Nobody Saves the World

Nobody Saves the World je hrou plnou nejrůznějších žánrových klišé, ale od jiných fantasy titulů jako třeba King’s Bounty 2 ji odlišuje přístup, jakým se k nim staví. Zatímco klasické high fantasy se ve svých zajetých kolejích rochní jako prase v blátě, Nobody Saves the World mi připomíná výborný titul Holy Potatoes! We’ re in Space. Využívá humor, který staví celý klasický fantasy systém na hlavu, a byť by se měl člověk v mém věku už chovat přiměřeně dospěle, u hraní jsem prskal smíchy nad těmi nejjednoduššími vtípky, které do hry prostě skvěle sedí, nejsou nucené a většinou i souvisí se samotnou hratelností.

Ta v sobě kombinuje akčně-taktické souboje, na které ještě dojde řeč, s jednoduchým, a přitom geniálně zpracovaným systémem transformací. Jako hloupý malý bílý panáček toho totiž v kouzelném světě, kam jste se záhadným způsobem dostali, moc nesvedete. Probudíte se v prázdné chatrči a při první příležitosti jste namyšleným učněm kouzelníka Nostramaga svrženi do žaláře. Štěstí ale přeje připraveným, a tak přijdete ke kouzelnické hůlce (pochopitelně s hvězdou na špici), která vám umožní měnit podobu. Nejprve pouze v krysu, později se začne otevírat plejáda nejrůznějších forem a tvarů.

A právě o nich je většina hry. Samozřejmě vám v začátku nic nebrání pobíhat všude jen jako myš, ale to byste byli sami proti sobě. Každá postava, jejíž formu se naučíte převzít, má totiž svoje silné a slabé stránky, svoje speciální schopnosti i unikátní možnosti interakce napříč herním světem.

Některé varianty využití jsou velmi očividné, jiné vás napadnou šťastnou náhodou. Když jsem si například otevřel možnost proměnit se ve vajíčko, mohl jsem se pohodlně usadit v hnízdě obří slepice, která křižuje herní svět. A najednou jsem dostal zkušenosti za to, že jsem se jako vejce „vrátil“ do slepice. Pokud jste viděli Červeného trpaslíka, víte, jak dopadl chudák Kocour.

Bez sklepů a skřetů

Kromě klasických RPG fantasy úkolů založených na osvobozování ctnostných panen, rytířských kláních nebo práci pro gildu zlodějů má každá z hratelných postav, respektive forem, svoje vlastní úkoly. Ty souvisejí s jejími schopnostmi, případně i se schopnostmi jiných postav.

Ve hře nenajdete klasické talentové stromy a rozdělování zkušenostních bodů, ale získáváte za splněné úkoly lepší „známky“ pro svoje formy. Jakožto třída F můžete používat jednu základní schopnost, E a D většinou otevírají nové formy, přidávají první speciální schopnost a podobně. Speciální schopnosti a pasivní vlastnosti jsou pak přenosné mezi jednotlivými postavami/formami, což nabízí obrovské množství variant, jak si svoje postavy upravit.

Jednotlivé úkoly zcela automaticky vybízejí hráče k tomu, aby zkoušel nejrůznější variace schopností ve volném světě a náročné dungeony, tedy jakousi formu end-game obsahu, následně dokázal projít bez větších zaškobrtnutí. Pravdou ovšem je, že učící křivka je stejně jako křivka obtížnosti poměrně strmá, a tak se po prvních pěti hodinách budete muset začít soustředit na to, co děláte s kterou postavou a co umí který nepřítel. Těch je ve hře požehnaně, a byť využívají stejné nebo podobné útoky, pořád vás dokážou zastihnout nepřipravené a nepozorné a velmi rychle s vámi skoncovat.

Naštěstí ve hře neexistuje nic jako permanentní smrt nebo skutečný restart, který by vás posunul o několik hodin zpět. Jednak v rámci náhodně generovaných dungeonů existuje pouze jakýsi měkký restart, jednak je po celém světě rozházen dostatek záchytných bodů, které uloží hru, jen co se k nim přiblížíte.

V otevřeném světě budete trávit nemalé množství času objevováním nových lokací, stejně jako přesunem k nejrůznějším větším či menším questům. Úkoly jsou naprosto zásadní pro progres hrou, protože za ně získáváte speciální hvězdy, které vás pouští do příběhových dungeonů. Abyste mohli odemknout dveře, musíte zaplatit určitý počet hvězd získaných z questů. Jde v podstatě o garanci toho, že se nepokusíte s příliš nízkou úrovní vpadnout do míst, kde byste neměli šanci přežít.

