musíte držet oba triggery najednou! Posloupnost úkolů je neměnná a velmi rychle zjistíte, že řešení případů nevyžaduje žádné umění dedukce nebo přemýšlení. Jen chodíte od jednoho bodu k druhému, měníte hejblátka a provádíte jednoduché minihry.

Popravdě, neměl jsem pocit, že jakkoliv hraju, ale že sleduji film, u něhož si někdo v půlce uvědomil, že by měl být i interaktivní a přidal k němu tenhle systém vyšetřování. Jenže, tohle není vyšetřování. Takový Pentiment je detektivka. Tohle je prostě interaktivní sledování noirového seriálu. Ten přitom vypadá skvěle, i přetáčení času je vizuálně působivé, snad jen občas kvůli vizuálním efektům vznikalo zastínění bodů, na které je třeba kliknout… ale celkově platí, že jsem se prostě při „hraní“ nudil. Hodně.

Let me tell you a story...

Nenudil jsem se ale u povídání, které tyhle stereotypní úkony doprovází. Neustálé špičkování se Karry se Sarou je zábavné, v rámci konverzací volíte odpovědi a některé vedou k tomu, že se mění Karrova osobnost a směřujete k jednomu z více konců. Na druhou stranu tyto děj ovlivňující momenty nejsou zase tak časté a rozhodně nečekejte nějaký Detroit: Become Human. Ten je paradoxně ukázkou toho, jak jde hráčův vstup v rámci hratelnosti nahradit emocionální investicí a hratelnost tvoří množství voleb a velmi spletité členění příběhu.

Nakonec zůstává Nobody Wants to Die ve velmi specifické škatulce „hra, na kterou opravdu musíte mít chuť.“ Neuspokojí vás nějakou výzvou či úkoly, protože prostě riziko selhání nebo nesplnění je nula. Nebudete ji hrát ani kvůli několika koncům nebo větvení děje, protože bodů, kde se hra láme je málo a nejspíš nebude chtít odehrávat těch pět hodin znovu, tuplem, když samotné hraní není příliš zábavné. Na druhou stranu, grafika, atmosféra i celý příběh stojí za vaši pozornost, pokud máte chuť na futuristickou noirovou detektivku, která vás občas nutí mačkat tlačítka, abyste měli pocit, že jste její součástí.