Ovladač je král

Samotné boje v Nobody Saves the World jsou neskutečně zábavné, a i když v prvních hodinách nepotřebujete kdovíjakou šikovnost ani koordinaci, obtížnost opravdu rychle roste a nutí vás nejen pravidelně přepínat mezi jednotlivými postavami, ale i optimalizovat rozložení jejich schopností.

Všechny hratelné formy mají svůj specializovaný typ poškození (zbraně, magie světla a podobně), a zatímco ze začátku hry můžete do nepřátel pražit v podstatě čímkoliv a hledět pouze na to, jak rychle je porazíte, v pozdějších fázích narazíte na soupeře vybavené nějakou odolností. Ta určuje, kterým typem útoku je možné prorazit jejich obranu, a teprve po správné kombinaci schopností jim začnete ubírat zdraví.

Hodně jsem si oblíbil hraní za vojáka se standardním útokem mečem, plošným odhozením a později také speciální léčící schopností, která udělovala poškození. Toto rozdělení typů dovedností z různých škol bylo naprosto nezbytné, abych mohl procházet skrz nepřátelské masy. Naběhnout mezi ně naslepo se od určité chvíle rovná sebevraždě.

Nečekejte žádné bezhlavé hrdinství, tady budete kromě udělování ran velmi často uhýbat nebo rovnou utíkat před nepřáteli s jejich projektily v zádech. Pokud byste i tak měli pocit, že je soubojový systém příliš jednoduchý, většina pokročilejších dungeonů disponuje nějakým speciálním buffem/debuffem, jímž jsou účastníci vybaveni nebo postiženi. Jde například o zvýšené poškození útoky zblízka nebo pasivní vlastnost nepřátel, kteří po smrti vybuchnou a rozhodí svoje kosti kolem sebe. Trefí vás, přijdete o zdraví. A snažte se. Autoři z DrinkBox Studios moc dobře věděli, co dělají, ostatně mají se souboji bohaté zkušenosti díky dvěma dílům série Guacamelee!.

Se souboji se nicméně pojí moje první větší výtka. Nobody Saves the World je primárně navržena jako konzolová hra, de facto téměř exkluzivita pro Xbox. To sice nepoznáte na jejím vzhledu, ale pocítíte to právě při soubojích, které jsou designované na ovladač. Můžu říct, že jsem si hodně odvykl používat k pohybu po herní ploše šipky, naopak tlačítka WASD spouštějí jednotlivé schopnosti.

Spoustu svých smrtí ve hře přisuzuju především tomuto aspektu, za který sice vývojáři nemůžou (prostě si připojte ovladač!), ale zároveň jde o ohromně frustrující překážku, která dokáže pokazit jinak velmi dobře rozběhnutý průchod dungeonem.

Kdo zachrání svět, když ne vy

I když se zatím může recenze Nobody Saves the World jevit jako chvalozpěv, hra rozhodně není bez chyb nebo diskutabilních prvků. Místy krkolomné ovládání na počítači je doprovázené překvapivě rozlehlým světem, který je sice opravdu božsky zpracovaný, ale zároveň vážně extrémně obrovský. Množství úkolů je místy až děsivé, zároveň jsou ale naprosto repetitivní, a jakmile zjistíte, že na proniknutí do pokročilejších příběhových dungeonů už vám nestačí jen pár hvězdiček, ale pár desítek na jeden, začnete dost možná cítit mírné vyčerpání a radost z hraní a objevování se vytratí.

Prožitku by pomohl i lepší systém kořisti, případně rovnou vlastní inventář a vybavení. V podstatě něco málo z klasických ARPG, jako je Diablo, což by do hry přidalo prvek očekávání a zklamání a nutilo hráče neustále dokola čistit klidně i staré a jednou vyzabíjené dungeony v naději, že jim spadne nový loot. To nejlepší, co po překonání dungeonu dostanete, jsou boostovací talentové body, kterými můžete zlepšovat efektivitu jednotlivých schopností, jenže jich je opět za chvíli potřeba vyloženě nezdravé množství.

Nobody Saves the World je, jakožto součást Game Passu, bez diskuzí skvělá hra. Má svoje mouchy, ale taky relativně náročnou a extrémně zábavnou hratelnost a ještě zábavnější herní svět, kterých je v současné době překvapivě málo k nalezení. Pokud tedy hledáte titul, u kterého nestrávíte polovinu života, máte možnost hrát s ovladačem nebo si prostě platíte Game Pass, nehledejte nic dalšího a zkraťte si čas před vydáním únorových pecek. Nebudete litovat.